Chov Pražáka na venkově

Žít na venkově bylo jedním z mých "velkých" snů. Od útlého dětství přes pubertu až do dospělosti. Měnily se jen důvody, pro které jsem tam chtěl pobývat. 

Nejdřív zvířata, pak bezuzdné ježdění s čímkoli bizarním, co nepodléhá technické a SPZ a nakonec "volný život na čerstvém vzduchu" s ježděním, dobrou krmí a praskotem dřeva v kamnech. Nakonec se splnil.

Zasloužilo se o to kypré děvče jménem Dana, jež dojíždělo do Prahy na policejní školu. Chtěla mít z kanceláře havlíčkobrodské kriminálky taky tak trochu "světový nadhled."

Věž u Humpolce, víska na trase mezi Humpolcem a Havlíčkovým Brodem byla pro splnění takového snu jak dělaná. Danini rodiče zde disponovali hospodářstvím o rozloze cca 10 ha, stodolou s pěti kravami a traktorem zn. Holder, chlévy se čtyřmi pašíky, dvěma rybníky, králíků a slepic nepočítaně a ještě jednou kobylou pro Daninu mladší sestru Ivanu.

Při první návštěvě mě Danina matka pohostila dvěma řízky jako vrata a kilem salátu. Když jsem to "vdechl" k neskrývané radosti rodičů, zeptali se, zda se nechci ještě dorazit vepřovou nebo kapříkem z jejich rybníčku. Zdecimovaný jsem odpadl, přikryli mě dekou. Po "opadnutí" jsem šel na dvůr ke svému flaškově zelenému Wartburgu - kombi, který jezdil jako ďas, ale vždy bylo třeba něco poštelovat. To byla výzva pro Danina otce. Dvoumetrový chlap, tlapy jak medvěd, ostře řezanou tvář zdobila kudrnatá černá, lehce prošedivělá kštice. V mých očích typický "gulbranssenovský" sedlák. Bylo vlastně zimní období ve kterém jsou zemědělci v jakési letargii a nemají do čeho píchnout. Brzy ráno šel nakrmit do zdejšího družstva a žena šla odpoledne podojit. Já se svým Wartburgem jsem byl pro něj povyražením. Při každé mojí návštěvě si přinesl dřevěnou basičku s nářadím a chtěl být nápomocný radou i rukou.

Tento sedlák vstával ve čtyři a chodil spát v osm "po zprávách". Pouze dvakrát do roka, při hasičském a sokolském bále to roztočil přes celý sál i bar, když k tomu hrála "dechna." Pak prospal neděli a nikdo ani nešpitl.

Mezitím jsme s Danou poznávali okolí. Pro mě ta krajina byla láska na první pohled... Nemohl jsem ale sám sebe vystát, že stále jen přijímám a nejsem k ničemu dobrý. Chtěl už jsem se připojit k nějakým pracem, které stále nepřicházely. Až jednou jsem zaslechl, že se chystají zajet traktorem někam pro balíky slámy: "Pojedu s váma!", vykřikl jsem hned radostí, že konečně a byl jsem hned usazen přísným hlasem otce::"co bys jezdil, dyť je to na chvíli. Odpočívej, seš návštěva!" Jenže odpočívat už mě nebavilo. Jel jsem s nimi.  Ve stodole jsem se hned vrhnul na první balík, jež mě přišel pod ruku a začal ho tahat z hromady. Vtom mě praštilo něco do hlavy - měkkého ale strašně těžkého. Dál se mi jen zatmělo před očima a jiskřilo v hlavě. Pak jsem procitl a viděl nad sebou věnec skloněných hlav: "žiješ ty vole!!?

Jo! Co to proboha bylo?!

Ty vole, spad ti na hlavu balík, jak si vytáh ten zespoda, tak si uvolnil balík nahoře a ten ti spad na hlavu. Ty vole, my mysleli, že je po tobě, dyť to je třicet kilo z takový vejšky.... No jo, Pražák, co přijede na venkov a chce hned něco dělat.....Ty už to máš zakázaný, rozumíš - zakázaný!!"

Byl jsem zdrcen. To nebyl příliš šťastný vstup do vysněného prostředí. "Zas je to ale frajer, když tohle přežil," snažil se mi zvednout sebevědomí jeden ze sousedů.

Čas mezitím pokročil a byl tu květen. S kamarádem Přemkem jsme jeden víkend pojali cestu na Vysočinu jako vandr. Těsně před Věží jsme se koupali v krásném rybníku, když vtom přijel "pižďuch" na traktoru s cisternou, hodil kus od nás do rybníku hadici a pustil do rybníka močůvku: "tak pánové, máte po koupání, teď sem to pohnojil."

