Zlatá rybka a splněná přání

Když jsem byla malá holka, můj děda Jaromír mi vyprávěl pohádky. Nejraději jsem měla tu o rybáři a zlaté rybce, případně o kouzelném stařečkovi, co umí splnit tři přání. Chodili jsme totiž s dědou na ryby k Sázavě a já jsem si vždycky představovala, že až chytíme tu zlatou rybu a zeptá se nás na ta tři přání, budu dobře připravená.

Kdykoliv jsem  večer nemohla usnout, zabývala jsem se v postýlce rafinovanými variacemi, jak zlatou rybku, případně pohádkového stařečka, co nejlépe využít.

Nakonec jsem přišla na to, že nepotřebuji tři přání, ale stačilo by mi jen jedno jediné. Poprosila bych o kouzelnou hůlku. A ta by mi přeci už zajistila všechno ostatní. Blonďatou mrkačku s ohýbacími koleny. Kolo z výlohy na náměstí. Staršího bráchu. A taky to, aby mi dědeček Jaromír nikdy neumřel.

No, takže opravdu jsem to měla skvěle vymyšlené. Dokonce mi bylo divné, že na to nějaký chytrý Honza či princ už dávno přede mnou nepřišli.

Jenže chytračení-nechytračení, nakonec to dopadlo všechno úplně jinak, protože jsme s dědou nikdy žádnou zlatou rybu nechytili. Ba ani zlatého úhoře. Jen jednou nám skočila na háček taková

zlatavě kropenatá slepice... ale slepice přání samozřejmě neplní.

Když jsem se dědečkovi se svým trápením svěřila, on se tehdy jen záhadně usmál a od té doby už mi nikdy pohádku o zlaté rybě nevyprávěl. Ani o pohádkovém stařečkovi…

A tak mi až teprve po létech došlo, že v honbě za zlatou rybou jsem si tenkrát neuvědomila, že mám kouzelného dědečka vlastně doma. Vždyť právě on mi nakonec koupil vytouženou panenku i první kolo. A místo staršího bráchy jsem mohla u dědy každé léto řádit se dvěma bratranci…

Když děda JAROMÍR umřel, bylo mu sto let. A já jsem o něm napsala svou první knížku. Tak se pro mě můj děda stal nesmrtelným. A to je další zázrak.