Co přinutí člověka běhat?

Divoká zvířata? Ta radši utečou sama. Tramvaj? Ale kdeže. Za chvíli je tu další. Jen tak z plezíru? Taky ne. Na vítr ve vlasech máme dnes lepší vychytávky. Vlak? Tak, tak. Ale přecejen trochu jinak...

Blíží se 17. listopad, což znamená nejen tři dny volna, ale i zvýšenou frekvenci článků na blogu. Můj příspěvek bude asi trochu vybočovat. Mám totiž chuť na ty tři dny vždy od toho všeho vypadnout co nejdál...

Loni přesně touto dobou nás pozval kamarád na svojí "chalupu" na Šumavě. Koupil bývalé rekreační středisko nějakého bývalého podniku u obce Nová Pec u Lipna. Původně ho chtěl provozovat jako pension. Brzy zjistil, že to nebude žádná sranda a to jak finanční, tak i z hlediska omezení dosavadní "osobní svobody" a to, jako svobodomyslný "Střelec" nedával. Zhruba po tři roky pořádal bohatýrské pařby pro kamarády a pak jednou přišel s tím, že sehnal vážného kupce, takže nás zve na sedmnáctýho na "derniéru Lipna" Je realitní makléř, takže určitě nekoupil a neprodal špatně.

Aby všechno nevypadalo jen jako bohapustá pařba, vymysleli jsme výlet na majestátní horu Třístoličník. Lákalo nás, že shlíží na to naše pozemské pachtění z magických 1333 metrů.

Loni se Svatý Martin pochlapil už nějak na konci října a vyrazil na Šumavu. Už kolem 17.11. to tu ale vypadalo spíš, jako při jarním tání. Z nádraží v Novém Údolí cesta prostupuje lesem, potom se strmě šplhá po úbočí hory. Zde se ale cesta změnila v horský potok z tajícího sněhu. Výprava získala rázem punc dobrodružné expedice. To u nás ostatně téměř vždycky. Postupovali jsme k vrcholu proti proudu dravé bystřiny a rvali se s ní o každý metr. Na cestě k vrcholu nás nemohly zastavit ani totálně promočené kecky. Tady bych možná uvítal i na vodě mnou jinak zavrhovaný neoprén. Nejvíc trpěla Jaru. Vzdálenost mezi námi se prodlužovala a čekání bylo pro mě nejvíc vysilující, leč pro Jaru jsem ho s radostí zvládnul.

Kýženého vrcholu jsme dosáhli a odměnou nám byla bytelná, kamenná hospoda na německé straně, ale zavřená!  Ač jsem byl skálopevně rozhodnut dát za polévku klidně i pět Euro a navíc nekoukat ani na její barvu, bonusem dobytí vrcholu byla nakonec úspora tvrdé měny.

Jaru klesla na lavičku a snědla musli tyčinku flapjack. Já si koneckonců nosím svůj třicetikilový "kufr" tukových zásob stále při sobě, tak jsem zachoval zdánlivý klid...

Ostatní, kteří díky mému čekání na Jaru měli půlhodinový předstih a byli již dokonale nadšeni z výhledů a znechuceni zavřenou hospodou, zaveleli k návratu. Pustili se z vrcholu jinou cestou - potokem. To už bylo pro Jaru moc. "Já už dolu potokem nejdu, mě to stačilo nahoru!" křičela přesvědčeně, jako by  věděla, že je jiné řešení. Ani já neměl to srdce, vláčet jí znovu potokem a  ani sílu, vláčet jí na zádech....

Na Dreisessel, jak zní německý název hory, vede totiž z německé strany nádherná silnice jak výpadovka na Kolín. Vím to, neb jsem jí kdysi zdolal na kole. Ze Stožce k hranici a pak širokou asfaltkou, která v nekonečných serpentinách stoupala a těsně pod vrcholem se roztáhla do velkého parkoviště. Z mercedesů, audin a poršat odsud namáhavě stopaly dámy v lodičkách a kostýmech po poslední, asi stometrové asfaltové spojnici k hospodě a volaly na mě Brrrrravo, brrrravo!! I pro ně to byl patrně životní výkon.

