Jak nám umřel Pámbuch

„Hele, jak to vypadá v nebi?“ ptá se můj nejmladší syn starších bráchů během štědrovečerní procházky. „Samý mraky. Mezi nimi je panelák s kanceláří a tam Pámbu vyrábí nový živočichy,“ odpoví mu sedmiletý Šimon.

„A jak si představuješ toho Pámbucha?“ pokračuje ve vyptávání Kryštof.

 „Babička říká, že je ve všem a všechno vidí. Někdy vypadá jako pták, jindy jako motýl.“

 „Otázka je, jestli je,“ vloží se do debaty nejstarší brácha Matěj.

 „Určitě je,“ nepochybuje Kryštof, protože věří na Ježíška. „Kdyby nebyl, kdo by nám asi dneska večer přinesl dárky, ty troubo?!“

 Jedenáctiletý se shovívavě usměje.

 „A co je za hvězdami?“ zajímá Kryštůfka.

 „Přece černá díra,“ odpoví filozof Šimon. „A černá díra je absolutní nic, takže tam možná ani žádnej Pámbu není.“

 „A kde by teda Ježíšek žil?!“ diví se Kryštůfek, zatímco sedmiletý dál rozvíjí své teorie: „Možná svět neexistuje a Pámbu si nás jen vymýšlí. Kdyby ses teď strašně rychle otočil, zjistil bys třeba, že za tebou vůbec nic není, že to tam ten Pámbu ještě nestačil dát.“

 „Tak to teda ne!“ naštve se benjamínek a kopne do Šimona. Pak se bleskurychle zatočí, aby existenci světa ze všech stran prověřil, a když zjistí, že Matěj stále stojí tam, kde byl, dá pěstí i jemu. „Pámbuch existuje!“ ječí rozlíceně a ukazuje do okna, kde svítí vánoční stromek: „Podívejte, támhle už Ježíšek byl!“

 „Jo. A právě teď se dívá, jak se tu vztekáš!“ uklidňuje bratra Matěj.

„Jak by se mohl dívat, když tu není žádnej ptáček ani motýl!“ rozhlédne se mrňous sebejistě po zasněžených chodnících. Náhle ztuhne. Jeho oči se zastaví na nízké větvi stromu před naším domem.

„Jééééé,“ vydechne. Jako u vytržení zírají na barevnou vánoční ozdobu stříbrného smrčku v zahradě. Nad sněhovou závějí u vchodu sedí ptáček. Modrožlutá andulka uprostřed zimy.

„Přiletěla z nebe,“ říká ohromeně Kryštůfek.

Matěj bere vymrzlé ptáčátko do dlaní. Rychle je nese domů. Andulka se nebrání. Je jí dobře v teple dětských dlaní. Kluci dávají prokřehlému ptáčeti vodu, trochu zrní. Z půdy přinesou starou klec a plánují, jak se budou o andulku starat. Kryštůfek nosí ptáčkovi ukazovat hračky. Šimon mu pouští koledy. Během štědrovečerní hostiny stojí klícka na skříni v jídelně. Děti po novém hostu neustále pokukují. Jestli je ptáček ten Pámbuch, chtějí se ukázat v nejlepším světle. Šimon sní do poslední lžíce nenáviděnou rybí polévku. Kryštůfek sklízí ze stolu. I nejstarší Matěj zjihne a chce pomáhat. Do toho zacinká zvonek.

Prskavky a svíčky ozařují vysoký vánoční strom. Rodina zpívá koledy. Děti vybalují dárky. Lego, vláček, autodráhu, karty, nové lyže, knížku, plyšového ptakopyska... Úplně dole pod balíčky leží bidýlko pro andulku.

„To jsem vyrobil já,“ chlubí se ořezaným špalíkem Matěj. Nese dárek ke kleci do jídelny. Ptáček spí.

„Necháme ho odpočinout,“ zhasíná v místnosti Matěj a Šimon říká: „Vlastně to byl dneska ten nejkrásnější dárek.“

„Myslím, že je to Pámbuch,“ věří Kryštof.

Na Boží hod probudí brášky brečící benjamínek: „Matěji, Šimone, umřel nám Pámbuch.“

Na dně klícky leží nehybný ptáček s nožkama nahoru.

„Nikdy na tebe nezapomeneme, ptáčku,“ šeptají nad mrtvým tělíčkem.

„Jak se asi cítí člověk, když umírá?“ rozjímá Šimon. 

„Už to někdo přežil?“ zeptá se Kryštof.