Lidé v mrazech svlékli bundy a zachránili mi devadesátiletou tetu

Mou tetu Zdenu srazil v centru Liberce na stanici autobusu Fügnerova neomalený spěchající pasažér. Upadla a zlomila si pravou nohu v kyčli. Pomohli jí mladí lidé, kteří v mrazech sundali své kabáty, devadesátiletou starou paní obalili bundami a počkali na příjezd sanitky. Jménem tety Zdenky a celé naší rodiny všem těm obětavým Liberečákům, kteří se 27. ledna odpoledne o naši drahou tetu postarali, děkuji.

S tetou Zdenou na devadesátináchD. Emingerová

Moje teta Zdena je dáma každým coulem. Bydlí v Liberci v Zeleném údolí v domě pro seniory a letos 13. listopadu jí bude dvaadevadesát. Ovšem málokdo jí hádá víc než sedmdesát. Podívejte na ty fotky, když slavila své poslední kulatiny!!

Chodí decentně namalovaná, v kabelce má vždy rtěnku a parfém. Žádný čtvrtek nevynechá lekce angličtiny, umí pracovat s počítačem a každý týden mi z něj píše vtipné maily. Prostě je to báječná, statečná a naprosto soběstačná bytůstka, kterou mám moc ráda.

Jenže teď leží už třetí týden v nemocnici, protože ji poslední lednový pátek odpoledne, když se vracela z města, nějaký halama na stanici autobusu Fügnerova srazil na zem, když dobíhal svůj spoj.

Teta si při pádu zlomila nohu v kyčli a nebýt mladých lidí, kteří jí na stanici přispěchali na pomoc a během čekání na sanitku sundali vlastní bundy a kabáty, asi by nepřežila.

Teta Zdena bývala krasavice. K nám do rodiny Emingerů se přivdala na konci druhé světové války. Vzala si strejdu Mirka, bratrance mého táty. Taky to byl děsný fešák. Ale děti spolu neměli, protože Mirek byl jako nepřítel režimu po únorovém komunistickém puči zatčen a odsouzen na dvacet let.  

Nakonec odseděl „jen“ deset a půl roku. Pracoval jako mukl v uranových dolech. Ovšem i tak to byla natolik dlouhá doba, že už nestihli mít potomky a také se následků toho uranu trochu báli… Když před třinácti lety strejda Mirek umřel, stali jsme se nejbližší rodinou tety Zdenky my. Jezdíme za ní do Liberce a rádi posloucháme její krásné vyprávění. Třeba o tom, jak si jí strejda Mirek za války nechtěl vzít, přestože ji velmi miloval. Zdenka dlouho netušila příčinu. Mirek se totiž obával, aby ji nedostal do problémů, protože pracoval v odboji. Dělal spojku pro generála Jaroslava Emingera, vrchního velitele vládního protektorátního vojska, který byl po okupaci Československa do své funkce pověřen samotným prezidentem Edvardem Benešem. Právě přes mého strýce Mirka a přes ilegální vysílačku celou válku putovaly do Londýna tajné depeše pro exilovou vládu o tom, co se děje v nejvyšších kruzích protektorátu. A stejnou cestou zase zpět pokyny pro velení vládního vojska.

„Kamarádky mi tvrdily, že čas mi pomůže na Mirka zapomenout,“ svěřovala se mi teta Zdenka nedávno, když jsem jí přinesla jako dárek k devadesátinám koláže, složené z rodinných fotografií. „Ale já nechci zapomenout,“ těšila se pohledem na portrét fešného strýčka, když se spolu na jaře 1945 vzali a on ji po válce provážel nově koupeným vozem značky Opel, který koupili v bazaru po Němcích. Nakonec mě dojala slovy: „Víš, já vůbec nechápu, proč se dnes lidé tak často rozvádějí. Jak mohou zapomenout na všechno to krásné, co spolu prožili…“

Teta Zdena je mým velkým vzorem. Taky bych jednou v devadesáti chtěla být takhle čupr ženská… Jenže tahle soběstačná bytůstka šla 27. ledna na kontrolu k lékaři (kde se dozvěděla, že je zdravá jak řípa), a na zpáteční cestě, když čekala na autobus číslo 12 ve stanici Fügnerova, strčil do ní jakýsi spěchající neurvalec. Sice doběhl svůj autobus, ale nevšiml si, že křehká tetička srážku s ním neustála. Odjel, zatímco tetička si při pádu na chodník si zlomila pravou kyčli. A to bývá pro lidi v tomhle věku fatální…Navíc v panujících mrazech a náledí nebyla volná žádná liberecká sanitka, a tak zraněná teta musela čekat na příjezd záchranky z Jablonce. Byla jí strašná zima, nevěděla, co se s ní děje…

„A pak se stal zázrak,“ vyprávěla mi v liberecké nemocnici teta Zdena. „Často se zlobím na zkaženou dnešní mládež a najednou mě asi deset mladých lidí obklopilo. Všichni si sundali v mrazech bundy a kabáty, těmi mě přikryli, abych neležela na promrzlém nástupišti jen tak, a počakli na příjezd sanitky. Nejspíš mi tím zachránili život... i když stále ještě nemám vyhráno.“

Teta Zdenka už třetí týden leží v nemocnici. Je po operaci. Ta dopadla dobře, ale tetě se po úraze špatně dýchá, zlobí ji srdíčko. Místo aby chodila na lekce angličtiny a posílala mi veselé maily ze svého počítače, bojuje na interně s rizikem proleženin. A také s pocity bezmoci a někdy i ponížení, které hodně často, bohužel, vystresovaní staří lidé po úrazech v kombinaci s netaktním jednáním někerých sester ve špitálech zažívají…

"Vždycky jsem byla vzorný pacient a nic jsem nepotřebovala, ale teď se mi to nějak nedaří, sestřičky si se mnou asi tady hodně užijí. Ale já za to nemůžu," povzdechne teta, které neustále vysychá v puse, těžko se otáčí, natož aby už začala znovu chodit...

Když jsem za ní byla tento týden, dala mi za úkol, abych našla cestu, jak těm obětavým lidem z autobusové stanice Fügnerova poděkovat. Prý to během rychlého odjezdu sanitky nestihla.  A sestřičky v nemocnici prosí, aby si uvědomily, že křehké stařenky jsou daleko citlivější na své problémy než pacienti v plné síle, a proto jejich pokyny nejsou schopné vždycky splnilt.  Naopak těm hodným, hlavně z JIP a chirurgie, strašně děkuje.

Zdeničko, myslím na tebe a ráno do liberecké nemocnice zavolám, jestli jsi opravdu dostala po koupeli mastičku proti případným proleženinám. A také se zeptám tvé ošetřující lékařky, jak dlouho ještě bude trvat tvá rehablitace a kdy si tě budeme moci vzít na zotavenou k nám domů... Těším se na tvoje kouzelné vyprávění.