Psaní podle Lustiga - Jak se píše beletrie

Kdo si už vymýšlení příběhů někdy vyzkoušel, ví, jak je těžké přeskočit z každodenní žurnalistiky do psaní beletrie.... Přestože píšu do novin celý život, teprve díky Arnoštu Lustigovi jsem pochopila, jaké má psaní povídek a románů zákonitosti. A také že je to řemeslo, jako každé jiné. A že ti nejlepší autoři byli zároveň ti nejsečtělejší, protože se učili od svých předchůdců... 

Koláž Davida VávryŽivel Lustig

Vyprávěl nám, jak psali nejlepší autoři světa a do toho míchal košilaté vtipy i neuvěřitelné příhody z koncentráků. Arnošt Lustig tvrdil, že pro spisovatele nic není svaté, a při tom se opíral o nejstarší učebnici psaní - Aristotelovu poetiku, stvořenou dávno před naším letopočtem...  Kouzlo jeho tvůrčích seminářů spočívalo v debatách nad literaturou a nad texty studentů. 

Sedíme v Divadle Dobeška a čekáme na Arnošta Lustiga. Je 23. června 2006. Na stole v deskách před sebou máme pracně vypiplané domácí úkoly, zadané na minulé hodině tvořivého psaní: bajku s poučením, povídku na téma nejkrásnější dárek mého života a vybraný citát z Arnoštovy spisovatelské bible – Aristotelovy Poetiky.

Mistr už má deset minut zpoždění. To se ještě nikdy nestalo.

Na semináři nás je šest. Mimo mě ještě cudná Markétka, co píše nejněžnější poeticko-erotické povídky, a Vendula z Plzně, která Arnoštovi vždycky přiveze mísu buchet. Z kluků je literárně nejnadanější budoucí spisovatel Jarin a brilantní šéfredaktor podnikových novin Fjodor – Arnošt ho tak začal přezdívat po první lekci a už mu to zůstalo. A ještě s námi chodí velmi sečtělý kolega Petřík, dosti vysoce postavený manažer velké stavební firmy. Ví jen bůh, proč právě jemu říká Arnošt vždycky jen příjmením.

Konečně se Arnošt objeví ve dveřích učebny. Má na sobě modrou košili a kolem krku barevný šátek.

„Petříku, ty bejku, objednej mi na baru ďábelskej toust!“ prosí manažera a vysvětluje, že přijíždí na seminář bez snídaně přímo ze Střešovické nemocnice. Nepřetržitě kýchá a omlouvá se:

„Já nejsem nastydlej… jen mě strašně šimrá v nose. Stříkali mi tam ve špitále nějaký umrtvení, aby mohli vyšetřit, jak jsem zevnitř prožranej. Ale to bude hned dobrý, jen co se trochu vzpamatuju tady těmi skvělými buchtami,“ nacpe si do každé ruky dva moučníky od Venduly a s plnou pusou se rozplývá: „Vendulo, ty potvoro báječná, tvé buchty jsou jak Casanovův sen!“

„To jsem nepekla tentokrát já, ale moje ségra.“

„Tak jí vyřiď, že jí podepíšu i prsa za takovýhle buchty.“

Chechtáme se.

„Prej mám raka.“

Pořád se chechtáme. Všichni kromě Jarina, kterému právě zvoní pracovní mobil.

Arnošt působí hrozně komicky, a jako by vyprávěl další anekdotu, líčí: „Nevyvolává to ve mně neklid, spíš takovou srandu. Řekli mi to včera. To jsem byl ještě vyděšenej, protože když ti objeví, že máš rakovinu, tak hned myslíš, že natáhneš bačkory. Ale je rozdíl mezi karcinomem a nádorem lymfatickým, což mám já. Lymfom se dá léčit. Kdyby to byl karcinom, tak prý za čtyři neděle nashle v nebi…“

Nevěřícně se po sobě rozhlížíme, zatímco Arnošt uvolněným tónem pokračuje: „Dostanu chemoterapii, takže budu úplně zblblej. Říkal jsem doktorovi, že musím učit, že mám třídu. A on na to:  ,No, spíš budete zvracet, než učit.‘ Doktoři jsou strašní cynici. To je sranda, co?“

Směje se jen Arnošt a Jarin, který nedával pozor, protože telefonoval. A jak jsou oba v ráži, Jarin povídá: „A Arnošte, znáte to, jak si chlap stěžuje u lékaře, že ho bolí na hrudi? Doktor si pacienta poslechne a povídá: ‚Zkoušejte si dávat na prsa drny.‘ ‚To pomáhá?‘ diví se chlap. ‚Ne, ale zvykejte si.‘“

„Teda, hele pocem, ty seš děvka,“ rozřehtá se Arnošt. Pak se rozhlédne po ztuhlém auditoriu: „Tváříte se jak shromáždění křesťanských panen před kremací zesnulého papeže… Já si říkám, vždyť už jsem žil dlouho, tak jednou to musí skončit. Nejdřív ale skončím váš kurz. Tak kdo nám dnes přečte svou bajku?“

Nikdo není schopen slova.

