Každou sobotu od pěti - i dneska - chodíme s tátou do Senohrab na volejbal. Legendární hřiště Žlábky funguje v lese pod tratí od 30. let, kdy se začala hrát v Čechách trampská volejbalová liga. Takže to hřiště je stejně staré jako můj tatínek Jiří, kterému bylo letos v březnu osmdesát...
Táta se ségrou na volejbaleDE
Lesní hřiště Žlábky je schované hluboko pod železničním náspem asi kilometr od senohrabského nádraží směrem k řece Sázavě. Hrávali jsme tam celá rodina. Táta, máma, já a ségra. A ségra to z těch senohrabských Žlábek dotáhla až k bronzové medaili z Mistrovství Evropy.
Ve Žlábkách vyrůstaly generace volejbalových rodin. Kromě té naší taky Procházkovi, Kolocovi, Ošťádalovi, Kafuňkovi, Syrovatští. A občas se tam hraje i třígenerační volejbal, neboť se na hřišti setkávají volejbaloví dědové se svými vnuky... Třeba když moje ségra Eva, bývalá reprezentantka, s sebou vezme svou dceru Majdu, která je zase současná volejbalová reprezentantka.
V Senohrabech vždycky vládl zvláštní volejbalový zákon, který neznají snad nikde jinde. Jde o to, že když přijde málo hráčů, nerozdělí se tým na půlku, ale vyberou se nejsilnější dva a ti si to na celé hřiště rozdají proti zbytku světa. Třeba i dva proti šesti. A tzv. Volejbalův zákon říká, že ti dva – aniž by měli jakékoliv úlevy – prostě zvítězí. A fakt to tak většinou vždycky bylo.
Můj táta, který uměl dát na volejbale největší bombu, takhle často vyhrával. Se svým kamarádem Álou Syrovatským, který se po válce o senohrabské hřiště léta staral. A tak jsme se ségrou byly na tatínka velmi pyšné... až do doby, než nás pustil na hřiště. To se najednou změnil z laskavého rodiče v neurotického cholerika, neustále řičícího: "Jak to hraješ, ty vemeno." To jsme si pak se ségrou raději ve Žlábkách stavěly hráze v roklince u potoka.
Mnohem lepší bylo, když nám někdy rodiče natáhli síť trochu níž a my jsme mohli zkooušet dětské předzápasy s mladšími kluky od Procházků, Ondrou a Jardou. Dnes jsou z nich skvělí hráči, kteří tvoří základ senohrabs kéhotýmu... Stejně jako holky Kolocovy, na které jejich táta kdysi ječel tak nějak podobně jako náš táta na nás.
Ála Syrovatský už léta na volejbal do Žlábek nechodí. Náš táta letos v březnu oslavil osmdesátiny a hraje dál. Na síti už, po pravdě řečeno, žádnou pumelici nedá. V poli to spíš kazí, ba přímo prasí… a to ne každý spoluhráč v klidu vydýchá. Oni vůbec volejbalisti - hlavně chlapi - na sebe šíleně nadávají, když to někdo na hřišti kazí. Ovšem na odbíjené je dobré, že když hra skončí, vše je zapomenuto a jde se společně do hospody.
Na pivo rád chodí i mladý Ondra Procházka. Dnes je to největší borec ve Žlábkách, který nejen dá největší petelici na smeči, ale v poli je jak motorová myš. Je to ten Ondra, co se mnou na hřišti ve Žlábkách vyrůstal. A mého tátu Jirku má někdy jako svého tátu, protože si s ním bezvadně rozumí. A tenhle Ondra mu dal k osmdesátinám ten nejhezčí dárek. Řekl mu: „Pojď, Jirko, zahrajeme si spolu volejbalův zákon – dva proti šesti.“
Nastoupili jsme proti těm dvěma jako docela dobrá skvadra zkušených volejbalistů. Nejdřív jsme to brali jako sranda záležitost… Jenže najednou táta s Ondrou vedli 5:0. Tak jsem si řekli, že zabereme. Jenže táta tentokrát vůbec nic nezkazil, ani když jsme zkoušeli dávat podání na něj. A Ondra smečoval jak Bůh… Takže jak se nám nedařilo, začali jsme si nadávat a volejbalův zákon nezklamal. Prostě jsme prohráli 2:0 na sety a museli jsme se jí ožrat do hospody. S tátou od té doby není k vydržení, jak je pyšný. A vypadá to, že nám ve Žlábkách vydrží až do devadesáti.
.
