Přemyslovce si vymyslel tatíček Palacký

Kde se vzal na Vyšehradě kníže Krok, jeho tři dcery – Kazi, Teta, Libuše – a sedm generací bájných Přemyslových potomků, jejichž jména jsme se museli ve vlastivědě učit zpaměti jako vyjmenovaná slova?

Starobylou pevnost na pravému břehu Vltavy, nad níž se vypínají dvě věže chrámu sv. Petra a Pavla, znám od dětství. Vyrůstala jsem pod hradbami ve „Vratislavce“, aniž bych vnímala, že vlastně žiju v ulici významného Přemyslovce, který byl v roce 1085 jako první ozdoben královským diadémem. Vratislavovo jméno mi totiž splývalo s bájnými knížaty z českých pověstí, která jsou v názvech ulic sousedních: Krokova, Neklanova, Hostivítova, Vnislavova…

Výhodná strategická poloha vyšehradské skály nad soutokem Vltavy s Botičem sem přivedla lidi už v pozdní době kamenné, jak ukazují archeologické artefakty. Poté však v dalších nálezech nastává vakuum na téměř dva tisíce let, které se přes veškerou snahu zatím nepodařilo uspokojivě vysvětlit. Přibližně až do poslední třetiny 9. století bloudí historikové v „pohanském prázdnu“. Jen sem tam vypluje do českých dějin pár ojedinělých zpráv. Třeba podle letopisů z německé Fuldy (Annales Fuldenses) se dozvíme, že v roce 845 se v Řezně konal křest čtrnácti českých velmožů, jejichž jména však neznáme. Kde se tedy vzal na Vyšehradě kníže Krok, jeho tři dcery – Kazi, Teta, Libuše – a sedm generací bájných Přemyslových potomků, jejichž jména jsme se museli ve vlastivědě učit zpaměti jako vyjmenovaná slova: Přemysl, Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křeslomysl, Neklan a Hostivít…

Žili vůbec? Vždyť bez nich by Alois Jirásek nikdy nenapsal Staré pověsti české. Chyběl by nám silák Bivoj i statečný kůň Šemík, který zachránil Horymíra skokem přes vyšehradské hradby do Vltavy, jak si půvabně vymyslel kronikář Václav Hájek z Libočan. Bez legendárního oráče ze Stadic by ani František Palacký nepoužil v obrozenecké češtině romantický název – Přemyslovci. Pro mnohé čtenáře bude možná překvapením, že Přemyslovci sami pro dynastii toto jméno nikdy nepoužívali. I v okolních zemích byli vždy označovaní jen jako Ducatus Bohemiae – knížata z Čech. Jméno nejstaršího rodu českých knížat si totiž vymyslel až v 19. století „Otec národa“, aby zpřehlednil chaotickou dobu raného středověku, když psal své Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě.

Seznam bájných knížat, která nejsou v historických pramenech doložená, vychází z rekonstrukce staroslověnských textů, interpretovaných kronikářem Kosmou (žil asi 1045–1125). Historik Vladimír Karbusický se pokusil zavedený mýtus o Krokovi, jeho dcerách a osmi pohanských Přemyslovcích zbořit vysvětlením, které působí téměř cimrmanovsky: nemuselo jít o sled osobních jmen, ale o špatně vyloženou větu s konkrétním významem, zkomolenou opakovaným přepisováním. Písemný fragment Crocco kazi thetka lubossa premizl nezamysl mnata voyn unizla(v)crezomysl neclan(am?) gostivit podle Karbusického mohl říkat například toto: „Krok kazi, Teuthe, lubo si přemyšlaj; nezamyšlame na tě vojny ni zla, křesu my se neklaname, hosti vítáme.“ (Zastav svůj krok, Theute, a raději přemýšlej; nezamýšlíme ani vojny, ani zla, kříži my se neklaníme, hosty vítáme…) Karbusický jednoduše viděl za jmény prvních knížat varování Němcům před válkou a nabídku míru po vítězství Čechů nad Franky (Theutony) v roce 849, jak ho popisují již zmiňované Fuldské letopisy.

Většina historiků však tuto hypotézu nepřijala, a tak i dnešní děti ze školy dobře znají nejmladší dceru knížete Kroka, která si poslala bělouše do Stadic pro manžela – Přemysla Oráče. Z Vyšehradu pak vztahovala ruce k modravým stráním za řekou a věštila: „Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat.“ Potom kázala Přemyslově družině vydat se ke skalnaté hoře Petřín: „Tam naleznete člověka, an uprostřed lesa teše práh domu. A protože se u nízkého prahu i velcí pánové sklánějí, hrad, jenž na řečeném místě vystavíte, nazvete Prahou. Vévodit bude celým Čechám,“ píše Kosmas. O čtyři sta let později kronikář Václav Hájek z Libočan (zemřel 1553) dokonce vypočítal ve své vypravěčsky poutavé, ale faktograficky nespolehlivé Kronice české pro Libušino proroctví rok 723.

Historické prameny však pravdivost dávných legend vůbec nepotvrzují.