Volám za kamarády, vzdalující se zurčící bystřinou - cestou dolů: "deme s Jaru po asfaltu!

Tak fajn, sejdeme se v Novym Údolí, vlak jede v 17.11. tak to stihněte!

Jó, v pohodě" Volá za nimi radostně Jaru, že nemusí potokem.

Na parkovišti, vzhledem k ročnímu období jsou tentokrát mercedesy jen dva. Myšlenka, jež mi proudí hlavou, když si jdu na konec parkoviště odskočit, se mezitím vskutku naplnila. Obě auta mezitím pozastavila u Jaru a nabídla svezení do údolí. Jaru to v obou případech hrdě odmítla, že se přece chceme projít. Tak jsme osiřeli uprostřed Šumavy. Cesta byla nadmíru pohodlná a z kopce, zato daleko delší, než oním "potokem."

Po dvou hodinách a již za šera jsme dorazili do Haidmühle, malého městečka těsně u hranic, za kterými bylo hned Nové Údolí. Mezi kýčovitě barevnými domky a nazdobenými hospůdkami a penzionky jsme ztratili cestu a tím i čas. Mezitím se setmělo úplně a městečko jsme opouštěli už za tmy. Tu prořízlo táhlé zahoukání a v dáli před námi naskočila šňůra světel. Do zastávky hned za "čárou" přijel náš vlak.

"Teda, to je ještě dálka", řekla Jaru.

"V kolik že by to mělo jet? V 17.11.? Možná, že říkali v 17.18.

No, pokud to má jet v těch 11, tak už na to máme jen deset minut.

No, to teda moc nemáme. Jestli to nestihnem, tak se ten kilometr a něco vrátíme a přespíme v nějakém tom krásném penzionu." řekne klidně Jaru.

"Ten vlak prostě stihneme!!!" sám se u sebe divím takové rozhodnosti. Né tedy, že bych byl nějaký škrt a nedopřál Jaru takovou věc, ale zrovna teď!

Přistihl jsem se, jak z rychlé chůze přecházím do klusu. Ohlížím se, Jaru se o to snaží taky, Ten zářící "kravín" v dálce ne a ne se přibližovat. Navíc mám každou chvíli pocit, že se pohnul. To už přecházím do sprintu. Jaru ztrácí. Moje nohy těžce dopadají na asfalt a otřesy se brutálně přenáší do celého těla. Běh pro člověka nebude to pravé ořechové, co by ale neudělal pro záchranu životních úspor. To už ani nevnímám, že se měním v solidní kropící vůz a vlastním potem zavlažuji již tak dost vlhkou podzimní cestu.

Ohlížím se znovu, Jaru nevidím. Vlak se schoval za pruh křoví, ale zesilující záře za křovím signalizuje, že se blíží. Přemýšlím, z čeho vymyslím nůž, jež bych podržel výpravčímu pod krkem, aby vlak pozdržel ještě pro Jaru. Ne, vlítnu do něj setrvačností rovnou zezadu a až nás budou sbírat ze země, svede se to na to, že jsem v poslední fázi zkolaboval a neovládal se.

Vtom přede mnou rudě zazáří koncová světla vlaku a vzápětí moje nohy těžce zadusají po nástupišti. Chci se vydýchat u lavičky, když se z okénka vagonu vykloní chlapík a říká: "klídek, jede až za vosum minut!!" Jak bych tomu milému člověku dal okamžitě hlt z příruční placatice, jenže nic takového, ani jiného nemám. Jenom ten "kufřík" tukových zásob. Jaru mezitím došla taky. Vlak jsme stihli a tím pádem i buřtguláš, jež na nás čekal na chalupě. Musím ale s hrdostí říct, že mám opravdu přítelkyni ze všech nejlepší. Ona nikde nevypráví, že jsem jí nedopřál nocleh v rozkošném městečku, ale že je hrdá na to, že stihla vlak!