Určitě to znáte. ,,Nic z tebe nebude! Ty se nevyučíš! Jseš uplně k ničemu!" Typicky český způsob výchovy, jehož hlavním cílem bylo (a je) psychicky zocelit ratolesti pro život v tom ,,zlém" světě.
Podle mého pozorování kolem, myslím i způsob velice účinný. Pro mě ale měl účinek zcela opačný. Nevím, zda jsem se zhruba třicet let zoceloval nebo bojoval o sebevědomí. Každopádně mně asi tak do čtyřiceti připadalo, že jsem nejblbější na světě.
Naše máma tento způsob využívala v plné míře. Mladší brácha se zocelil,(i když jsem se o něj staral hlavně já) ale já to bral vážně...... Matka je přece na světě největší autorita.
Když mi bylo čtrnáct, naučila mě máma jezdit našim Trabantem. Pro kluka v tom věku hodně lákavé
. Ale těch řečí kolem toho: ,,máš volšový nohy! Nesol to tak! Jsi uplně k hovnu!"
Zkrátka, pokud jsem jel sám nakoupit, zvládal jsem to s bravurou téměř jezdce rallye. I gumy sem tam v zatáčce kvikly. S mámou jsem se s jistotou měnil v blondýnu v autoškole s komentáři tak dehonestujícími, že bych nejradši rovnou odešel kanálem.
Zpětnou vazbou od známých jsem se ale dozvídal, jak prý skvěle jezdím Trabantem. Byl jsem zmaten.
Jednoho dne přišla máma s nápadem, že to není jenom jezdit. Taky se prý musím naučit tankovat.
Přijeli jsme k pumpě v Olšanské. ,,Tak nečum a di to změřit, né!" U Trabanta byla nádrž vpředu v motorovém prostoru. K měření stavu paliva sloužila plastová ocejchovaná špachtle podobná té u doktora.
Při měření před zvednutou kapotou na mě máma neviděla. ,,Co tam tak dlouho děláš, ty jelito!!" Znělo z auta na celou pumpu. V tu chvíli mě osvítil spásný nápad zvířete zahnaného do rohu. Adrenalin navíc potlačil strach na nulu a tehdy jsem poprvé ,,udeřil."
Vyšel jsem zkroušeně zpoza kapoty s rukama za zády.
,,Co si zase proved, ty idiote!!" Zajímala se hned máma.
S výrazem postiženého Downovým syndromem jsem odpověděl:
,,Mně to tam fpadloo......."
,,No....no...no....to je idiot!!!..to je neskutečnej kretén!! Nemohla máma nejdřív vzteky chytit dech. ,,Dyť to snad ani nejde!!!.....bože, proč zrovna já musim mít takhle BLBÝ děti!!!!!...proč JÁ!!!?"
Když byla v tom nejlepším a kolem nás díky této, pro ně jistě vítané show už civělo několik lidí, vytáhl jsem klidně špachtli zpoza zad a zamával s ní mámě před škvírkami vzteky stažených očí.
V tu chvíli se zarazila, změnila barvy postupně až na růžolící a s úsměvem od ucha k uchu řekla:
,,Ty si ale vůl!!"
Radost z dětí je opravdu ta největší radost.
