Ale himbajs, pane Čermáku!

Kolega bloger p. Čermák předložil nedávno svůj názor ke sprostomluvě dětí zcela bez diskuse. Myslím, že je to škoda.

Pan Čermák ve svém článku zde poukazuje, že děti v jeho blízkosti používají kromě vulgárních výrazů občas ještě zvolání "allahu akbar!" Protože nedisponuje pravomocemi k potrestání takového chování, apeluje důrazně na rodiče, aby zjistili, co si jejich děti o takovéto politické a náboženské ideologii myslí.

Připadá mi absurdní vyžadovat po dětech takovýto rozbor. Zkrátka - myslím, že si děti o tom nemyslí vůbec nic. Jako "pedagog volného času dětí", za kterého se p. Čermák ve svém článku považuje, by za dvacet let zkušeností mohl vypozorovat, že děti prostě "nasávají" jako houba a to především vše, co kolem slyší a vidí a co má nádech senzace.

I my jsme v dětství ryli do lavic hákové kříže a povídali si vtipy o židech. Proč? Slyšeli jsme o tom téměř denné od svých prarodičů. Postupem času a příchodem "rozumu" jsme tyto ideologie samozřejmě zavrhli. Proto nevidím nic tak společensky tragického na tom, když děti občas s něčím takovým přijdou. Naopak, pan Čermák, jako zkušený dětský vedoucí by na ně mohl v tomto ohledu vhodně působit a to, myslím i bez pravomocí, které údajně postrádá, aby to právě nevykřikovaly až do puberty, jak zmiňuje.

Uvedu příklad z vlastní zkušenosti:

Před lety jsem vezl do Litvy skupinu šesti skautů se dvěma vedoucími. Chlapci (9 - 12 let) měli tento výlet za odměnu za vzorné chování v oddíle. Nejmladší chlapec měl vrozenou vadu páteře a léčil se s ní. Přesto mu jeho lékař tento, poměrně náročný výlet doporučil. Hned po ujetí cca 1100 kilometrů a příjezdu do Litvy si chlapec začal naříkat na bolesti v zádech a muselo se sním okamžitě do nemocnice ve Vilniusu. Tamější lékař se divil, že mu někdo takovou akci dovolil, když by měl být v podstatě okamžitě v klidu na lůžku.

Již při cestě tam se tento nejmladší kluk chlubil, že má tátu Němce a že je to dobře, protože ti dělají nejlepší auta. Ostatní kluci mu začali nadávat do "nácků a fašistů" s tím, že jeho fotřík bude taky pěknej fašoun. Měl jsem z toho smíšené pocity, kde se ještě dneska tohle v dětech bere. Za našeho dětství to bylo ale celkem běžné.

Oba vedoucí byli spíš mírné až nevýrazné povahy a dělali, jako že to neslyšeli a že to "vyšumí." Malý kluk to však "přikrmil", když se zezačátku statečně snažil obhájit čest svého otce: "táta neni žádnej fašista, abys věděl!!" Do nemocnice se s ním muselo ještě jednou, v Kaunasu. Potom musel už do konce výletu jen ležet ve stanu. Ostatní na něj  až nechutně vyvíjeli tlak, že jim ten nácek zkazil celej výlet a měl zůstat doma, když je kripl. Do konce výletu už jen ležel ve stanu a vzlykal. Vedoucí se snažili atmosféru zachránit pomocí celotáborové hry s námětem litevských dějin, ale marně. Celé už to bylo naplněné dusnem a smutkem. Tehdy mě bylo malého kluka opravdu líto a prožíval jsem pocit marnosti a beznaděje. Vedoucí svoji úlohu totálně nezvládli a po návratu oddíl "za trest" rozpustili.

Kdo zde pochybil? Lékař, který doporučil chlapci se závažnou zdravotní indispozicí takový výlet, ale to je věc jiná. Především vedoucí, kteří nezvládli situaci díky neznalosti dětské duše. Trestat děti za to, že se chovají jako děti? Místo toho, aby jsme tu byli k tomu, od čeho tu jsme a vhodně na ně působili. Děti jsou bezelstné, upřímné a kruté a bez soucitu separují vše, co je "jiné" a kazí jim to hru, nehledě na to, že občas trhají mouchám nohy a vážou kočce na ocas plechovku od konzervy...

Práce s dětmi vyžaduje odvahu a hlavně vnitřní sílu a morální vyspělost. Mnoho lidí chce dnes pracovat s dětmi v duchu Foglara, ale tyto výše zmíněné vlastnosti zdaleka každý z nich nemá, stejně, jako každý není ideální rodič.