Moderní milovníky zvířat a chovatele drobného i většího zvířectva předem upozorňuji, aby zvážili četbu. Nerad bych měl na svědomí jejich duševní újmu. (6.pokračování)
Bujarým zpíváním a hulákáním, kterým jsme se snažili přehlušit radostný vřískot Bessinky, jsme se prokousali až do ranního kuropění. Pak všichni postupně únavou usnuli, někteří kolem ohně, jiní dolezli do stanů, či aut.
Probuzení do nedělního odpoledne bylo krutým vystřízlivěním. Nedělní odpoledne a večer byly tehdy asi nejen pro mě nejhorším obdobím týdne. To výrazně po návratu domů vylepšila přítomnost čtyř zbylých kuřat, původně pro Bessinku v mrazáku. Hned jsem jedno narychlo rozmrazil v horké vodě a šoupnul ho do trouby...
Ty tři neděle, co zbytek rodiny pobýval v Bulharsku, jsme s Bessinkou prožili vůbec v absolutní pohodě. Ona se vrátila téměř na svých ,,tabulkových" 3,5 kila, patrně díky piškotkové kúře, kterou jsem jí naordinoval. Fyziologicky to byla pro ni možná nejlepší doba v životě.
Máma však po návratu toto nesporné estetické a zdravotní plus zcela neocenila: po bouřlivém a neutuchajícím psím přivítání ji vyzvedla do náručí. ,,Bešinko, miláčku, tys to přežila a všechno si spapala, ty si tak hodná!!" Pak jí přejela rukou po boku. ,,Ale Besinko, ty seš ňáká hubená!! Já si hned řikala, když sem tě zvedala, že seš ňáká lehká!!" Máma těkala pohledem od misek ke mě, pak nahlédla do mrazáku a do trouby, aby se ještě utvrdila v tom, že nic nezbylo. Pětistovku, co byla ve stěně na nákup dalších dobrot jsem ušetřil, leč pochvaly za racionalitu se mi rozhodně nedostalo. ,,A Besinko, ty papáš piškotky?!" Pohlédla máma s údivem znovu do misky.
Vycítil jsem průšvih a pomyslel na úprk. Pozdě. Máma ucpala vstup do kuchyňského koutu, takže jsem se beznadějně ocitl v pozici zvířete v rohu. Pak spustila s razancí ,,železné lady", jak jsme ji už dávno předtím tajně překřtili: ,,ty kreténe, že tys jí to všechno sežral!!! Já to věděla, já to tušila, že ti jí nemám nechat hlídat, když seš uplně k hovnu!"
I když jsem to tušil a znal, zůstal jsem opět zcela zdrcen, jak schoulené, zpráskané zvíře. Můj pocit dobrého a racionálního hlídání byl tatam. Slyšel jsem už jen okrajově, jak máma hromuje další degradační výrazy. Tehdy dokončila definitivně svůj příklon k mizantropii, jako svému životnímu postoji. ,,Bešinko poť, dem ven. Lidi, to sou hrozný svině a strašný na tom je, že nejhorší sou ty vlastní!"
Od této chvíle se Bessinka stala pro mámu jediným partnerem. Lidi zcela přehlížela jako zbytečný hmyz. Při venčení komunikovala pouze se psy. Lidi, jako příslušenství psů, byli prostupným, éterickým médiem. To , že je vůbec brala na vědomí, se projevilo při sebemenším i náznaku napadení Bessinky jiným psem. To žádala okamžité, exemplární potrestání jeho majitele, pokud ho rovnou neprovedla sama.
Zrušila dokonce i přítele myslivce, který jedenáct let sliboval, že se rozvede. Já jsem tomu tehdy ještě docela věřil, tak jsem zhruba stejnou dobu sliboval, že pokud se tak stane, uteču z bytu. Kamarádi, které jsem měl v plánu obšťastnit svojí návštěvou, zůstali naštěstí ušetřeni. Flinty máma hodila do kouta a později do bazaru a kamizolu do skříně. Zajíci a bažanti na Benešovsku si oddechli. I já jsem byl konečně osvobozen od jejich zpracovávání.
,,Jenom to zvíře ti vrátí vděčnost za lásku a nikdy tě nezradí!", byla její vysvětlující věta k tomuto konání i následnému životnímu stylu. (pokračování)
Celé vyprávění na mém blogu v rubrice ,,Bessinka."
