Knižní duchové a zjihlí sígři

Čas tlejícího listí, plápolajících svíček a strašidelných grimas, vyřezaných do slupek velkých plodů, jež nás straší u mnohých stavení.....Ne, že by mě to nějak rozhodilo, jenom jsem si vzpomněl na čas učňovskejch brigád

Spouštěčem příběhu byl též nedávný článek Radky K., která uchopila i tu současnou "náhrobní" atmosféru velmi mile, po svém a na diskusní příspěvek mě to přišlo dlouhý....

Brigády, probíhající tehdy zhruba v tomto období jsem přímo miloval. Zřejmě proto, že jsem se na nich nevím proč, stával jakýmsi guru i pro ty největší třídní sígry, kteří normálně ve škole byli na zabití. Možná, že si fandím a celé to bylo způsobeno melancholickým obdobím samo sebou. Každpádně tihle kluci, ve škole často nesnesitelní, při zmínce o brigádě odchézeli rovnou ke školní doktorce ve snaze se brigádě vyhnout. To se jim často nepovedlo a tak museli "trpět" na poli bez zlobení ve škole.

Na brigádě se z nich ale šmahem stali uplně jiní lidé. Po večeři naslouchali dychtivě mojí tříakordové kytaře, jako bych byl sám nejméně Jimmi Hendrix a zaujatě poslouchali povídání o jiných zemích, klidně se nechali prověřit různými zábavnými testy a fígly. Nejvíc jsem ale koukal sám a nechtěl tomu věřit v očekávání, kdy přijde nějaká jejich osvědčená školní taškařice.

Nepřišla. Naopak, vyžadovali další program, když po večeři všichni "normální" odešli na ubytovnu odpočívat.

"Tak co máš dneska, borče?", zeptal se Luboš, později nejlepší kamarád té doby.

"Chceš se dovědět něco víc o sobě a tak...?"

Jak vo sobě....to jako myslíš věštit.....karty..?

Karty né, vole. Ty si vykládá máma s kamarádkou po telefonu a vdycky při tom spálí papiňák. Mě to nevadí, vona všecko dělá v papiňáku a já to stejně nesnášim....

Heheee....tak co teda?

Slyšels vo vyvolávání ducha z knížky od zemřelýho spisovatele?

To sem neslyšel, co je to za blbost?

No, to se vezme knížka vod mrtvýho autora, třeba jako tahle, podívej - Tři kamarádi, votevře se přesně v polovině, vrazí se tam dutej klíč a pak se to celý převáže provázkem. Pak si dva sednou proti sobě, drží to na prstech za ten klíč a ptají se. Tedy jeden se ptá a podle toho se určuje, když se otočí horní okraj knihy od něj napravo, znamená to ano, když nalevo, tak ne.

Tak tomu nevěřim. Co, když s tim točej voni?

Netočej, vyzkoušíme a uvidíš...no, ale aby to fungovalo, musíš tomu věřit."

Mezitím se v jídelně trochu setmělo. To, jak se nad našim stolem shýbaly další zvědavé hlavy.

"Já bych do toho šel", povídá Libor. "Tuhle fotr vyprávěl, že takový věci vopravdu fungujou."

Další dva souhlasně kývali hlavami.

"Tak jó, pudem to zkusit do toho vysokýho posedu tam u lesa." říkám."Ať tady nikdo nevočumuje."

Za chvíli už si to šineme svižně prašnou cestou od ubytovny k lesu. Vrznutí dveří a další dvě světlušky cigaret za námi naznačují, že i Luboš s Pavlem nakonec "vyměkli" a zvědavost je dostala. Pak už ticho tmavého říjnového večera narušovalo jen křupání štěrku na cestě pod dvanácterem nohou a šestero řeřavých světýlek cigaret.

Za chvíli nato už postupně stoupáme po žebříku do krytého posedu, jež stojí na čtyřech nohách z klád, téměř v úrovni korun okolních stromů. Ač je posed pravděpodobně stavěn pouze pro jednoho myslivce plus výzbroj, nás je tam za chvíli všech šest i s nebohým Remarquem. Šest oharků cigaret svítí teď těsně při sobě. Atmosféra, jak na dávném indiánském sněmu a to nás sbližuje. Vtom se ozve strašidelný, kvílivý zvuk, jako vydává strom, ohýbaný větrem. Hned nato se visutá chýše i s námi dá do plíživého pohybu

"Pánové, já vystupuju", stačí ještě říct Pavel s děsem v očích, který spíš tušíme, než vidíme a vzápětí jeho zářící oharek zmizí za hranou boudy a mizí rychle v temné hlubině pod námi. Mezitím už bouda s námi zbylými letěla vzduchem za příšerného řevu, nevíme jestli ohýbaných klád, na kterých stála nebo padajícího Pavla. O zhruba pět metrů dál se s námi měkce zastavila o hradbu korun nejbližších stromů. Pocit to byl ale hrozný. Vyděšeně jsme zírali do černé tmy. Zrychlený dech rozdmýchal oharky našich cigaret, jež každý stále třímal v ruce. "Co Pavel!!" vykřikl někdo zděšeně. Funění, klení a hlavně záře pohybující se oranžové světlušky v hloubi pod námi oznamovaly, že je na živu. Příčky žebříku, které svým pádem kompletně "vyčistil", dokonale ztlumily jeho dopad.

My jsme ale neměli po čem slézt. Museli jsme si vystačit se zbylými bočními kulatinami žebříku a po nich se spustit. Nakonec jsme všichni dospěli dolů, plni třísek, ale živí.

"Tak to se teda povedlo" pravil Libor se svým typickým, miminkovským úsměvem. "Co budeme dělat?"

Pudem zpátky, umejt se a tak" prohodil někdo rezignovaně.

"Neblbni, dyť večerka je až v deset, to je fůra času!" bránil jiný vzácnou chvíli svobody.

"Pánové, co to jít zkusit na hřbitov!" řekl Luboš, který původně nejvíc pochyboval o celém projektu. "Tam by to mohlo mít velkej účinek.

No jo, ty vole a víš že jo!" nadšeně souhlasili ostatní. "Ale nebojíš se!!

Ses posral ne! Tvojí báby se bojim, ty...."

Za chvíli už jsme přelézali hřbitovní zeď a usadili se na okraji honosné hrobky. S Lubošem proti sobě jsme drželi knihu na klíči a já se zeptal: "Duchu E.M.R. jsi tady s námi?" Odpovědí bylo otočení knihy ode mě vpravo, čili "ano" Nikdo ani nedutal. Zeptal jsem se znova: "Duchu E.M.R. mohu se ptát?" Opět se kniha dala do znatelného pohybu stejným směrem. Ticho by případný hrobník mohl nabírat lopatou. Zeptal jsem se dále: "Duchu E.M.R. nepřihodí se nám tady něco zlého?" Kniha se dala do pohybu stejným směrem, když vtom mě spadla na nohu a klíč zazvonil o mramor. Tam, kde seděl Luboš, byla rázem jen prázdná deska hrobu. Kroutím hlavou kolem a nikde nikdo. Najednou slyším dusot nohou a zahlédnu světlušky oharků, mizící přes hřbitovní zeď. "No teda, vy ste mi ale hrdinové," zahulákám do tmy, abych si dodal odvahy.Pak seberu knihu a sám se třesu, jak kdyby bylo mínus dvacet a mířím ke zdi. Překonat se mi jí povede až napotřetí. Jakoby mě ten duch stahoval zpátky za nohu.

Myslíte, že na mě počkali?