Tento plakátek z 28. října 1918 jsem našla v pozůstalosti svého stoletého dědečka Jaromíra - legionáře, o kterém jsem napsala svou literární prvotinu. Přes čtvrt století jsem ten obrázek schovávala pro dnešní den.
A k tomuto obrázku si dovoluji připojit jako autentické memento, abychom si vážili toho, co máme, dědovu satirickou válečnou baladu napsanou zřejmě přímo v zákopech první světové války:
Dragoun a smrt
Jaromír Eminger (1891-1992)
Drze jsem civěl smrti v líc, když v srbské válce plenila,
však kvapila dál nedbajíc, tak málo si mě cenila.
Až v Rusku jsem se polekal, neb přelud s kosou za mnou stál.
Ni kulometů hnusný ryk hlas Smrti nemoh' přehlušit.
Zjev ťuknul mi na rameno, já jen z rozpaků se smál,
prý abych řekl své jméno, odkud jsem se tu vzal.
Však nejsem ten, kdo by se dal, a tak jsem se ošíval:
Na tucty děl sem pálilo. Nic vůbec slyšet nebylo...
byť přes šrapnelů krutý svist, jek bomb, řev raket, kulí pišt
jsem všemu, co hnát s kosou děl, až strašně dobře rozuměl.
Gejzíry bahna močál vřel a zrak do kosmu přecházel,
jak blýskalo se ze všech děl.
Záblesk kosy, kule hvizd, tělo letí do ztracena.
Zase hydra zatracená osidlem souseda škrtí.
A já odsouzenec smrti už mám připravenou třtinu
pro říš nekonečných blat... Neboť život má mě rád,
pachem vod vnuk' mi spásnou mysl, s dýmkou vklouznu pod hladinu.
Smrtka má za to, že jsem kretén, rekviem mi hrá legrační.
Já zatím fajfku svírám retem, konec trouble nad hláď ční.
Bledá smrtko, nevědoucí, nejsem nikde v blatech tlící.
Ty zrádné jíly z Ivanče vzaly jen kvér a baganče.
