O nedělní procházce Být nejchytřejším Čechem a ještě vyhrát milion? Kdo by to nechtěl? V neděli je ve škole na Vinohradech konkurs do soutěže. Navrhuji své přítelkyni BTW cíl naší oblíbené nedělní procházky.
V neděli 26.ledna po poledni beru Jaru, brýle a vyrážíme směr náměstí Jiřího z Poděbrad. Jaru tvrdí, že tam bude strašně narváno. Ale nebude,říkám já. Lidi jsou líný. Blížíme se k velké budově školy a masívní dřevěné dveře občas zavrzají. Lidi se trousí jako k volbám. Mé tušení se naplňuje. Ani milion nezvedne lidi z gaučů po nedělní svíčkové.
V obrovské hale školní jídelny to však hučí, jak kdyby jí měli opravdu na jídelníčku. Chvíli se rozkoukávám v tom chaosu uvnitř jak lachtan na suchu. Jaru zatím obsazuje místo u celkem zaplněných stolů. Ááá támhle, v rohu slečna zapisuje nově příchozí. Nejprve se zeptá, zdali jsem se přihlásil po internetu. Nějak se mi to nepovedlo, přiznávám. Víte, ona elektronika není zrovna mazlík ,dodávám. Vezme čisté lejstro a při zapisování standartních údajů se zeptá třeba proč právě já si myslím, že bych měl vyhrát. Odpovídám, že to chci zkusit ze srandy. Pak se ptá, jak bych ohodnotil svoji soutěživost od nuly do desítky. Nejsem přece žádnej Schumacher….tak šest. Sedněte si a vyčkejte, říká slečna.
Sedám si k Jaru s lejstrem, na kterém mám opravdu, že jsem zde ze srandy. Moje životní filosofie je konečně stvrzena písemně. Dále zde mám koeficient soutěživosti 6. U ostatních stolů sedí lidé způsobně s lejstry před sebou. Je cítit, že v těch lidech něco hřímá. Soutěživost. Jaru si všímá, že jsou to převážně chlapi. Ti mají více času, připomíná. A ega, říkám já. Jsem taky soutěživý, ale jinak.
Dalších třicet lidí, kdo máte dotazník, volá jiná slečna u dveří ven z jídelny. Než si toho stačím všimnout, tak lidi od stolů vytvoří trychtýřovitý útvar, který se zužuje směrem ke dveřím a slečně. V tomto ,,bully“ tedy nemám absolutně šanci a usedám opět ke stolu spolu s většinou zbylých lidí. Někteří po této zkušenosti už zaujímají místo přímo u dveří z jídelny. Stojí zde nehnutě v pozici dravého ptáka na suchém stromu u frekventované silnice, kde jednou sebral přejetou kořist a trpělivě čeká až to nastane znovu.
Podruhé děvče bere rovnou lidi u dveří a nevolá nic. Jaru si toho všimne a upozorní mně. Vyrazím tryskem nosorožce směrem ke dveřím. V tom mně předběhne nějaký kluk a vezme to kolem točitého schodiště, které stoupá vzhůru vedle hlavních dveří s děvčetem. Protáhne se dvaceticentimetrovou škvírou mezi zábradlím schodiště a zdí a šup a je u slečny. To je dobrý nápad, říkám si a šup….. Ve škvíře ale uvíznu a než se vyprostím, je zase po všem.
Usedám znova ke smějící se Jaru. Ne, to nebylo ve scénáři, ujišťuji řehtající se stůl vedle. Člověk nerozumí sám sobě mnohdy ani hmotně. Začínám přemýšlet, zda by se ta soutěž neměla spíš jmenovat ,,Nejvyčůranější Čech“ a jdu zaujmout místo dravého ptáka.
Na třetí pokus postupuji jako pátý.(z třiceti!!) Na chodbě si nás přebírá pán a vede nás do pátého(!) patra do fyzikální učebny. To už by mělo leccos napovědět o struktuře soutěže. Nejsem v tomto ale přece žádné máslo. V dotazníku mám přece, že jsem již prošel Gladiátorem,Pálí vám to, Milionářem. Zaujímám místo hned v první řadě. Zkoušející rozdá testy o třiceti otázkách a je mi hned vše jasné. Je to především o matematice a příbuzných oborech s nimiž jsem se nikdy příliš nepřátelil a v dosavadním vzdělání dostatečně procházel. Na otázky slovního charakteru, jichž je méně, odpovídám vcelku jistě a svěže. Ty matematické a příbuzné(jichž je většina) střílím víceměně od boku. Po ukončení testu se pánové sedící vedle živě baví, jaké že používali trojčlenky a integrály k řešení. Já jen dodávám, že snad nepostoupím. To už bych se jenom trápil.
Při vyvolávání jmen a následném potlesku zazní najednou jméno Roman……Ztuhnul jsem…..Janeček! Fuj, to mi spadl kámen ze srdce až se zkoušející sehnul pro židli. Vracím se k Jaru a sděluji jí s radostí svůj status. Vidíš a pán co seděl s náma u stolu měl matematiku mezi ,koníčky“ a soutěživost devět, říká pro zajímavost. A bylo mu to prd platný. Vylít jak piják ze spadlýho sešitu, dodávám.
Jdeme mrazem Vinohradskou třídou dolů k Muzeu. Kdybych se tam šprajcnul pořádně a museli mně vyprošťovat autogenem nebo hydraulickými nůžkami, dostal bych se do televize určitě i bez potupných matematických testů, tvrdím. Jenže ty děláš všechno ze srandy, směje se Jaru. Omlouvám se jí, že jsem jí vytáhl na takovou ptákovinu. Ale byla to krásná procházka, povídá.
