Chtěl bys žít ve třicátejch letech? Jo, na silnici!

"Permanent Traffic Jam" - nepřetržitá zácpa - nás provází denně, aniž bychom si to plně uvědomovali. Stala se běžně vnímanou "kvalitou našeho života." Počet aut na Zemi roste rychleji, než počet obyvatel.

Jízda, dříve tak atraktivní a povznášející činnost se stává nenáviděnou každodenní nutností.

Proto na otázku, jež mi položila Jaru nedávno při nějakém "filmu pro pamětníky" - "chtěl bys žít v třicátejch letech?", jsem bez váhání odpověděl: "jasně, hlavně na silnici!"

Auta v té době byla ryzími uměleckými díly. Co kus, to skvost. Atmosférou oné doby na nás dýchaly ještě předválečné "herky" našich otců a dědů, jež za ně po válce až do let šedesátých byli šťastni. Na podlaze mezi sedadly měly velký "tunel", jimž probíhala Kardanova hřídel k zadní nápravě. Z něho vpředu trčel vzhůru dlouhý "klacek" jak prut na ryby. Člověk "ulovil" jedničku a za líbezného lomozu hučení Kardanky a hlavně nezaměnitelné směsi vůní benzínu, kůže, dřeva a tabáku se rozjel vstříc téměř prázdné silnici.

Auta tehdy byla ale záležitostí hlavně bohaté vrstvy. Zase se líp dýchalo a byl větší životní prostor.

Při poruše během pár minut zvedl prach na krajnici další podobný nadšenec, zdravě hrdý, že může přispět radou i rukou. Motor v dlouhém "čumáku", přístupný ze všech stran a kolem hlouček mudrlantů, kteří vždy našli řešení.. Na delší cestu jste měli bez diskuse celý den. Přijeli jste někam pozdě, nikdo vás neplísnil,vždyť to všichni znali...

Jsem nesmírně vděčný, že jsem ještě zachytil s čerstvým řidičákem dobu na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Rozhodně to už nebylo, jako ve třicátých  ale člověk se stále mohl alespoň během dne trochu rozjet a projet bez všudypřítomné kolony a v noci si mohl i posvítit dálkovejma, když třeba deset minut nic nejelo v protisměru...

Dnes jsou auta nabita nejmodernějšími technologiemi. S tím vším se sunete nekonečnou, ubíjející kolonou. Přijedete-li někam pozdě, vždycky vás seřvou i když to vědí. Na to je nejlépe mlčet a dělat, že jste to přeslechli...

Auta jsou stále "chytřejší" a ukrajují salámově řidiči jednu dovednost za druhou. Z řidiče se nenápadně pomalu stává cestující. Smrtelně vážně se hovoří o samořídících autech. Při pouhém pomyšlení na to se mi dělá zle. Nejen pro to, že dálkové cesty cítím jako své poslání, ale hlavně proto, že takto lidi už uplně natvrdo "zakrní." Už počítačová éra ukázala své.

Jak "chytré auto" vyhodnotí permanentní zácpu? Nejspíš se beznadějně zastaví a na palubce rudě zazáří obrovský digitální nápis ERROR! Člověk, závislý na technologiích bude v koncích...

Myšlenku samořídících aut vidím už dnes jako slepou uličku...

Mezitím kolem i v nás žije "permanent traffic jam" Nepřetržité kolony pomalu jedoucích aut se stresovanými pasažéry se dávají denně do monotónního pohybu, aby k noci trochu polevily, přeplnily odpočívadla a parkoviště a ráno nanovo.

Lidé postupně zjistí, že jejich životní prostor se neutěšeně zužuje a začnou se cítit stísněni. Pak odhodí "korektnost" a pokrytectví a začnou jednat, jak je jim vnitřně přirozené. To bude teprve mazec!

Obávám se, že první impulsy k tomuto "Ragnaroku" vzejdou právě z dopravy. Vždyť auto je pro mnohé prodloužené sebevědomí, symbol úspěchu a moci. Už dnes se skryté emoce projevují právě na silnicích.