Milenka s kudlančími sklony

Snažím se potopit co nejhlouběji do hučícího, bublajícího a studeného hnědo-šedého sajrajtu. Sám se sobě divím, že se o to tak snažím. Pak se za zavřenými víčky prosvětluje, jako když se rozednívá, až je uplně bílo. 

Zmítám se v napěněném kotli a se shora na mě dopadají další masy vody ze svislého jezu na řece Tagliamento v severovýchodní Itálii.

"Sakra!" říkám si. "Pod jezem je asi vybetonovaná vana, když mě to nevyplavilo spodem na první pokus! To sem teda v čudu!"

Bez možnosti nadechnutí zahajuji druhý pokus ponoření. Záchrannou vestu na sobě naštěstí nemám. Ta sloužila k změkčení sedačky lodi, se kterou už dávno odplula v dál. Mít jí teď "předpisově" navléknutu, nemohl bych se ponořit a čekala by mě velmi pomalá smrt ve válci jezu. V šedém soumraku hloubky se mi hlavou honí myšlenky na Jaru, jak to sama zvládne, všechny ty lidi odvézt domů tím velkým autem, se kterým se bojí jezdit...Vždyť ještě před chvílí jsem jí volal, že se asi zdržíme, že jsme se zasekli na nečekaném jezu...Chudák Jaru, jenom, až se to doví...Sám u sebe se divím tomu pragmatickému myšlení v této vypjaté situaci, jež jsem u sebe za normálních okolností nikdy nepozoroval.

Druhý pokus dopadl nachlup stejně. Jsem už skoro neomylně přesvědčen o vaně pod jezem. Přesto zahajuji automaticky další pokus o ponoření a vyplavení spodem již téměř bez kyslíku. V temném hukotu za zavřenými víčky se mi začínají odvíjet scény z celého života jako film.

Dětství a mládí na žižkovském Jarově, učení, instalatérská "dobrodružství" na Pankráci, cesty, synové v Mokropsech......vždyť ten život vlastně nebyl vůbec špatný! A Jaru......Jaru!!! V posledních zbytcích vnímání mě přepadne lítost, že jí tady nechávám a snad i vlhkost v očích, pokud se to v temné hlubině vodních mas dá tak vyjádřit...Průmět nejhezčí etapy života se mísí s temným hučením vodní spousty, jež se mění v chrámovou hudbu, prodchnutou bílou září. Je to kupodivu...příjemné!!

Bílá záře sílí. Posledními zbytky pozemského vědomí vnímám denní světlo a vzduch, po kterém instinktivně zalapám. Než otevřu oči, je mi nepopsatelným způsobem předán vzkaz "odkudsi", něco ve smyslu: "ještě ho necháme." Pak procitnu a vidím, že jsem vyplaven na velkém balvanu, který byl předtím vidět přes hranu jezu. Dlouho tak na něm visím a proudy vody, které se uvolnily z vodního válce pod jezem se o mě rozrážejí a lomcují se mnou do stran. Nabírám pomalu sil, než na něj vylezu. Potom na něm ještě asi hodinu sedím a vzpamatovávám se z právě prožitého znovuzrození...

Nad jezem na mě mává kamarádka Ivča. Jako jediná zůstala nahoře nad jezem. Ostrov štěrku a oblázků kolem jejího pilíře mostu je tak velký, že se pro ni bude moct zajet ze břehu, aniž by proud stačil strhnout loď do jezu.

Jez s názvem "Ospedaletto" podle nejbližší osady je jediný na celé řece. Byl postaven pod dálničním mostem na dálnici Tarvisio - Udine a za velkého stavu vody je opravdu nebezpečný. Měli jsme zato, že jsme vypluli až pod ním. Po ujetí asi pěti set metrů nás překvapilo monotónní hučení. Byli jsme přesvědčeni, že pochází z provozu na mostě. Až těsně před mostem jsem si všiml, že hladina pod mostem mizí za hranou a zajel s lodí brutálně na štěrkovou naplaveninu u nejbližšího pilíře. Všem ostatním lodím se to naštěstí povedlo taky. Postupně jsme ale zjistili, že jiné cesty, než přes jez není. Proud je tu tak silný, že se zpátky vrátit nedá. Někteří slezli  z jezu u svého pilíře po naplaveném dřevu a volali na ty u mého pilíře, ať jedou, že to dají. Byli v lodi po dvou, háček(ten vepředu) po správném dopadu pod jez dosáhl pádlem za působnost vodního válce pod jezem a mocným záběrem z něho loď vytáhl. Já jsem byl v lodi sám(Jaru naštěstí převážela auto) Po dopadu pod jez si mě válec stáhnul zpět a začal jsem se točit pod jezem.

Teď sedím na balvanu asi sedm metrů pod jezem už zcela při vědomí a mávám na Ivču. Do proudu, který mě odnese dál po řece ke všem ostatním se mi ale zatraceně nechce.... Nakonec zjišťuji, že za kamenem je jenom půl metru vody, tak z něj sestoupím a nechám se proudem strhnout ještě přes dva menší stupně a po dvoustech metrech už mě ostatní pomáhají na oblázkový břeh. Mojí loď odchytili před tím a mě pak viděli sedět na balvanu. Byli v klidu. Jaru mezitím dorazila s autem a zapadla v bahně na břehu. Pak se podívala směrem k jezu v dálce a lakonicky prohlásila: "v tomhle ses topil, jó!" Ivča však viděla zpoza jezu vyplout jenom mojí loď a pak dlouho nic....přepadl jí prý hysterák. Než jsem se vynořil, byla to prý věčnost.

Ten den jsme ujeli po řece zhruba pouhý kilometr. Zato večer, po utáboření a vyproštění auta protekl našimi hrdly(a hlavně mým) litr slivovice a několik litrů vína. V květnu roku 2011 jsem se podruhé narodil.

Před pár lety jsme absolvovali řeku znovu a v klidu. Loni si mě podala znovu. Nahnala mě za skálu, kde mě točila ve zpětném víru. Ostatní propluli, aniž to postřehli a považují dál Tagliamento za bezva a bezpečnou řeku. Já mám podezření, že mě ta řeka miluje. Však milenka je to fešná, posuďte sami. Ani Jaru se příliš nevzteká. Ale asi už na ní nevlezu, má totiž kudlančí sklony...!

"mastí")

Foto: Jarka Feilerová