Tak už mě ta potvora dohnala taky. Čtrnáct dní v izolaci, už nevim, jak bych ležel, celý spodek vyřazenej. Rozhodně žádná hitparáda. Netflix ani Oliheň mě neláká. Lidi se po tom sháněj houfně a to je samo o sobě "známka punku"
Kdysi u nás vycházel časopísek formátu A5 s názvem "Čtení", ale nikdo tomu neřekl jinak, než čtení o Sovětském Svazu. Docela sranda, co všechno se tam mohlo stát, nalézt, vyrobit a urodit. O pár let později formát zůstal, jen se změnil název na "Readers Diggest Výběr" - jednalo se o to samé čtení, jenom tentokrát o USA. Mezi bombastickými objevy metrových motýlů a tunových hadů si mohla kdejaká babice z alabamského venkova napsat, jak připekla nedělní cake. To mě bytostně štvalo, protože pro naše malé-velké příběhy zatím v tisku místo nebylo.
Až přišel blog. Rozdíl mezi slavnými a obyčejnými byl s ním definitivně setřen a proto mohu dnes nabídnout turistický příběh naruby. Proč naruby? Všichni jistě znáte překvapení z různých zemí, kde se k vám lidé zachovají tak, jak byste u nás nikdy nečekali. Většinou takovýto zážitek ještě doplníte slovy: "to by se u nás stát nemohlo" Nyní přinesu svědectví, že to jde i naopak.
Jezdíval jsem kdysi k přítelkyni na chatu do Kostelce nad Labem. Mezi novým a starým korytem řeky vznikl ostrov s chatovou osadou. Při jedné z cest jsem ovšem nedojel. U nového, navigovaného koryta stála řada bizarních dodávek a náklaďáků z vlnitého plechu s francouzskými značkami.
Vrozená zvědavost mi velela zastavit moje, též bizarní vozidlo Ford Transit z roku 1985. Francouzi nemají zrovna pověst přívětivého národa, ale můžete to napravit, pokud umíte francouzsky. To samozřejmě neumím. Tedy pouze pozdravit. To taky hned činím a hned se ke mě žene jedno z čiperných děvčat - dál už se ze mě sype pouze moje tvrdá, kostrbatá angličtina jako úlomky hnědouhelných briket. Ani to jí neodradí a říká, že jsou filmaři a natáčejí tady v Čechách jakýsi historický snímek. Teď se chtějí po náročném dnu vykoupat.
"A proč zrovna tady v té řece, když kousek odtud je písečné jezero v borovém lese?"
Děvče od filmu se rozzáří, ale říká, že o tom nevědí ale bylo by to super., když jim ukážu kde. Vysvětlovat jim to nebudu, dávám gestem najevo, ať jedou za mnou. Děvče běží k ostatním, něco jim krátce říká a ve chvíli už startují a celá kolona se dává pomalu do pohybu. Za chvíli už najíždí mezi borovice na břehu jezera Ovčáry. Všichni jsou nadšeni, vylézají rychle z vozů a někteří rovnou skáčou do čisté vody., pak vylézají, ukazují palce nahoru a plácají mě po zádech. To všechno samozřejmě potěší. Pak se objeví kempingové židle, stolky a samozřejmě - víno! Je mi jasné, že odsud se minimálně dnes nedostanu. Ještě, že mám ssebou "spací auto" Prožívám s nimi nezapomenutelný večer. Tito lidé jsou nadšeni a překvapeni, jak tady žijeme a jaké máme krásné místo v podstatě nedaleko hlavního města. Oni by ze svého bydliště někde u Paříže museli k nějakému podobnému místu cestovat minimálně dvě stě kilometrů...
Tehdy jsem se definitivně rozešel s myšlenkou našeho věčného "maločecháčkovství", které je jinak znát všude při styku s cizinou. Proč, když lidé i z takovéto velmocí jsou z nás "na větvi" Naopak, valit to do nich, co to dá:
"A to ještě nevíte, že tohle neni zdaleka jediný a nejhezčí místo v okolí Prahy, je tu kaňon Sázavy, Berounka, jezírko s vodopádem na Kocábě, lomy Amerika...." Zůstávají jak opaření údivem, pak nosí mapy a kroužkují ta místa a hlavně se diví, jak je to všechno blízko. "Určitě se tam všude podíváme" říká "moje" děvče za všechny.. Nejraději prý, kdybych jel všude s nimi. To mě mrzí, odjíždím zítra na vodu s partou a o to nechci přijít. Následuje dlouhé vysvětlování, co to znamená "na vodu" zakončené samozřejmě výbuchem nadšení...
Mám dodnes radost, že i lidé ze země, která je každoročně označována jako "TOP" mezi turistickými lokalitami byli nadšeni z naší "malé" země.
Co popřát Vám, milí blogeři k nadcházejícím svátkům? Udělejte někomu radost, ať máte radost!
