na dálnici E4 mezi Varnamo a Jonkkopingem byl policií zadržen český cyklista, kolo českého cyklisty zničilo maskota švédského vodáckého klubu....
Masívní odveta za Třicetiletou válku? Až teď?? Může to tak vypadat. Ve skutečnosti pouze parta (ne)stárnoucích českých bláznů opět vyrazila na nevšední dovolenou po prašných cestách švédské divočiny.
Co není přibité nebo přivázané řetězem, není pro nás svaté. To se o Češích říká. Navzdory tomu znám spoustu lidí, kteří nemají vůbec v úmyslu cokoliv zničit, natož ukrást, ba i odpadky po domorodci v jeho vlastní zemi uklidí...Věřte ale, že i tito dovedou nadělat pěknou paseku. Něco na tom výše zmíněném bude asi pravda...
Švédské noviny nebo, držme se moderní lajny - zpravodajské servery, by každopádně měly celé prázdniny o čem psát, pokud by se o tom dověděly.
Vesnička Gavunda, ztracená uprostřed středošvédského kraje Dalarna o kterém se říká, že je "Ekte Sverige", tedy to pravé Švédsko, je opravdovým rájem na Zemi. Mají tu "obecní pláž" u jezera s příjemně teplou vodou, jemný písek, ohniště na grilování a dřevěný přístřešek. Můžete tu v souladu se zákonem "Allemansratten" - právo každého- jednu noc tábořit. Než k tomuto čarovnému koutu světa přijedete, musíte přejet zrušenou širokorozchodnou trať ruského typu. Na jedné straně minete starou dřevěnou budovu bývalého nádraží, na druhé postávají bez řádu orezavělé šlapací drezíny. Nikde ani živáčka, natož vysvětlení, co s drezínami, jež volně stojící, představují pro nové hosty samozřejmě zajímavost.
Po postavení stanů na "pláži snů" většina odejde - "prohlédnout" ty drezíny. Za chvíli vidím, jak s velkým halasem na nich postupně odjíždějí a mizí v křoví a trávě, jež pohlcuje trať. Nedá mi to a jdu to také prozkoumat. Cestou přede mnou zakrouží chlapec tmavých vlasů na kole - zatím jediná známka života zde. Na místě zbyla jedna jednomístná drezina a několik dvoumístných. V momentě, kdy přemýšlím, jak ji dostat nejlépe na koleje, ticho kolem prořízne někde za mnou výkřik - "hej"! Tedy švédský pozdrav. Chlapík šedých vlasů a tmavší pleti se rozkřičí nezvykle na švédštinu, když vidí, že jen tupě zírám, přejde operativně na angličtinu a tu poznávám, že veškerá sranda končí. Ty drezíny jsou prý jeho, on je pronajímá za peníze a oni mu je normálně ukradli. Pokud se do deseti minut nevrátí, volá policii.
Co naplat, koneckonců je v právu. Zmohl jsem se jen na: "sorry for their stupid idea." Tím se trochu uklidnil. Po návratu je však všechny zkásnul o stovku švédských s tím, že teď mohou jezdit až do rána. Toho využili, vzhledem k tomu, že v letním období se tady prakticky nesetmí za celou noc. Vrátili se asi za tři hodiny s tím, že objevili nové, ještě hezčí tábořiště a že ty drezíny jsou vlastně super a za tu stovku to určitě pro příště stojí za to. Jenom bylo divné, že drezíny i trať vypadaly, že už na nich leta nikdo nejel a nikde žádná informační cedule, tak mám dodnes pochybnosti, zda chlapík prostě jenom nevyužil příležitost, jak si opatřit peníze na kořalku.
Ctiborovi (Borek), který se k nám na tuto akci přidal až odněkud ze Slezska bylo málo zhruba padesát kilometrů denní trasy na kole. Ač pravděpodobně nejstarší(pořád se chlubil, že mu po světě běhají už i vnoučata), přišel s nápadem, že vyrazí už v sedm ráno a pojede na kole po trase našeho auto- přesunu, který měl ten den přes dvě stě kilometrů. Po sedmdesáti sedmi jsme ho dojeli a on byl tak nějak lehce zahřátý a rozhodně nechtěl skončit. Pokračoval tedy dál a my mezitím dorazili na ostrůvek Visingso na jezeru Vattern. On tam kolem sedmé večer dorazil také. Ujel tak za dvanáct hodin přes dvě stě kilometrů na kole. Samo o sobě neuvěřitelné. Navíc nás udivovalo, že mu nevadilo jet po tak frekventovaných silnicích: "Jel sem dokonce po É- čtyřce", chlubil se.
Po pár kilometrech na dálnici ho zastavila místní policie s tím, že takto jet nemůže. On byl spokojenej, že konečně bude nějaký vzrůšo.... Než se stačil vzpamatovat, měli policisté přidělaný na autě nosič na kola na "kouli", naložili jeho i kolo a odvezli na vedlejší silnici, kde prý může jet a popřáli "trevlig resa"- šťastnou cestu.
Na dalším čarokrásném místě u městečka Bengtsfors, jež je ohraničeno velkými balvany, aby auta nemohla až k vodě, stál na jednom z kamenů maskot zdejšího vodáckého klubu v podobě asi čtyřicet centimetrů vysoké keramické žáby s kloboučkem. Kamarád Jirka si vedle něj postavil své mohutné horské kolo s brašnami, plnými fototechniky. Seděli jsme u ohniště a užívali tohoto koutu přírody, když tu idylu najednou pohřbila rána, jako když upustí basu Plzní na dlažbu... U Jirkova kola explodovala vedrem duše na zadním kole. Naložené kolo ztratilo stabilitu na stojanu a zřítilo se přímo na žábu, kterou pohřbilo a rozdrtilo na tisíc kousků... Od té doby nazýváme toto místo pracovně "U žabičky."
Takže opravdu nikoliv úmysl odvety za dávné tažení švédských vojsk, ale souhra náhod. Toto válečné tažení, jež se týkalo naší země, není kupodivu frekventovaným tématem. Občas ho někdo na výpravě připomene, ale zároveň si hned odpoví, že je pro Švédy dostatečným trestem(někdy až příliš tvrdým) absence hospod a omezený přístup k alkoholu.
Jinak je Švédsko pro milovníky přírody opravdovým rájem. Můžete se tu producírovat po nekonečných lesích, lukách a jezerech, prašnými cestami i necestami, jak je libo. Prostě - trochu jim tu zemi zválet a brát to třeba jako satisfakci za tu "Ďáblovu Bibli."
