50 let s autem

Dokázali byste si představit dnešní život bez auta? Já tedy moc ne. Mám ale dost kamarádů a známých, kteří auto nemají ani ho nechtějí. Docela jim občas závidím. Raději se nechají vozit.

Další mají auto za nucené zlo, bez kterého by dnes už ,,nepřežili."

Jiní prostě jako věc denní potřeby.

Stále je asi nejvíc těch, co auto mají jako prodloužené sebevědomí či miláčka. Tito tvrdí, že jsou s autem ,,svými pány." Přesněji by to patrně bylo ,,jeho sluhy."

Já jsem s volantem srostlý prakticky od narození. Tedy od doby, kterou si mlhavě pamatuji, to jest zhruba od tří let. Tedy dnes zhruba těch padesát let.

Tehdy měl děda starou Škodu Rapid. Máma později měla Mercedes 190 kabriolet z roku 1938, který tu patrně zůstal po fašistických okupantech. Ještě později měla Citroen CV11, též z roku 1938. Byla to prodloužená verze, jakou jezdil i prezident de Gaulle. Ve všech těchto skvostech jsem již tehdy lomcoval volantem, sedíc někomu na klíně. Na pedály jsem ještě nedosáhl.

Později máma pracovala v Mototechně a brávala mě s sebou. Převáželi jsme nová auta po ose z vlaků do prodejen. A tak jsem se vozil ,,embéčky" a Wartburgy, ale taky Saaby, Simkami, Cortinami, Hillmanny, Fiaty, Renaulty....

A jak bylo tehdy na silnicích veselo! Dělil jsem pro sebe auta na ,,stará", tedy ta co měla světla na ,,šťopkách" a rok výroby zhruba do 1948 a na ta ,,nová", jež měla již kompaktní karoserii.

Auta tehdy hýřila všemi barvami a měla svoji ,,tvář i duši." Již na velkou dálku člověk rozeznal, co jede. Když se nějaké zastavilo pro poruchu, hned přibyli další, jež se snažili pomoci radou i svýma rukama.

Postupně jsem prošel všemi fázemi vývoje motoristy. Od ,,Pionýra" přes velkou motorku a osobák(kolik jsem jich postupně vlastnil už ani nespočítám-žádné nebylo nové), jsem si v nedávných letech zajezdil i s velkými kamiony a přepravníky aut.

Dnes auto vnímám jako ,,kamaráda-dříče."Za to se k němu snažím chovat šetrně a nedělám z něj to, co není, např. ,,tuningem." Jezdím tak do 110 a hlídám úzkostlivě olej, teplotu, destičky, čepy a cizí zvuky. Na nějaké šrámy na karoserii či praskliny plastových dílů nehledím. To ,,nejezdí." Preferuji užitkové vozy, ,,osobák" mě nějak nic neříká.

Za ta léta srůstu s autem beru každý útok na něj, hlavně legislativní, jako útok na mě samého. Všechny ty vymoženosti typu ,,technické kontroly" a podobně jsou stejně jenom pro tahání peněz z kapes aby se napakovali jiní. Proto máme řidičák od osmnácti, jsme dospělí a plně zodpovídáme za to, s čím jezdíme.

Dále nás podobná opatření ženou stále víc do spárů leasingových společností abychom si pořídili nějaké to ,,vomydlený mejdlo", jak říkám dnešním vozům, které už nemají ty barvy, tvář a duši a jsou beztvarým produktem komerční lobby. Ne, že bych úplně zatracoval moderní techniku i dnes se najdou povedené kousky.

Největším průšvihem pro nás ,,srdcaře" je však elektronika v autech(i jinde) Té se v poslední době prostě nevyhnete. Já(srostlý s autem) jí vnímám jako plíživou chorobu, jež mě pomalu ničí.

Při poslední cestě z Balkánu, kdy náš transit prostě z ničeho nic vypínal za plné jízdy a musel se znova startovat jsem již nadobro zešedivěl. V servisech(značkových) navštívených cestou jen lomili rukama nebo nabízeli rovnou výměnu celého čerpadla či motoru s tím, že to asi chtít nebudeme...

Zajímavá by se v tomto směru mohla jevit moje zkušenost ze Skandinávie. Např. ve Švédsku jsou dnes úplně posedlí ,,youngtimery", tedy vozy z šedesátých až osmdesátých let. Jsou víkendy, kdy poměr youngtimerů a vomydlenejch mejdel na silnicích je téměř jedna k jedné. Jako dříče pro všední den tam mají stále nejoblíbenější jeden model domácí značky z konce osmdesátých let...

Přemýšlím o tom, proč dnes, když vzniká vůkol tolik hnutí a petic za něco a proti něčemu, proč nevznikne hnutí proti elektronice v autech. Je to fakt SH.T!