Zázračná moc svatovítských zvonů

Vystoupat do svatovítské zvonice a slyšet zblízka hlas sedmi katedrálních zvonů po boku člověka, který se po těžkém úraze zase vrátil do života, je zázrak. Děkuji za něj svým synům, kteří tátovi pohotově poskytli první pomoc, alpským záchranářům, lékařům z Feldkirchu i Motola, přátelům i svatovítským zvoníkům...  

Svatovítské zvonyDana Emingerová

Poslední den letošní zimní dovolené v rakouských Alpách. Poslední jízda.

„Sejdeme se za dvacet minut dole u vleku,“ křikla jsem za zbytkem rodiny, protože jsem si chtěla sjet mírnou sjezdovkou až k vysokohorské vesničce s kostelíkem, jehož zvony se v neděli v poledne romanticky nesly nad sjezdovkami až k bílému štítu hory nad námi. Chtěla jsem si ten zázrak navždy zachytit do kamery, zatímco mí tři synové a manžel se toužili vydat po široké pláni vstříc mnohem prudším sjezdovkám.

Dívala jsem se za nimi a byla jsem pyšná, jak báječně jsme ty kluky naučili lyžovat. Ještě jsem si je fotila, jak jistými carverovými oblouky ukrajují z trati, táhnoucí se po úbočí špičaté homole, na jejímž vrcholu bylo vidět stádo kamzíků. Svítilo sluníčko. Byl nádherný únorový den.

Stopadesátimetrový pád

„Mami, táta upadl, je v bezvědomí, tak nepanikař a zavolej vrtulník,“ ozvalo se po deseti minutách z mého mobilního telefonu. Všechno se ve mně zastavilo. Můj muž, vynikající lyžař, chlap, který jako válečný zpravodaj prošel mnoha válkami a objel svět, se těžce zranil na lyžích, když se po ráně do hlavy nekontrolovaně koulel 150 metrů z příkrého svahu. Vrtulník ho odvezl do nemocnice pod horami, kde jsou zvyklí zraněné lyžaře dávat dohromady. Po pětihodinové operaci se probral jen na chvíli a pak na dva dny upadl do komatu. Bojoval o život. Zůstala jsem v Rakousku a dvakrát denně chodila na resuscitační oddělení prosit ho, aby se vrátil zpátky. Vyprávěla jsem strnulému tělu, připojenému mnoha hadičkami na spousty přístrojů, co se stalo, a vyřizovala pozdravy od všech, co na něj myslí. Od zbytku rodiny, od přátel… A psali nám i kamarádi, svatovítští zvoníci, že budou zvonit za manželovo probuzení.

Lhala bych, kdybych říkala, že jsem tehdy ty zvony, co k nám z Hradčan letěly, slyšela. Nevnímala jsem nic. Jako robot jsem dvakrát denně chodila mezi nemocnicí a hotelem, kde jsem přespávala. Vnímala jsem jen dech nemocného pacienta a po nocích mě děsily jeho opuchlé oči, které zíraly někam do prázdna, aniž by mrkaly.

Třetí den odpoledne se konečně ty skelné oční bulvy obrátily ke mně. Věděla jsem hned, že se probudil. Že mě vidí. Zmáčkla jsem manželovi ruku. Chabě stisk opětoval.

200 schodů s berlemi

Po deseti dnech ležícího pacienta speciálním letadlem trasnportovali do Prahy. Jako by to byl symbol, znamení lepších časů, do Motolské nemocnice za ním přišel na návštěvu jako první kamarád Tomáš Stařecký, hlavní zvoník Svatovítské katedrály. A další zvoník, Pavel Ondráček, pak čtyři měsíce manželovi čas od času pouštěl do telefonu hlas našich nejkrásnějších zvonů, aby nemocnému příteli dodal optimismus, že všechno zase bude dobré.

Po dvou měsících vstal manžel konečně z postele a s berlemi obešel pokoj. Byl to pro něj větší výkon a námaha, než když běhával jako velký sportovec maratóny. V půlce června jsme si přivezli tátu z Motola domů. Ještě ho čeká nejméně půl roku rehabilitace, ale už dokáže přejít Hradčanské náměstí a dobelhat se ke Svatému Vítu. Rozhodl se totiž zvládnout 200 schodů, které vedou ke zvonici, a oslavit návrat do života poklonou sedmi katedrálním zvonům. To není žádný básnický obrat… Aby člověk ty největší zvony rozhoupal, musí opravdu zabrat a stáhnout provaz až k zemi.

Návrat do života

Jsme nahoře. Zvoníci se v horku svlékají do půl těla a berou do ruky lana. Nejprve „Josífek“ ohlásí veselým tónem poslední minutu před polednem. Přesně ve dvanáct se jasně rozeznívá větší Jan Křtitel. Po chvilce se přidává temnější hlas Václava a také Dominik, Ježíš a Marie. A nakonec zaduní šestnáctitunový kolos Zikmund.

Čtvrt hodiny hlaholí zvony nad Prahou, až uši zaléhají… a pak všechno zase utichne.

Stáli jsme s našimi dvěma báječnými kamarády u Zikmunda, jehož mohutné srdce se zastavilo, a uvnitř zvonu jsme vnímali jeho kov, který jako hudební nástroj dlouho doznívá… a já jsem věděla, že není krásnější zážitek, než slyšet hlas zvonů nad Prahou, když je můžete poslouchat s vaším nejbližším, který se po čtyřech měsících, strávených po špitálech, zase vrátil do života.