Jak jsem v Kundler Klamm kaňonu zapomněl na ukoplý palec

Běžel jsem pro jablka a vlezl mi do cesty obrubník. Pět minut před odjezdem na dovolenou jsem si ukopl palec a narazil koleno. Brečím. Máma mi leduje koleno i prsty. Táta je na mě hodný. Brečím totiž málokdy, protože jsem zvyklý na nejrůznější pády ze závodů na kolečkových bruslích. Ale teď je mi všechno líto. Hlavně to, že budu v Alpách bez bráchů sám…

KryštofDana Emingerová

Jedeme do Tyrolska, co tam prý jódlují Tyroláci. Velcí bráchové nejedou, mají juniorské mistrovství Evropy. Na těch kolečkových bruslích. Bude to tam bez nich asi nuda. A aby toho všeho nebylo dost, ukopl jsem si ten prst.

Táta se mě snaží po cestě zabavit. Počítáme auta. Já fordy, on seaty. Závodíme, kdo jich bude mít víc. Táta mi vybral schválně fordy, abych měl víc bodů a přestal bulit, protože u nás seaty moc nejezdí. Tajně jsem mu připočítal dva body, ale stejně v Plzni už vedu 15:7. Táta se na oko rozčiluje, ale já vím, že má radost, protože si myslí, že už jsem zapomněl na tu nohu. Ale nezapomněl. Prsty pekelně pálí a koleno mámopuchlý. To jsem zvědavý, jak budu v Apách jezdit na kole, když přes stržený nehet nemohu obout žádnou botu.

Máma je na mě taky hodná a koupila mi zmrzlinu. A ještě fidorku a gumový míšánky. Vůbec na ně nemám chuť. To zranění je děsně nespravedlivý. Konečně u Mnichova v zácpě usnu a probudím se těsně před údolím Alpbachtal, kam míříme do tyrolské horské vesničky Reith.

Domečky tu mají spousta balkonů, ze kterých visí do ulic obrovské trsy barevných pelargonií. A taky je tu kostelíček, u kterého bydlíme. Hotel se jmenuje Kirchenwirt. Našel jsem si, že v překladu je to něco jako Hostinec u kostela. Zní to dost staromódně.

Když vylézám s auta, kulhám. Nevím, co mě bolí víc. Jestli naražené koleno nebo ten opuchlý prst. Pokojíček máme hezký, dvoupatrový, takže mám nahoře na rozloženém gauči království pro sebe. Jenže tak tak se tam dobelhám.

Chci si pustit velkou plazmovou televizi. Takovou nemám ani doma. Ale nedaří se mi zjistit, jak se zapínají programy. Kruci! A už musíme na večeři.

Máma mi objednává nějaké zdejší typické jídlo - špecle, ale moc mi to  nechutná... že jsem nedal na tátu a nedal si vídeňský řízek?! Aby mi to nebylo líto, dá mi táta od sebe kousek candáta. Ten je fakt dobrý. Skoro jako dědovi pstruzi. A pak dostanu ještě horké maliny se zmrzlinou – prý heisse Liebe – horká láska. Naražená noha mě tak bolí, že na pohár vůbec nemám chuť.

Jdu do svého podkrovního pokojíčku. Po cestě narazím na nástěnku, kde jsou podepsané fotky různých zajímavých lidí. Ve stejném hotelu jako já spali skoro před půl stoletím Beatles, co miluje moje máma. Měli fakt srandovní sestřihy. A na fotku napsali, že tu byli spokojený. Třeba budu taky. Jdu spát. Ze zdola z lokálu slyším, jak už tam jódlují Tyroláci. Znám o nich takovou písničku: "Tam v Tyrolskejch Alpách, kde je krásně tak, žil tam se svou kozou malý Tyrolák, chlupatý měl nohy, nahý kolena a pil mlíko z vemena..."

Ráno pořád kulhám a prasklý nehet mě pořád dost bolí. Když mi máma říká, aby si zkusil nazout pořádné pevné sportovní boty, mám pocit, že se zbláznila. Pojedem prý na výlet do blízkého kaňonu Kundler Klamm. Odmítám poslechnout a kňourám, protože je jasné, že kromě sandálů s volnou špičkou nic na bolavou nohu nedostanu.

Táta je ale neoblomný. Toho poslechnout musím. Raději se před ním tvářím jako tvrďák, aby mě nesprdnul, že jsem rozmazlený měkkouš. Jen pokulhávám, aby viděl, že trpím, ale zvládám to.

Za pár minut jízdy autem jsme v kaňonu říčky Ache. Je moc hezká. Dravá a v něčem připomíná šumavskou Vydru. Jdeme proti proudu mezi vysokými skalními stěnami. Pozoruju tůně a myslím na dědu, se kterým jsem minulý týden rybařil. Chodíme spolu často. Už jsem chytil pár mírových pstruhů. Nejdelší měl třicet cenťáků a zasekl jsem ho v Senohrabech na Mnichovce. Byl to zázrak, protože tam chodí spousta pytláků. Já pytlák nejsem, mám rybářský lístek. Ale tady v Rakousku by mi neplatil. Kdybych tu měl s sebou prut, hned bych pytlačil. Na říčce jsou krásné tůňky. Je jasné, že v nich musí být obrovské rybí kusance.

Máma mi po cestě soutěskou vypráví, jak s dědou v dětství chytali ryby. Prý trávili dovolené pořád někde ve křoví a čekali, až se táta vrátí z lovu. To by se mi taky líbilo. Prázdniny v roští u potoka, kde bych s dědou rybařil.

Ptám se táty, jestli by taky se mnou někdy nešel na ryby. Slézáme k vodě a pozorujeme temné stíny pstruhů, číhajících pod hladinou na mouchy. Je to dobrodružství a táta je skvělý horolezec. Šplháme se po šutrech nad divokou řekou, jen máma se hrozí, abychom nespadli do peřejí. Když začne pršet, ani to nevnímáme.

Nad kaňonem je vidět kus duhy. Táta se těší, že odpoledne spolu vyrazíme na kolo a já už jsem dávno zapomněl, že mám ukopnutý palec a naražené koleno.

Zapsáno dle vyprávění dvanáctiletého syna Kryštofa