Parte Rakouska-Uherska z roku 1918

Tento plakátek z 28. října 1918 jsem našla v pozůstalosti svého stoletého dědečka Jaromíra - legionáře, o kterém jsem napsala svou literární prvotinu. Přes čtvrt století jsem ten obrázek schovávala pro dnešní den.

A k tomuto obrázku si dovoluji připojit jako autentické memento, abychom si vážili toho, co máme, dědovu satirickou válečnou baladu napsanou zřejmě přímo v zákopech první světové války:

Dragoun a smrt

Jaromír Eminger (1891-1992)

Drze jsem civěl smrti v líc, když v srbské válce plenila,

však kvapila dál nedbajíc, tak málo si mě cenila.

Až v Rusku jsem se polekal, neb přelud s kosou za mnou stál.

Ni kulometů hnusný ryk hlas Smrti nemoh' přehlušit.

Zjev ťuknul mi na rameno, já jen z rozpaků se smál,

prý abych řekl své jméno, odkud jsem se tu vzal.

Však nejsem ten, kdo by se dal, a tak jsem se ošíval:

 Na tucty děl sem pálilo. Nic vůbec slyšet nebylo...

byť přes šrapnelů krutý svist, jek bomb, řev raket, kulí pišt

jsem všemu, co hnát s kosou děl, až strašně dobře rozuměl.

Gejzíry bahna močál vřel a zrak do kosmu přecházel,

jak blýskalo se ze všech děl.

Záblesk kosy, kule hvizd, tělo letí do ztracena.

Zase hydra zatracená osidlem souseda škrtí.

A já odsouzenec smrti už mám připravenou třtinu

pro říš nekonečných blat... Neboť život má mě rád,

pachem vod vnuk' mi spásnou mysl, s dýmkou vklouznu pod hladinu.

Smrtka má za to, že jsem kretén, rekviem mi hrá legrační.

Já zatím fajfku svírám retem, konec trouble nad hláď ční.

Bledá smrtko, nevědoucí, nejsem nikde v blatech tlící.

Ty zrádné jíly z Ivanče vzaly jen kvér a baganče.