Spisovatelská tajemství, která mám od Arnošta Lustiga

Základem úspěchu těch nejlepších světových autorů je, že čtou. Čtou pořád, aby mohli opisovat od svých předchůdců. A zároveň čtou, aby od nich neopisovali… Nevěříte? Vždyť i nejslavnější příběh lásky Romea a Julie je vlastně plagiát, neboť námět Shakespeare opsal včetně jmen hlavních hrdinů.

Arnošt Lustig v Divadle DobeškaM. Salajka

Dokonce i biblická potopa světa a "Mojžíšovo" rozestoupení moří jsou zaznamenány v legendárním sumerském eposu o Gilagamešovi, který vládl v Uruku v 2. tisíciletí př. n. l.

Nejslavnější plagiát: Romeo a Julie

Ve školách se učíme, že tragédii o zamilovaných dětech dvou znesvářených veronských rodů - Kapuletů a Monteků - napsal Shakespeare, inspirovaný válkou růží. Ovšem už v roce 1562 – dvě léta před tím, než se Shakespeare narodil – vydal anglický básník Arthur Brooke epickou báseň O Romeusovi a Juliettě. Brookeův příběh má tři sta veršů a líčí lásku Romeuse z rodiny Montagew a Julietty z rodiny Capiletů. Když Brooke umřel, zařadil v roce 1567 „Krásný příběh o pravé věrné lásce mezi Rhomeem a Juliettou…“ do svého díla Letohrad i renesanční spisovatel William Painter. Teprve po jeho smrti se příběhu zmocnil William Shakespeare.

Proč to nikdo neřešil? Všichni totiž tragický příběh opsali už od italského mnicha Bondella. A Bondelle? Námět – nešťastný osud milenců, kteří nemají otcovské požehnání – našel italský mnich v Antice. V Ovidiových Proměnách v příběhu Pyrama a Thisbé, sepsaných na přelomu našeho letopočtu. V dávné Antice se objevuje i motiv uspávacího léku, který použil Xenofont z Efesu.

Hledejte tedy viníka. Žádného nenajdete.

Důležité je totiž to, že Shakespeare svůj příběh lásky napsal nejlépe a jeho dílo tak právem náleží k pokladnici světové literatury.

Pět námětů literatury

Prostě co svět světem stojí, autoři od sebe opisují navzájem. A ani nemohou jinak. Další velké tajemství, které mi prozradil můj učitel Arnošt Lustig spočívá v tom, že od dob, kdy se ve 4. tisíciletí před naším letopočtem v Egyptě a Mezopotámii objevilo první písmo, byla všechna literární témata už mnohokrát zpracována. Ve světě literatury totiž existuje jenom pět námětů, ke kterým se všichni spisovatelé posledních pět tisíc let vracejí, které se jednotlivě nebo v kombinaci objevují stále.

Na prvním místě je láska. Nejzkušenější spisovatelé se drží Lásky s velkým L, protože to je to, co lidi zajímá úplně nejvíc.

Na druhém je moc a manipulace.

Pro třetí téma existuje řecké slovo hybris, což znamená překročení, kdy člověk zapomene, že je člověk. Myslí si, že je bůh, že si může dovolit všechno, a chová se jako bůh. A je za to potrestán, shoří v ohni.

Ty dva poslední náměty jsou zločin a trest. A tohle všechno se prolíná.

Takže spisovatelé čtou nejen proto, aby mohli opisovat od jiných, ale zároveň – a to je zdánlivě úplný protimluv – čtou a čtou i proto, aby od svých předchůdců neopisovali. Protože jen ten, kdo přinese světu něco úplně nového (nový pohled na člověka, jak říkal Arnošt Lustig), je opravdový spisovatel.

Napadne vás: Cožpak neexistují talentovaní spisovatelé, samorosti bez literárního vzdělání? Někteří psavci se dokonce holedbají tím, že nečtou, že nemají žádné vzory, protože chtějí být originální…Ale co takovému autorovi zaručí, že nebude bez invence opakovat příběhy dávno popsané a prostě jen znovu objevovat literární kolo?