„Víte, co si říká slepice, když ji honí po dvoře kohout? Ještě jedno kolečko, aby si nemyslel, že jsem moc povolná…“

Mlčíme.

„Heleďte, vždyť já už jsem tolikrát koukal smrti do očí, tak proč zrovna teď bych z toho měl nadělat? Mně se nic nestane, já věřím v nejlepší, oni to vyléčej. Rakovina je daň za dlouhověkost, ale lékaři už ji dovedou porazit. Ze všeho v životě jsem se zatím vylízal, určitě se vylížu i tentokrát.“

Chtěli bychom mu věřit.

„Já jsem dítě štěstěny. Přežil jsem i doktora Smrt – Mengeleho. Byly čtyři hodiny ráno, když jsme v září 1944 přijeli do Osvětimi. Na rampě vystoupilo pět tisíc lidí. Viděli jsme komíny, ze kterých šlehal oheň. Myslel jsem, že jsou to fabriky. Měl jsem dobrou náladu, protože mi jeden starý Polák dal krabičku sardinek a tabulku čokolády. Byl přesvědčený, že už je nebude potřebovat..."

Jednodenní kurz Psaní podle Lustiga v Akademii ČTK je pro blogery iDNES ve středu 29. května zdarma. Je však třeba se do úterního poledne závazně zaregistrovat na [e-mail]. Počet míst je omezen. Více na www.ctk.cz/akademie-ctk/kurzy/tvurci-psani/

"Když se mě doktor Mengele ptal, jaké mám povolání – potřeboval z nás vybrat deset procent dělníků na práci – smál jsem se: ‚Mám devět řemesel a desáté bídu.‘ Mengele mi odpověděl také úsměvem a přiřadil mě mezi dělníky, zatímco mého tatínka poslal o den později na smrt. Kdo měl brýle, šel do plynu. Já pro tátu schovával cigaretu… A pak mi Olda Eckstein, co se mnou hrál v Libni fotbal, řekl: ‚To už neschovávej, protože on si nesundal brýle.‘ Tím mi sdělil, že je po něm. Vůbec jsem tomu nerozuměl. Jak je to možné? Můj táta nikomu nic neudělal. Byl a už není… Byl to bezvadný chlap. Hodný táta. Slušný, hezký. Najednou to nebyli neznámí mrtví, ale tatínek. Šel jsem k elektrickým drátům, což jsem nesměl, a tam jsem zpíval melodii ze Straussovy operety Netopýr: ‚Šťastný je ten, kdo zapomene, co se nedá změnit.‘ A najednou to byla tak hluboká pravda. Nápověda. Podvědomí mi poslalo na pomoc slova z písničky, co měla ráda moje maminka. Cigaretu, kterou jsem šetřil pro tátu, jsem dal Jirkovi Fischlovi. Měl desetiletého bratra Milánka. „Čoveče, tak Milánka teď pálej,“ svěřoval mi. Dívali jsme se spolu na komín, nad kterým se vznášeli v sazích ti, které jsme milovali. A utěšovali jsme se, jestli to třeba není všechno jen švindl, že nás chtějí vystrašit. Představovali jsme si, že pod komíny jsou ukryté továrny a podzemní tunely a chodby, kterými lidé vycházejí někde na odvrácené straně…“

Dostojevský se stal Dostojevským, protože ho poslali na Sibiř. Spisovatele kalí bezpráví, jako se kalí meč.

Ernest Hemingway, 1899–1961

Zase mlčíme. Arnošt nás okukuje a najednou, jak má ve zvyku, přehodí výhybku: „Hele, to znáte, jak přijde Ježíš do Jeruzaléma a jeho učedníci mu vytýkají: ‚Jsi poslední z naší party, kdo si ještě neužil se ženou...‘ Ježíš povídá: ‚No, ale já tu žádnou neznám.‘ Ukážou mu nevěstinec a jedna holka si ho vezme do svý komůrky. Za chvíli vyletí ven a šíleně řve. ‚Co ti udělal? Proč tak ječíš?‘ seběhnou se ostatní. A holka povídá: ‚Dal mi ruku do klína a řekl: Neboj, dcero, rána se ti scelí.‘“

Chlapi se řehtají jako blázni, zatímco prostořeký univerzitní profesor si zvědavě přeměřuje jednu potenciální literátku po druhé.

