Jolka

Mnozí znají ještě ze školní ruštiny. Tam nás učili, že jolka je prostě jedlička. Z dnešních encyklopedických serverů se dovíme, že jolka je ruská novoroční slavnost, spojená se stromkem.

Také nás tehdy učili, že Děda Mráz je dospělý a zmoudřelý Ježíšek, kterému narostly vousy. Jeho zámořský ekvivalent, Santu Clause, nám začali později podsouvat komerčně. Obojí marně. Ježíšek si svou pozici naštěstí udržel.

Výraz "jolka" by mohl mít pravděpodobně původ ve skandinávském "juletre" - vánoční stromek. Napovídá tomu skutečnost, že Rusko vlastně založili vikingové. I slavného Santu poslali do exilu - jeho působiště je ve finském Rovaniemi na polárním kruhu. Tam ale měli tradičně svého "Joulupukkiho, resp. Juletomtena a Julenisena, což byli skřítci, dle pověsti jezdící na kozlech. Postupem času však získali podobu Santy či Dědy Mráze. Stalo se tak ve snaze si "Ježíška" nějak vizualizovat. V tom jim plně rozumím, přesto jsem rád, že naše Vánoce mají se svým imaginárním dárkonosičem své nezaměnitelné kouzlo. Navíc my pro jistotu máme vlastně oba - Svatého Mikuláše, který naděluje 5.12. i Ježíška.

Tedy konec exkurze po vánočních reáliích jiných, leč v mnohém zvlášť u těch severských národů nám mentalitou hodně podobných.

Vánoce u nás na Žižkově-Vackově za mého dětství na přelomu 60. a 70. let minulého století měly již tenkrát hodně materiální charakter. Domácnosti vévodila naše máma a to byla na tu dobu až neskutečně osvícená a moderní žena. Její filosofií bylo, že když není nazbyt, tak si aspoň o těch svátcích dopřejem hojnosti. Řízky se smažily až do Silvestra a salát se míchal div ne ve vaně. Pro nás s bráchou tehdy ale byly stále hlavními atributy Vánoc stromek a Ježíšek.

Spíše tedy strom - musel být až do stropu a musely na něm zářit elektrické svíčky. Máma tehdy dělala dvě i tři zaměstnání a v každém dostávala k Vánocům na každé dítě jednu krabici čokoládových figurek a bonbonů - tzv. vánoční kolekci. Těch se nám někdy tedy sešlo až šest. Po navěšení všech těchto laskomin a překrytí stromku ozdobnými bílými a stříbrnými řetězy, připomínal spíš velkou zářící cukrovou homoli.

Po Ježíškovi zbyla vždy vlající záclona u otevřeného okna a hromada krabic pod homolí a máma se slovy: "zase s ho o vteřinu propás, když jsi šel s košem!" Aspoň vydrželo pro příště napětí a těšení a u mě vydrželo hodně dlouho...

Stromek pak musel zářit každou noc minimálně do března a legendární magnetofon Sonet B3 musel dokola přehrávat "Už se zase těšíme na Jéžíška a Vánoce Vánoce přicházejí" S bráchou jsme ho postupně očesali jak švestku. Díky své vrozené racionalitě, jsem rozbaloval cukrátka rovnou na stromku a třpytivý staniol jsem nechával dál viset, aby dál zdobil. Koncem března byl stromek uplně bez jehličí a suchý, ale pod řetězy to nebylo znát. Přes můj odpor byl nakonec odstrojen a letěl z okna.

Nyní, hlavně díky své současné úžasné Jaru mám možnost vychutnat i duchovní rozměr Vánoc.

Proto i Vám, milí čtenáři, blogeři a diskutéři přeju co nejkrásnější svátky a aby slovo "Ježíšek" nebylo jen ekvivalentem k hromadě třpytivých krabic pod stromečkem.