Divadlo Sjezdovka

Jet u nás v zimě na hory vyznívá téměř stejně, jako jet u nás v létě na vodu. Vyžaduje to buď maximální trpělivost nebo totální flegmatismus.

Mezi zelenočernými kopci krásného českého panorama zasvítí tu a tam bílý pás technicky vysněžené sjezdovky, hustě poseté mravenečky lyžařů, jež dále tvoří velký ohon dole u vleku a občerstvení. Tam strávíte většinu času, vymezeného permanentkou, jejíž cena se rovná ceně vstupenky do běžného divadla. Člověk žasne, kde se "to" všechno bere, když lidí je od třicátých let zhruba stejně(10 mil.) a ještě v 70, 80tých letech tohle byla docela idyla. To však není zdaleka vše, co svéráz tohoto sportu u nás přináší.

Lyžování v týdnu je dobrou volbou. Ještěd je docela blízko Praze a jeho prosluněná pasáž Horní pláně nemá chybu. Lyžaři se tu jenom trousí. Jana z naší party jezdí způsobem, známým spíš v cizině. Dělá kratší, úhledné obloučky a jezdí ještě pomaleji, než já. Té se budu držet. Ostatní to zatím valí tryskem kolem nás po obou okrajích. Zavřené občerstvení dole u lanovky je první vadou na kráse. Sedačka lanovky nás nabere, jak na lopatu a jedeme vstříc sluncem ozářenému svahu. K polednímu začne sníh měknout a když chceme prchnout na hlavní sjezdovky na stíněné severní straně, zasekne se přibližovací kotva na hřeben. To způsobuje, že lidí pouze přibývá, neboť po zjištění, že sníh je měkký a že zde neni co jíst, nemají kudy prchnout.. Máme tedy pauzu neznámé délky na rozjímání o hladu.

Jak je to vlastně se mnou,

S lyžemi jsem začal rozvážně, kolem dvaadvaceti mě zaujaly běžky. Je to levnější, jednodušší, z mého pohledu daleko zajímavější a vůbec..... Putovat vysoustruženou stopou s kytarou na zádech od chaty k chatě, posedět, pokecat, zahrát, když to vyjde, tak i přespat a jet dál....Stát se takovým bardem bílé stopy.

Tato idea vzala za své poté, co se objevila moje tehdejší přítelkyně Romana: hned po prvním společném běžkovém výletě mě přesvědčovala, že by mě sjezdovky bavily daleko víc. Že má o hodně větší boty, tak ať to zkusím. Sjel jsem jednou sjezdovku "Malinovka" v Bedřichově a neupadl jsem. Romana jásala, že mám stabilitu z běžek a že to bude dobrý. Pak se vlekaři podařilo na sedmý pokus mě navléct na vlek "Poma", při dalším se to povedlo již na druhý pokus a po desátém sjezdu už mě to regulérně bavilo. V tom nejlepším na mě Romana křikla, že si chce taky zajezdit a hned v pondělí jsme mazali do bazaru pro lyže a boty. Dlužno dodat, že styl, jež mí byl tehdy nějak nadělen shůry, se do dneška prakticky nezměnil. Všimněte si, že každý se pohybuje na lyžích svým osobitým způsobem. Je to kus od kusu. Řeči o vybroušeném stylu mě přijdou ploché. Někteří ho ovšem mají.

Můj příklon ke sjezdovkám uvítala moje současná Jaru. Odvděčil jsem se jí za to hned při naší první lyžařské akci zde na Ještědu tím, že jsem se odrazil při výstupu z lanovky holí, vraženou mezi její lyže. To způsobilo hromadný pád Jaru i dvou zbývajících na sedačce. Než se stačili zvednout, lanovka spolehlivě vršila na vzniklou hromadu po čtyřech kusech z každé další sedačky. Když byla hromada tak velká, že stínila vlekaři do kabiny, ten usoudil, že se již stmívá a lanovku pohotově vypnul. Hromada se velmi pomalu rozpletla a rozplynula a já se zase setkal se svoji úžasnou Jaru, jež ležela až vespod hromady.

Jana se směje těmto příhodám tak, že jsme si ani nevšimli, že už jede přibližovací kotva. Přesuneme se tedy na hlavní hřeben. Horní pasáže ještědských sjezdovek jsou nádherné, široké, zalité sluncem. Všechny však ústí do nepříjemně dlouhých a úzkých lesních úseků. Naše i ostatní české trhače sjezdovek to však nevzrušuje, řítí se i tudy nezměněnou rychlostí. Terénní čtyřkolky s nosítky na saních, křižující sjezdovky, tuto scénu výmluvně dokreslují. Češi neznají pud sebezáchovy na silnicích, natož tady.

Lyžování mám rád, takže když na to přijde, klidně si u něj i lehnu. Natáhl jsem se na jedné slunné mýtince a pojal to, jako odpočinek při čekání na Janu. Sjezdoví tygří to ihned vyhodnotili, jako slalomový bod na trati: Zleva, zprava, co nejblíž a co nejvyšší rychlostí. K zasypanému sněhem ke mě svým šoupavým stylem doklouzala skupinka cizinců, žvatlajících anglicky: "are you OK?" zeptali se, když mě obklopili kolem dokola. "yes, only relax, thanks" Odšourali se a odkryli výhled na buclaté malé děvčátko s urputnou matkou. Pro dívku byly lyže na nohách právě tím největším trestem:

"Mamíí, sundej mi to, já už nechci!" naříkala vzlykavě

"Přece vodtud nepudem pěšky, koukej jet, pomalu a hlavně neřvi!!!!" dala matka najevo, že k zázraku spasení chůzí nedojde.

Ó, jak já jí rozumím!! Když se mě někdo pokoušel něco "naučit"(rozuměj, po česku, k něčemu donutit) a myslel to samozřejmě jen pro mé dobro, koledoval si pouze o to, že jeho i dotyčnou činnost budu bytostně nenávidět. Nejradší bych se nenápadně prosmekl mezi nimi, popadl jí do podpaží a svezl dolů. Jenže zvednout se na mírném svahu v přezkáčích a lyžích neni žádná sranda, což mě ochránilo před stíháním za únos dítěte.

Konečně sjedeme k "tácíčkovému zařízení"(samoobslužná restaurace) u dolní stanice lanovky. Miluji tento způsob občerstvení. Průvan v peněžence, který způsobí je ale asi to jediné, čím se naše hory dají srovnávat s těmi světovými.

Lanovka nás poté drsně nabere, jak lžíce velkého nakladače a jedeme závěr dojezdit na sjezdovku F 10 "Pod lany" - pod hlavní kabinovou lanovkou na Ještěd. Místo krásného doježdění na sluncem zalitém svahu nás čeká model Jizerských hor v poměru 1:50. Místní závodníci tu mezitím urputně navršili ohromné hory sněhu s hlubokými kaňony. Naši "drtiči sjezdovek" to neřeší. Berou to rovně přes hřebeny. My, obloučkáři máme problém. Zapomněli nám skrz ty hory provrtat tunely.

Závodníci si nakonec vytvořili na kraji sjezdovky slalomovou trať, po které se dá slušně jet. Ihned se ale ozve na celé hory: "nejezděte nám po tratí!!!"

Tak oni rozryjí veřejnou sjezdovku a pak ani kdo si zaplatí se nesmí projet po trati??

Přes toto vše lidi víkend co víkend v zimě zaplaví tyto prostory a svými auty dokonce ucpou příjezdové trasy do hor. Svéráz českého lyžování je to, proč ho mít rádi, či být na něj dokonce hrdi. Něco takového jinde nemají!