Hron. Drnčivý, tajemný, možná až hrůzný název řeky. Na březích našich řek za svitu ohňů, tónů kytar a klokotání rumu o něm jdou zvěsti. Nejsou vůbec špatné. Takto se kdysi zrodil můj velký vodácký sen.
V podání vypravěčů se Hron jevil jako tajemný, vzdálený fenomén a o to víc lákal Dnes ho známe v naší partě asi všichni. Po jeho prvním splutí se nám české řeky jeví jako neobyčejně líné až nudné. Pro "odlehčení“ dne si třeba přečtěte, jak jsem se s tímto fenoménem setkal poprvé.
Někdy zhruba před 25 ti lety jsme seděli s kamarádem Tondou nad jezem ve Stříbrné skalici u Sázavy, která nám v té době přišla jako neobyčejně zajímavá řeka. Vlastně jsme měli za lubem prozkoumat kemp dalšího kamaráda, který se jmenoval Ivan Tichoň a navzdory tomuto jménu byl velmi živelný a zábavný,ale nedalo se na něj spolehnout a něco s ním domluvit. Vždycky se pouze "zjevil“ udělal horu legrace a zase nadlouho zmizel.
Seděli jsme u ohně a klábosili a nevšimli si červeného Golfu,co zastavil opodál a vzápětí už nás někdo držel zezadu za krky pod půlmetrovou mačetou. To byl Ivan. A s ním samozřejmě jeho líbezné děvče Ivča. Během veselého večera došlo i na kytaru v mém neumělém podání. Přesto, nebo možná právě proto se k nám připojily zcela náhodně ještě dvě bytosti. Byly to dvě asi sedmnáctileté holky ze Stříbrné skalice a ozdobily svojí přítomností náš tehdejší páteční večer a navíc slíbily účast i na sobotním.
Po sobotní celodenní plavbě jsme zase seděli nad naším jezem u ohně, když se Ivan najednou otočil ke mně a povídá: "Hele Romane, víš, ty holky, co maj dneska přijít!?
A co jako?
No jako,že je jich tady v tý vesnici škoda ,né? Dyť to sou mladý holky, ty potřebujou žít!
Dyť žijou, né?
No ale tady, v tý vesnici? Tady je převálcuje první vesnický nebo pražský hovado ve škarpě a pak už budou celej život stát u plotny s uřvanejma fakanama! A my jim můžeme ukázat svět!! Romane, my sme tu vot toho, abysme jim ukázali svět!! My si musíme tohle léto udělat tejden a vzít je na vodu. A my je vemem na Hron, co řikáš, Hron!“
Ten Ivan to prostě dovedl navodit. Už jen při vyslovení toho slova se mi vybavila jiskřivá řeka kdesi v horách, večer palouk v zátočině, plápolající oheň a dva nadouvající se stany. Přes den koupání, sranda a holky řičící štěstím a radostí.
Vtom přišly a říkaly, že v blízké vesnici probíhá hospodská zábava s diskotékou v duchu ,,Oldies“. Tam se Ivan pohádal s Ivčou, která se mezitím zakoukala do Tondy, neboť to byl gymnastický ,,koloušek“. Ivan prohlásil, že když mu dá panáka ferneta, tak je Ivča jeho. Obchod byl zdárně uzavřen a zábava v klidu skončila.
Ivča však s Tondou dlouho nevydržela, za pár týdnů se s ním rozešla a za pár měsíců povila robě a stala se svobodnou matkou a jestli nezemřeli, bydlí v modřanském bytě dodnes.
A co ty holky? Ty už jsme pak nikdy neviděli(zřejmě je převálcovalo nějaký hovado, už po té zábavě), dnes mají metrák a 4 fakany.
A Ivan? Ten pak na hodně dlouho zmizel z očí a téměř i z mysli. Když jsem si na něj asi před osmi lety vzpomněl,řekli mi, že pří pádu ze střechy si zlomil páteř a je v léčebně dlouhodobě nemocných ve Vamberku. Tam mně řekli, že si ho odvezl někdo z příbuzenstva a už jsem ho nikdy neviděl.
A Tonda? Toho jsem potkal nedávno na záběhlickém Hamru, kde mi na ,,podpažďovém“ počítači ukazoval, jak se snaží vést řádný život s novým děvčetem a v třiačtyřiceti konečně povít potomka. Lítá jak pošuk po Praze a zabezpečuje lidem přísun vody a odvod fekálíí. Je instalatér. Stal se z něj přesně ten zodpovědný a seriozní občan se solidním MPV vozem, jak jsem se o tom zmiňoval v jiném příběhu.
No a já? Já jsem celých těch 25 let nepřestal snít, že se jednou dostanu na ten Hron. A před pár lety se mi to skutečně splnilo se vším všudy, i s tou nejlepší holkou na světě.
Tak jak se vám to líbilo? Že moc né? Nevadí, můžete to vzít alespoň jako poučení, že nic se nemá uspěchat, všechno, po čem toužíte, se vám jednou splní.