"No, to teda jo!! - a to se smí??"

"To se musí!! Aby ty kapři přibejvali, tak se to hnojí, jako pole."

"A my to zrovna chytli - to je zase proto, že sem tu já..."

Rodiče nás přijali, jako bychom byli jeden. Do Přemka se okamžitě zamilovala Danina sestra Ivana. Přemek nabídl otci, že za takové pohoštění(a v duchu ještě určitě i za něco jiného...) přidělá skříňky k nové kuchyňské lince. Jednu skřínku přidělal křivě, že to bylo vidět pouhým okem. Otec ale dělal, že to nevidí. K večeru jsem bezděky zaslechl útržek otcova kázání k oběma dívkám: ".....Roman může přijet kdykoliv, ale toho Přemka nechci víc v baráku vidět!"

Danin otec měl hned ve všem jasno a každého brzo "prokoukl." To lidi na venkově občas mívají. Ivana se ale do Přemka beznadějně zamilovala a tajně za ním prchala do Prahy. To samozřejmě tátovi neuniklo. Ivanin "bývalý" chlapec Karel z vedlejší vesnice Věž - Skála se z toho prakticky zhroutil. Často jsem ho vídal, jak přichází k vratům, zcela namol, neudržel se na nohách a válel se v blátě před vraty. Lidská troska. Jednou, když zase byl u vrat a opakoval do nekonečna: "Ivčo, proč si mi to udělala?" jsem zaslechl v domě vřískot, pak se vyřítil hřmotný otec, vláčel Ivanu za "flígr" a burácel na celý kraj: "poď se podivat, cos dokázala udělat z krásnýho, poctivýho, pracovitýho člověka! No, tak se podivej, co si z něj udělala! Lidskou trosku! Nezasloužíš si nic jinýho! Seš normální děvka!!" Otevřel vrata a fláknul nebohou Ivanou do bláta vedle Karla. Drsný, ale upřímný venkovský svět bez falše a zbytečného okecávání...

Dana mezitím situaci "šéfovala" a měla vše v rukou, co se týkalo jakoby mého pohodlí. Pozvala mě na zabíjačku, ale tak, abych se zúčastnil všeho od A do Zet. Od vytažení čuníka z chlívku až po finální výrobky. Abych se na tom venkově pomalu aklimatizoval. Mezitím se chlubila, jaké že to dnes sehnala záclony, povlečení, deky. Začalo se mi na té Nirváně něco nenápadně pozvolna kalit. Pravdu nastínil soused, když jednou u tradičního ladění Warťase a mojí zmínce o Islandu řekl. "prosimtě, kam bys furt jezdil, dyť tady se máš jak prase v žitě! Kór, když se tu už pro tebe kolíkuje parcela na novej barák...no to bys byl uplně blbej!"

Tuhle větu si soused u "starýho" vypil až do dna. Jeho hromování bylo slyšet až v Polné...Soused nesměl od té doby na dvůr vkročit.

Ten dům měl skutečně vyrůst bez mého vědomí v létě, když bývám na cestách. Strategie byla jasná - až ho spatří, už nikam nepojede - kdyžtak s rodinou k móři...

Má dobrodružná mysl zatroubila k ústupu. A to přesto, že jsem se mohl mít opravdu, jako příslovečné prase v žitě, kterému by navíc určitě nehrozila zabíjačka, protože na to by padlo celý pole česneku...

Začal jsem na Danu pomalu, jemně, nenápadně v tom smyslu působit a samozřejmě vyrobil v její duši slzavé údolí, což mě trápilo dlouho. Každý je ale holt nějak nastaven a jde za hlasem své duše...

Vrátil jsem se ke svému cestování a za čas zarazil u známých vrat. Panímáma mě přivítala se stejným, širokým úsměvem a duší jako vždy. Pantáta už na nás dva roky mává z nebeského traktoru(vlhko v očích, zatnutá čelist) Kus od starého domu svítí krásný bílý dům, u něj se směje Dana a jakýsi fešný elektrikář z Brodu, obklopeni hejnem batolat....a Ivana se vrátila ke Karlovi.

Všichni vypadají šťastně a vše je určitě, jak má být. Je jak je - a bude jak bude....

Čest těmto krásnodušným lidem, kteří vepsali do mé paměti nesmazatelný příběh.