Běžná víkendová akce fyzicky stárnoucí, avšak psychicky stále pošetilejší party, kde "průvodní jevy" pomalu začínají převažovat nad hlavním programem akce.
Tradiční název akce je: "Koňopeč v Modřanské rokli a Táborské jezy" Původní nápad uspořádat jí v Modřanské rokli, nedaleko tady od nás, se nikdy neuskutečnil. Zůstal jen název. Jedná se tedy o dvě akce,spojené do jednoho víkendu(bo neni čas, že), které se nakonec nadobro zabydlily přímo pod centrem Tábora, pod skalou v zařízení, zvaném "Chatky u Ježka."
Druhou část představuje splutí táborských jezů, popřípadě části Lužnice na kánoích.
Pod názvem "koňopeč" nečekejte otáčení gigantického zvířete na monstrózním rožni. Vím, že mnohé tím zásadně zklamu a dál číst nebudou, zato jiným, zvláště milovníkům zvířat se určitě vrátí barva a úsměv do tváře. Jedná se o opékání tradiční uzeniny, zvané "konina", jež je charakteristická tmavší načervenalou barvou a s koněm a masem všeobecně nemá moc společného.
Zde by bylo na místě opět trochu představit moji Jaru, jež často vstupuje do mých blogů. Jaru oplývá obětavostí. Cožpak o to, vlastnost je to určitě ušlechtilá. Jaru jí ale má tolik, že se to jinde moc nevidí. Z mého pohledu si troufám říct, že se to jinde vůbec nevidí. A tak zatímco se všichni po příjezdu na akci zajímají hlavně, jakou kořalku vychrupnout a jakou klobásku vdechnout, Jaru vyhlásí, že ráda komukoli pohlídá a zabaví mimino neb psa.
Tento "tendr" vyhrává kamarádka se zakrslou fenou německého ovčáka, které nemohu nikdy přijít na jméno a tak jí nazývám "Čupakabra"(dále jen Čupa)
Ne vždy je počasí ideální na grilování nebo stav vody na plavbu a tak volíme alternativní pěší výlet. Čupa spokojeně kluše Jaru u nohou, zatímco panička si dopřává nerušeně odpočinek a víno u občerstvení. Čupa potom už i odbíhá dál a na zavolání spolehlivě přiběhne.....pak si ale Jaru něco fotí a najednou je Čupa fuč. Jaru má hned po náladě a její stav se blíží zoufalství: "co já tý Dianě řeknu?!!"
Volání a chrastění pamlsky se zcela míjí účinkem a Čupa nikde. Nálada pokleslá v celé partě, už se jde jen, že se musí. Jaru jen doufá, že Čupa chytila stopu a vrátila se po mostu přes Lužnici zpátky k paničce. Vždyť tu šly už včera...
Přiblížili jsme se k legendární restauraci "Pintovka" Sem se Jaru těšila, že si dá nějaké to exoticky vyhlížející jídlo za raketovou cenu - to ona neřeší, hlavně, když to nebudou knedlíky s omáčkou. Tentokrát je Jaru zcela bez chuti a nálady, na jídlo se ale jde.
V tom vyběhne zpoza hospody číšník se zoufalým výrazem, doprovázen Čupou s hroudou masa v tlamě - "nevíte, čí je to pes?" rozeznáváme otázku v jeho spíš přidušeném výkřiku..
Jaru se ihned vrátí její jiskřivý výraz v očích, kvůli kterému je můj život posledních třináct let obrácen krásně naruby. Jaru ale zlomek sekundy zaváhá, jakoby se rozmýšlela, zda se k situaci hlásit. Bezpečně vím, že se vzápětí postaví k tomuto problému čelem a tak se v mžiku rozhodnu zachránit, co se dá. Jde přece o maso a ne málo!!
"Jaru, řekni, že se omlouváme a ať nám to maso hned udělají" Mezitím už toto divadlo sledoval celý personál i pár hostů. Čupa tedy nezamířila za řeku ale namířila si to přes hospodskou zahradu, cedulku s nápisem "zákaz volného pobíhání psů" velkoryse ignorovala, přímo do hospodského skladu, kde provedla revizi a uchvátila nejlepší kus krkovice. Jak jsem řekl, bylo v euforii i vyřčeno - Jaru by to jinak nedopustila, maso by bylo zaplaceno, ale hanebně by se vyhodilo. Takto jsme si i mým přičiněním užili řízků se salátem, jako nikdy dřív!