„Markétka je pobouřená. Támhleta potvora se jen culí. A ty nic neříkáš, protože jsi moudrá a dobře znáš mužské,“ mrkne na mě a hned přidá, že i klasik Karel Hynek Mácha tajně sepsal deník o tom, kolikrát kde ohnul svoji Lori a co při tom cítil, když milenka vzdychala.

„Miláčku, tváříš se pohoršeně, jako bys to doma nedělala. Přitom erotika z tebe jen sálá,“ rýpne si do tajemně cudně necudné Markétky.

„A teď se podržte, protože vám povím ještě strašnější věci. Třeba Dante Alighieri už ve 13. století, když ho básnická ušlechtilost omrzela, napsal tisíc sonetů o ženském klínu.“

Udělá dramatickou pauzu a blaženě vydechne: „A proč ne?! Vždyť to je to nejkrásnější místo na světě, kolem kterého se všechno točí.“

Rakovina je zcela zapomenuta a literární kurz běží na plné obrátky jako obvykle.

„Láska, smyslnost a vášeň zaměstnává spisovatele od nepaměti, tisíce let,“ říká Arnošt a volně přechází k Aristotelově Poetice. „Kdo má na dnešek připravený citát? Musím být přísný učitel! Jinak byste lezli po stromech a dělali děti. Tak miláčku, Vendulo, jak jsi v Plzni porozuměla Aristotelovi? Vylož nám ho jako recept na buchty.“

x x x

„Vybrala jsem si rozdíl mezi poezií a dějepisem,“ nalistuje Vendula stránku 352 z  Poetiky a snaživě čte archaicky přeložený text.

Básníkovým úkolem není, aby vypravoval o tom, co se stalo, nýbrž co by se mohlo státi, totiž co je možné z hlediska pravděpodobnosti nebo nutnosti. Neboť dějepisec a básník se neliší tím, že jeden mluví ve verších a druhý v próze. Kdyby Hérodotovy dějiny bylo možno převésti do veršů, stále by to byl druh dějepisu, napsaný ve verších…

Aristoteles, Poetika, 384–322 př. n. l.

„Fjodore, opakuj to svými slovy,“ vyzývá Arnošt dalšího studenta podle zavedeného zvyku.

„Chápu to tak, že pravdu vytvoříme jen tehdy, když si budeme vymýšlet, zatímco když budeme psát, co se opravdu stalo, můžeme si založit leda tak historické nakladatelství,“ směje se Fjodor.

„Ty pse, pravda je pro nás měřítkem všeho,“ zastaví vtipálka Arnošt, pro kterého je interpretace Aristotela – ve srovnání se všemi strastmi světa – naprosto zásadní věc. „Aristoteles nás dnes ústy naší kuchařské bohyně Venduly poučil, že literární pravda musí být pravdivější než pravda.“

„To je nějaká blbost, ne?!“ protestuje Petřík, ředitel stavební firmy.

„Naopak, to je naprosto zásadní. Spisovatel potřebuje výrazný příběh. Jinak to čtenář nečte, je to nuda. Průměr zabíjí. Čtenář musí vašemu psaní věřit. Když má pochyby a vy argumentujete: ,Ale mé tetičce se to stalo,‘ tak vás to vůbec neomlouvá,“ vysvětluje Arnošt. „A nepomohou ani soudní důkazy!“

„Jak to že ne?“ nedá se odbýt píšící manažer.

„Jakmile si jednou čtenář pomyslí, že píšete kraviny, tak knížku sklapne a příště už si od vás nic nekoupí. Pro psaní je lepší, když se to nikomu nestalo, ale čtenář o příběhu nepochybuje. A to je rozdíl mezi literaturou a životem. Literaturou a dějepisem. Historikové usilují o pochopení světa v jeho celistvosti a ke všem svým tvrzením potřebují dodat důkazy z důvěryhodných pramenů, zatímco literatura je citovou pamětí člověka. Existuje krásné přirovnání, že básník chce, aby se v jeho kapce rosy zrcadlilo celé nebe. Hvězdy, teplo a mráz, slunce, vítr, noc, dobro a zlo, spravedlnost a křivdy… všechno pomíjivé i trvalé. Proto je literatura za posledních pět tisíc let nejspolehlivějším svědectvím o člověku. Přežívá déle než dávné civilizace, po kterých zbyly pouště, prach a kamení.“

Dějepisec a básník se liší tím, že jeden vypravuje o tom, co se stalo, druhý, co by se mohlo státi. Proto také básnictví jest cosi filosofičtějšího a vzácnějšího než dějepisectví…

Aristoteles, Poetika, 384–322 př. n. l.