Považuji svůj život za pestrý, bohatý a spokojený. Předem podotýkám, že to rozhodně není o penězích! Bráno takto, musel bych být věčně naštvaný mrzout. Co mě ale hodně mrzí a o co se cítím ochuzen, že si nedovedu hrát a povídat s dětmi.
Umím to jedině jako s dospělými. Neovládám ty grimasy,žvatlání a šišlání, které většina lidí při styku s dětmi používá.
Moje děti jsou samozřejmě úplně něco ,,jiného". Jistě to asi znáte. Jsou ,,nejlepší a nejchytřejší." Dodnes si pamatuji zkomolené výrazy, kterými mě kluci dostávali tak okolo roku až dvou. Když to chci dnes opakovat, tak už si nepamatují. Taky jsem na ně neuměl ,,šišlat", ale nějak to nevadilo.
Před časem mě kamarád požádal, zda bych jim neudělal na odpoledne ,,au pair" a neodvezl jejich čtyřletou Elišku na angličtinu(!) a pak jí ještě nepohlídal. Řekl jsem si ,,a sakra", ale vzal to jako výzvu.
Nemusel jsem nic iniciovat, Eliška se cestou rozpovídala sama: ,,Romane víš, já mám ráda šelmy. Doma mám kočičku Bublinu, tady mám tygra. Pak jsou ještě šelmy psovité, ale já mám radši šelmy kočkovité, protože jsou víc zlý." No, nestačil jsem se divit. Stačil jsem pouze konstatovat, že má hezkého(plyšového) tygra. A ona pokračovala: ,,A taky v pohádkách zvítězí vždycky dobro, tak já mám ráda taky zlo, když nikdy nezvítězí."
Byl jsem z toho úplně vedle a přemýšlel, zda může čtyřletá holčička vědět něco o tom, že život je zpravidla volba toho lepšího ze dvou zel, neboť dobro bylo již ,,zkonzumováno." Určitě nemůže. Je to jenom její zatím čistá a nezatížená mysl, která chce spravedlivé rozdělení mezi oba pohádkové ,,faktory." (...,,chudák vlk!!"...)
Tak nám odpoledne s malou Eliškou proběhlo poměrně rychle při téměř ,,akademické" debatě.
Když jsem to vyprávěl jejím rodičům, divili se. S nimi prý nikdy nic takového nikdy neřešila.
Tím jsem se ujistil, že děti mě berou jako autoritu i přesto(nebo snad právě proto), že si s nimi neumím ,,povídat."
