Roboti pod Stubaiským ledovcem

Ve Stubai jsem viděl tři sta let starou kovářskou dílnu i moderní továrnu, kde roboti vyrábějí ze žhavých  železných válečků horolezecké skoby, kladiva, nůžky na plech i součástky na Lamborginy.

Tři sta let stará kovárnaDE

Někdy je docela dobrý, když prší. Za prvé se dá lenošit a číst knížky, anebo... jak jsem zjistil, v Alpách se dá dělat docela dost věcí.

Místo túry po horách, mám zážitek jako z nějakého sci-fi filmu. Viděl jsem skláře, kováře a roboty, co dnes pracují místo těch kovářů...

Tak třeba v Alpbachtalu jsme navštívili historické městečko Rattenberg. Je nejmenší v celém Rakousku. A Tyroláci tvrdí, že je to i nejhezčí pidiměstečko.

Mají tam nejen skvělou zmrzlinu, ale skalní jeskyni, ve které je obchod se všelijakými serepetičkami.

Nechápu, proč se v takovým obchodě rodičům líbí úplně jiné věci, než mě. Chtěl jsem si koupit tlustou dlouhou tužku s alpskou protěží a tyrolskej klobouk, ale řekli, že je to blbost.

Táta furt zíral na obrázky Panny Marie a říkal, že taková svatá žena by se mu doma hodila.

Povídal jsem mu, jestli nejsou lepší kožený kalhoty s padacím mostem, ale táta se na mě divně podíval a řekl:

"Kožený kalhoty tě neochrání, synku, před žádným nebezpečenstvím... že jich na tebe číhá na každém kroku. A na to by byla Marie dobrá."

Asi se už úplně zbláznil. Vlastně je v poslední době trochu na měkko. Tuhle ho totiž u Břežan na kole málem srazilo auto, unikl jisté katastrofě jako zázrakem, a tak asi uvěřil na Ježíška.

V Rattenbergu také mají hezké sklářství v domě, co se jmenuje podle nějakého pana Kisslingera. Vyrábí srandovní skleničky, co vypadají jako kočky, lampičky jako strašidla a tak. To se mi líbilo. Zlvášť proto, že v zimě jezdíme běžkovat k panu Dudovi na Malou Jizerku a vím, že on si udělal ve sklárně penzion. Je to fakt záhada, proč na Jizerce skláři zkrachovali, zatímco v Rakousku mají pana Kisslingera a kromě toho ještě kousek od Innsbucku Kristal world pana  Swarovského, který prý dokonce pocházel z Jablonce.

Ovšem přiznám se, že úplně nejvíc se mi líbilo, když jsme přejeli do údolí pod Stubaiský ledovec do Neustiftu. Za prvé nás na recepci hotýlku Stacklerhof uvítala paní Veronika, co se sem vdala ze Slovenska. A pak nás obsluhoval vrchní Tomáš. Podle příjmení Ribarics jsme poznali, že je z Maďarska, ale jinak mluví několika jazyky. Pořád se nás chodil ptát, jestli nám chutná.

"Je to dobry?" říkal a fakt to bylo dobrý. Hlavně guláš, co určitě vymyslela paní Veronika, a pak byla skvělá domácí skořicová zmrzlina, kterou vařil - tedy chladil - asi její muž, protože takový recept by nás v Česku nejspíš nenapadl. A také jsem si tu dal zvláštní tyrolskou limonádu Almdudler. Dělá se prý z nějakých horských bylinek.

Plánovali jsme, že zase půjdeme na kolo, jenže pršelo, a tak jsme jeli do muzea ve známém zimním středisku Fulpmes. Nejdřív se mi nechtělo, ale pak to bylo fakt dobrý. 

Pán, co nás v muzeu provázel, říkal, že už jeho praprapradědeček byl kovář. A opravdu vypadal jako kovář. Německy je to Schmied. Měl vousy a děsné svaly, ale nejmenoval se Šmíd, nýbrž  Peter Gleinser.

Ukazoval nám tři sta let starou kovárnu. Byly tam pece a obrovské měchy, kterými se foukalo do ohně. To dělali mladí tovaryšové, zatímco kováři kovali a mistr seděl na sedačce u velkého pískovcového kola a na něm dobrušoval nástroje. Vyzkoušel jsem to taky. To kolo poháněla zdola voda z náhonu a sedět na tom pískovcovém kole bylo prý strašně nebezpečný. Proto to mohl dělat jen ten nejšikovnější... což jak vidíte z fotky, bych klidně já mohl být.

Dneska tuhle práci už dělají obráběcí stroje, jak jsem brzy viděl v místní tradiční továrně Stubai, která vyrábí horolezecké náčiní, ale i všelijaká kladiva, kleště a hlavně - to se mi líbilo nejvíc - vstřikovací části do motorů na Lamborginy.

Fabrikou s námi chodil pan ředitel, co se jmenoval Ernest Dummer, a vypadal jako ředitel. 

Na začátku jsem ničemu nerozuměl a moc mě to nebavilo, ale když jsme vešli do provozu, táta mi všechno překládal a vysvětloval. Prý tam spotřebují padesát tun oceli denně a všechno dělají z dlouhatánských ocelových tyčí.

V první dílně vyráběli jen formy. Do nich se pak v další hale nalévá žhavá ocel. Mají tam také různé tloušťky válečků od nejmenšího po největší. Ty se pak rozřežou na přesné díly. Žhavou ocel opracovávají roboti v klecích, kteří vypadají jako nějací vetřelci z vesmíru.

A prý se odtud vyvážejí věcí do celého světa... Jsem rád, že jsem to viděl.

Zapsáno dle vyprávění dvanáctiletého syna Kryštofa.