Jak mi v roce a půl v Benešově ufikli kus malíčku

Asi mi nebudete věřit, ale moje první vzpomínka pochází doby, kdy mi byl rok a půl, protože ten den mi pan doktor Paroubek v benešovské nemocnici uřízl kus prstu. Nepamatuji si na pana doktora, ani na ten úraz, ale vím, že to bylo v zimě. Vidím mlhavý obraz, jak mě táta nesl z nemocnice, koukala jsem mu přes rameno a na zavázané ručičce jsem měla strašně velikou bílou rukavici s vyšívanou červenou jahodou.

JahodaArchiv

 Tu rukavičku jsem pak někdy v pubertě našla při vyklízení starých skříní na půdě a hned jsem ji poznala, ačkoliv byla… strašně maličká. Ale tenkrát byla velká, protože do té doby jsem nosila rukavičky ještě daleko menší…

Co se mi vlastně stalo? Byla jsem strašně divoké dítě. Jednou, to mi bylo těch rok a půl, jsem vylezla benešovské babičce za zády na robustní kuchyňskou židli a skočila z ní tak nešťastně, že se převrhla. Těžké opěradlo mě prásklo přes ruku a připravilo o kus nehtu na malíčku pravé ruky.

Vlastně se mi nestalo nic tak strašného, ale všude byla spousta krve, a tak se mnou máma běžela do nemocnice. Na rentgenu se zjistilo, že kost mám celou, jenže měl tehdy službu pan doktor Paroubek a ten mámě sdělil, že bych do rány mohla dostat sněť a přijít o celou ruku. Máma byla ze všeho tak vykulená, že jen kývla, a než se nadála, doktor Paroubek mi poslední článek prstíku ufikl. Asi mu připadal tak maličký, že záchrana nestála za to...

Máma si své kývnutí pak celý život vyčítala, ale já jsem s tím velký problém nikdy neměla. Jen jsem – zřejmě abych v tom nebyla sama – ukroutila gumový prstík i své nejoblíbenější panence Ivance a dále už jsem v uříznutém prstu viděla jen výhody. Třeba v první třídě jsem bravurně zvládala při tělocviku vpravo v bok. Stačilo si sáhnout na kratší malík a hned jsem – na rozdíl od svých spolužáků – přesně věděla, na kterou stranu se mám točit.

A teď si představte, co se mi jednou stalo. Hrála jsem v Senohrabech volejbal, při bloku mi někdo trefil právě ten můj kratší prst a….  vykloubil mi ho. Tak jsem svištěla na chirurgii do Benešova. A první věc, na kterou se mě tam ptali, jestli prý už jsem u nich někdy byla. Dostala jsem záchvat smíchu, protože jsem jim musela říct, že jsem v Benešově na chirurgii byla naposledy před čtyřiceti lety, když mi pan doktor Paroubek uřízl ten malíček, co mám teď vykloubený.