Instalatér potapěčem

Jak kreativní může být povolání instalatéra - údržbáře bytového fondu většinou tuší opravdu málokdo. Jeho přesah do jiných činností může být prakticky nevyčerpatelný. Třeba jako jednoho dne začátkem osmdesátých let.

Oprava dřezové baterie u paní Míkové v ulici Na lepším 10, 5. patro.

Tak to stálo, žoviálně rozmáchle načmáráno vedoucím Pavlem z pankrácké údržbářské provozovny na předtištěném proužku papíru, jež byl objednávkou na drobné opravy, které si platí zákazník sám.

Tento lístek spočinul onen den ráno na stole v šatně provozovny s doplňujícím vzkazem: ,,Romane ,,babička" pro Tebe, hned ráno!"

Radost z tohoto nálezu kalilo snad jen to 5. patro. Proto jsem taky tuto jinak atraktivní ,,práci ve výši pasu" vyfasoval já. Určitě se bude muset zavřít voda a těch pět pater se půjde několikrát.

Paní Míková mě přivítala klasicky: ,,dáte si nejdřív kafe, že jo. Díky, já kafe nepiju. No, tak si dáte pivo! Víte, já pivo takhle při práci nemám rád, já ho mám spojený spíš s kamarády, volnem a tak...."

Žena středního věku v zástěře, typická představitelka nejčastějších zákaznic provozovny,které jsem tehdy ve svých dvaceti označoval souhrnným názvem ,,babičky", z toho byla chudák trochu v rozpacích. Nebyl to standard obvyklého chování podobných pracovníků. Nakonec se její tvář přece jen prozářila a přišel krásný nápad: ,,když já myslela, že bych vám k tomu kafi ohřála taky párek nebo klobásu. A mohl bych si dát tedy čaj??" dychtivě jsem navrhl, ve snaze zachránit nápad u nějž jsem tajně doufal, že není vinkulován pouze tím kafem. ,,Čaj? No to víte, že jo. A dáte si k němu tu klobásu a nebo spíš buchtu??!....radši.....tu...klobásu..."

Babička začala zvonit hrnci v plechové lince a vše se jevilo na dobré cestě. Odvrátil jsem pozornost k dřezové baterii. ,,No jo, budou se muset vyměnit tady ty kuželky a bude se muset zavřít voda. Máte uzávěr v bytě?" Zeptal jsem se s vrcholem naivity. ,,No, to nemám, to se bude muset zavřít dole. Ve sklepě?!" Doufal jsem v lepší možnost. ,,Né, před domem v šachtičce." Teď už mi bylo zcela jasné, proč jsem tuto práci dostal.

Seběhnu těch pět pater zase dolů a zaberu vší silou za litinové víko vodoměrné šachty před domem. To překvapivě odskočí téměř samo, neboť mu pomáhá voda zespodu. Ano, je to zrada, šachta je plná průzračné vody a ve zhruba dvoumetrové hloubce se mihotá hliníkové ovladací kolečko hlavního uzávěru. Přiklopím víko zpátky a plazím se nahoru, obtěžkán tímto, pro paní jistě nepříjemným zjištěním. Ta klasicky začne hořekovat: ,,dyť mě už to tady stříká na všechny strany půl roku, co já budu dělat?!!" Přitom nervózně přechází po kuchyni. Ta babička mi prostě nevěří, říkám si. Je evidentně v rozpacích z exota, jež se nechová standartně a spíš si myslí, že se snažím té práci vyhnout.

,,Ta oprava je otázkou dvacetikoruny, ale tu šachtu by musely vyčerpat Vodovody",sdělím ,,úřední verdikt" pracovníka, jež v té době tu moc měl. Omamná vůně klobásy, jež mezitím naplnila kuchyni, začíná pomalu hořknout.

,,Opravdu by to nešlo?" zkusí to paní v posledním záchvěvu zoufalství a v její ruce se mihne zelená stokoruna s Hradčanami. Na to zabere každý, exot neexot, myslí si.

Vidina tehdejší celodenní mzdy mě opravdu přiměla k přemýšlení: ,,a měla byste nějaké igelitové pytle a lepící pásku?" Hlavou mi víří vzpomínky na školu a branná cvičení, při kterých se naše třídní zkoušela stát masovým vrahem a zabít nás, zabalené v igelitech ještě udušením v plynových maskách, jejichž utažení kontrolovala u každého mocným trhnutím vzadu za řemeny.

,,Jo pytlíků mám spousty, dyť sme je ještě nedávno se sousedkou lepily jako brigádu. Výborně, povídám, tak já se do nich navlíknu, vy mě páskou oblepíte spoje. Holt si namočim jen hlavu, to vydržim." Paní překvapením protáhne obličej. ,,no teda, jestli je to opravdu takhle, to se na to rači vyprdněte, ať se vám ještě nic nestane. To já teda počkám na ten komunál, ať to odčerpaj", obrátí rázem paní. ,,To byste se načekala! A když jsem to vymyslel, tak už to dodělám!!"

Paní mě, obaleného v různých velikostech igelitových pytlů, začala rozpačitě obcházet s lepicí páskou. Po chvíli jsem vyšel před dům jak avantgardní popový zpěvák v třpytivém úboru a sklidil okamžitě pozornost publika z nedaleké zastávky MHD a hospody. Pak jsem se začal pozvolna zanořovat do šachtičky. Publikum zcepenělo. Voda pevně obepla můj úbor kolem těla a šachta si nahoře odfoukla vlnu vody, odpovídající mému objemu, cca 100l na chodník. Rychle jsem nahmatal kolečko ventilu a několika rychlými otočkami zavřel vodu. Po vynoření a následných ,,standing ovations" z řad nahromaděného publika jsem se vydal znova do pátého patra.

Oprava baterie byla otázkou asi pěti minut. Nutná oprava úboru a znovu dolů. Druhý ponor pro otevření vody byl již jednodušší díky absenci vody, mnou vytlačené. Díky paní Míkové po přezkoušení funkce baterie nebraly konce. Byl jsem větším hrdinou, než primář Blažej z ,,Nemocnice na kraji města." Za nekončícího vizdvihování do nebe jsem vdechnul konečně nešťastnou, téměř studenou klobásu a zapil ji ledovým čajem. Paní ke stokoruně přidávala ještě červenou padesátikorunu. Tu jsem s díky odmítl. Ve dveřích před posledním z x sestupů z pátého patra na mě volala: ,,jste opravdu šlechetný člověk, s takovým jsem se nikdy nesetkala!!" ,,Střelcovské" srdce to pohladilo a rozbušilo, ale v hospodě na mě zase budou házet ,,sítě" až jim řeknu, že jsem radši zůstal šlechetným, místo padesátikoruny.

Za chvíli už rozrážím dveře ,,U Zajíčků" Všichni tam již samozřejmě sedí. Nad hlavou točím zeleným obrázkem s Hradčanami a snažím se přeřvat polední hospodský ryk: ,,pánové, tak sem slyšel, že lidi prej dávaj za potápění těžký prachy!!" Hospoda se ztišila: ,,co jéé volééé!!" ,,No a já se teď zanořil dvakrát a za chvíli vás utopim ve vodce!!"

,,