Cesta k prababičce do Divišova u Vlašimi byla za mého dětství vždy velkou událostí. Konala se zhruba dvakrát do roka a moji prarodiče z pražského Žižkova se na ni připravovali týden dopředu. Vždyť to bylo poctivých šedesát kilometrů...
Též pro strýčka to znamenalo několik dnů zvýšené pohotovosti. Musel na svém voze Škoda 440 Spartak provést prakticky amatérskou technickou prohlídku. Pro něho to ale neznamenalo nic vyjímečného. Dělal to ostatně před každou jízdou v pátek na chatu a pak pokračoval celý víkend až do nedělního odjezdu.
Pro mě to znamenalo samozřejmě čas velké radosti. Cesta! Dobrodružství! To bylo částečně zkaleno nutností navléct mě do ,,nejlepšího oblečení." Tesilové kalhoty a košile, která nesnesitelně štípala. Aby si prababička neřekla, že ten kluk chodí jak trhan, že jo. Vidina cesty toto ale vždy spolehlivě přebila.
Cesta začala v sobotu v šest ráno a proběhla víceméně standartně. Asi třikrát se musela dolít voda do chladiče a dvakrát musel strýc hodit před auto deku a zanořit se pod vůz cosi poštelovat. Do toho semtam čůrání a cigáro strýce a dědy, takže za tři hoďky jsme těch šedesát km v pohodě zvládli...
Po příjezdu do dvora statku a přivítání všichni zalezli do ,,seknice." Zde, při čaji, kafi a buchtě následovala výměna ,,co je nového" a údiv prababičky ,,tys zase vyrost!" a poté se začala do seknice plíživě vkrádat tetka nuda. Tedy pro mě. Ostatní se ,,cojenovým" dobře bavili. To jsem nemohl tak nechat a ,,nepozorovaně" se vytratil na dvůr, doprovázen hrozbou babičky: ,,jestli se zmažeš, tak uvidíš!" To přece na dvoře, plným slepic, hnoje a zemědělskýho harampádí ani nejde, babi.....Jsem si radši jenom myslel.
Na obytný dům navazovala stodola se šikmou střechou, která končila metr nad zemí přístřeškem na kotce pro králíky. Tato srandovní zvířata samozřejmě neunikla mé pozornosti. Abych na ně lépe viděl, vyndal jsem si je z kotců nahoru na přístřešek. Snažil jsem si zapamatovat, kde jaký byl, abych je potom mohl zase roztřídit zpátky. Jeden z králíků, opojen náhlou svobodou, vyběhl přímo po šikmé střeše stodoly až na hřeben střechy stavení a tam se producíroval jak holub v říji. Byla to velká legrace, ale zároveň strach, aby si toho nikdo nevšiml. Zvláště babička představovala potencionálně velkou hrozbu.
Uklidil jsem rychle zbylá zvířata do kotců a vrátil se do seknice, jakože nic. ,,Co to, že ses tak rychle vrátil? Tys něco proved!!!?", zazářila ihned babička svým detektivním vhledem. ,,A neni mu třeba zima? Jóó , je mi zima!" Vyfasoval jsem okamžitě dva svetry a potil se jak obnažená odpadní roura od WC, ale situace byla zachráněna. Nezvyklého tvora hned vedle komína si při loučení před odjezdem naštěstí nikdo nevšiml.
Spokojeně jsme odjeli kolem třetí odpoledne, abychom to ještě za světla stihli domů. Navíc ozdobeni platem vajec a husou v pekáči na desce za zadním sklem jsme lehce po šesté večer byli na Žižkově jak na koni.
Po půlroce se akce úspěšně opakovala. Již po příjezdu do dvora bylo zřejmo, čím městečko poslední půlrok žilo. Prababička se ještě cestou do seknice dala do vyprávění: ..Asi dva dni potom, co jste minule odjeli jsem šla vylít kýbl od nádobí(neboť prababičky nechodí přece ven jen tak) a jak se koukám, jak je, tak vidim něco na střeše, tak si říkám, že zase sousedovi ulít holub, ale je to ňáký divný, tak si du pro brejle a Kristepáne!!!! von je to králík!! No jak se tam moh dostat!! A jak tak křičim zděšenim,přiběhla pani Růžičková a pani Drozdová a taky soused Vašek a všichni lomili rukama a divili se, jak se tam dostal králík. Vašek říkal, že by mohl bejt i jeho, on má králikárnu pod tou střechou na druhý straně taky, ale přece to furt kontroluje.... Pak řikal že dojde pro kluky do hasičárny a oni přijedou s Renčou."
Těmi kluky byli myšleni místní dobrovolní hasiči. To byl, je a asi dlouho bude nejoblíbenější ,,sport" v každé české vesnici a menším městě.
Zakrátko nato vjížděla už do dvora majestátní Praga RN s výsuvným žebříkem, zvaná ,,Renča", chlouba zdejších hasičů, jež pobíhali v plné zbroji kolem. Záchranná akce odchycení ,,holuba s ušima" ze střechy se navýsost zdařila k náležité spokojenosti a hrdosti hlavně hasičů.
Pro nebohého králíka však akce tak šťastně neskončila. Protože se vlastně nezjistilo, komu opravdu patří, byl věnován do hospody, kde byl upraven na smetaně pro hlavní aktéry záchranné akce. Postupně se začali přidávat další obyvatelé a nosili do hospody další králíky a jiné produkty živočišné a ti šetrnější i rostlinné výroby a nečekané ,,posvícení" takto spontánně pokračovalo až do dalšího víkendu.
Jak to vypadá, tak talent pobavit lidi jsem vykazoval už od útlého dětství...
PS: Jak to s králíkem bylo doopravdy se nakonec nikdo nikdy nedozvěděl, takže to vím jen já... a teď Vy.
