Hromadně dopravní dobrodružství

Mluvit o dobrodružství ve spojitosti s hromadnou dopravou se opravdu příliš nevidí a neslyší. Pro člověka, zvyklého jezdit od mládí po "vlastní ose", tedy nejdřív na motorce, pak autem však každý kontakt s veřejnou dopravou

dobrodružstvím je. Použije ji většinou zřídka a nouzově. Nemá v hlavě jízdní řády a trasy, jako většina "běžné populace" a tak mu nezbývá, než se ptát. A tady představení začíná... Tedy ve Stodu u Plzně. Tam mě dovezli, když jsem si chtěl před Vánoci trochu zajezdit s kontejnerovou soupravou a moje dodávka zústala v Praze na Zličíně. A tak stojím bez(auta)prizorně v zachmuřeném odpoledni v díře, zvané Stod a dumám o dopravě zpátky domů.

Každopádně tu jezdí vlak. To dokazuje vícekolejné nádraží. Hned za ním na place ale stojí zkrácený městský autobus, kterému na cestách přezdívám důvěrně "buřt." Ten pojede určitě do Plzně. Kam by tady taky jinam jel?

"Jedete do Plzně, že jo?" Ověřuju si jistou logickou úvahu u ženy za volantem a už vyhlížím místo.

"Ne, jedu do Týna", zazní jako krystaly ledu i když to říká celkem mile.

"No, já..já se potřebuju dostat do Prahy."

"To zkuste spíš vlak." A jsem tam, kde jsem byl. Žádné vyhřáté sedadlo u okna, ale zima a nejistota nádraží.

Obrovská, vysoká a omšelá betonová nádražní krychle připomíná chrám z apokalyptického filmu. Ten pocit je umocněn liduprázdným prostorem, kde se jen ozvěna mých kroků strašidelně odráží od šedých stěn s vysokými, téměř neprůsvitnými okny.

I prostor za dřevem orámovaným okénkem výdeje jízdenek je beznadějně bez života. Oprýskaný dřevěný psací stůl a na něm jediná, jinak poměrně nepřátelská věc, která ale této scéně paradoxně dává trochu života: zapnutý notebook, jehož obrazovka září do prázdna.

Zmateně se otočím a v tom spatřím postavu, zřejmě ženy. Sedí zcela nehybně na dřevěné lavici u stěny. Žije vůbec nebo je to jen socha, či přelud? Ruce má složené v klíně a hlavu vraženou na prsou,jakoby chtěla před něčím prchnout sama do sebe. Na hluk ozvěny mých kroků vůbec nereaguje. Připletl jsem se náhodně do natáčení hororu, nebo to horor je?

Zkusím promluvit: "prosím vás, prodává tu někdo?" Zvedne hlavu. Žije!

"Jo, oni tam sou, klidně zabouchejte!" Zavřeští její hlas do strašidelného ticha.

Bouchat určitě nebudu, na to jsem příliš plachý, klidně počkám, hlavně, že jsem v realitě. Čekání je ale ubíjející. Po nekonečných asi pěti minutách se za dveřmi na druhé straně místnosti mihne náznak života a po zhruba stejném čase přijde k okénku paní železniční.

"Dobrý den, prosimvás, potřebuju se dostat do Prahy", požádám, radostí se chvějíc. Paní pohladí klávesnici:

"Další jede až v patnáct čtyrycet do Plzně a tam máte hned přípoj na Prahu, kde budete v sedmnáct padesát.

"To je skvělý a co to bude koštovat?"

Paní hbitými prsty přehraje další etudu: "bude to třista třicet štyry korun."

Chytnu se oběma rukama dřevěného parapetu okénka, abych neupadl: "..a...to...to jako vopravdu?!!"

"Chcete zpáteční, né?"

"Né, jenom tam!!"

"Jo aháá..!" Paní se dá znova do prstokladu: "tak to bude jen sto vosumdesát vosum - to už zní líp, né?"

"No, to určitě. Ale já někde zaslech, že má odněkad z města jet přímej autobus do Prahy - tak já to zkusim ještě....." Na scéně mezitím přibude ještě pán železniční, patrně přilákán nezvyklým frmolem v nádražní budově.

"Tak to my vám klidně zjistíme!" Nabízí ochotně už pán i paní železniční dohromady. "Jó, je to tady. Ve čtrnáct nula vosum jede přímej dole ze Stodu z hlavní!"

"Tak to je skvělý. To je za necelou půl hodinu. Ale to vám neudělám žádnej kšeft..."

"To vůbec nevadí", říkají unisono a vypadají dokonce, že mají radost z toho, že se nemusí stydět za prodej tak drahé jízdenky. Odcházím vstříc velmi nadějnému, přepravně - logistickému pokusu číslo tři.

Při cestě rozvrkočeným malým městem přemýšlím o tom, proč se vlastně hromadné dopravě říká "socka." Zřejmě to bude díky systému různých slev, karet a bonusů o kterých jako občasný uživatel nemám ani páru. Určitě to nebude díky ceně běžných jízdenek.

Do odjezdu autobusu zbývá zhruba čtvrthodina. Mezitím stačí přijet ještě tři regionální autobusy. Všech řidičů se poctivě a trochu nervózně zeptám, zda nejedou na Prahu. Všichni koukají udiveně, než řeknou, že určitě ne. Pražák na venkově...

Ve čtvrtém mě řidič v klidu prodá lístek za krásných sto osm korun a s ním se usadím uprostřed vozu, abych měl pěkně celé okno bez sloupku. Kolem se ale mezitím usadí početná parta snědých lidí s tmavými vlasy. Hlučně se překřikují neznámou - známou řečí. Instinktivně dávám ruku na peněženku.

Autobus sebou škubne a na obrazovce okna se rozběhne cestopisný dokumentární film. Důvod, proč je vždy Cesta cíl. Dodnes nechápu lidi, kteří mohou strávit Cestu koukáním do placičky nebo čtením. Samozřejmě je to jejich cesta.

Jenže během prvních deseti minut cesty spím jak u televize, film nefilm. Procitnu, právě když cedule "Rudná" oznamuje, že je téměř po představení. Tmaví lidé kolem se stále vesele baví. "Sakra!!! Peněženka!!!" Leknutím nadskočím půl metru a s žuchnutím dopadnu do sedadla, až se autobus zavlní v plechových bocích. Řidič nenadálý ráz ve vozidle naštěstí bravurně vybere a nepřikrmí tak nenasytný chřtán zpravodajské hyeny, lačnící po katastrofách. Lidé se hlučně baví a řehtají, zřejmě i díky mému číslu. Jo, kdyby tak tušili, že mají mezi sebou prachobyčejného xenofoba....

Vystupuji na Zličíně kompletní i s peněženkou. Čeká mě zhruba kilometřík pěšky na překladiště, kde mám auto. Pak už domů, pochlubit se Jaru se zážitky a pak hurá do hospody, probrat to s kamarády. A časem možná....(si zase jednou jel autobusem a hned z toho bude blog, že jo voe...) z toho bude i blog, vole...