Halasovy Prdelky, Danteho sonety o lůně aneb s Lustigem o lásce

Vyprávěl mi o Máchových tajných denících, Halasově sbírce Prdelky i Danteho sonetech o ženském lůně tisíckrát jinak... Byl mým vzorem, učitelem, kamarádem. Často jsme si říkali, co právě jeden či druhý píšeme, a vyměňovali si pohledy ženy a muže na erotiku a intimní věci, které jsem neprobírala nikdy s nikým jiným...

Koláž ke knize Živel LustigDavid Vávra

Intimní rozhovory s Arnoštem Lustigem

Seděli jsme ve spisovatelově oblíbené restauraci hotelu Union a Arnošt mi vyprávěl o vzniku své novely Propast. Je to román jedné vteřiny o pádu vojáka na dno rokliny, kam smrt přichází v podobě snové krásky... Právě nám donesli jemně krémovou bramboračku s hříbky. Arnošt ponořil do talíře lžíci, ztišil hlas, aby nás okolní hosté neslyšeli a řekl: „Víš, musím do jedné knížky napsat, jak to ženám chutná…“

Bylo zřejmé, že houby v polévce tím určitě nemyslí. Cítila jsem, jak rudnu, zatímco Arnošt mi svěřoval, co pro chlapa představuje vůně a chuť ženy. A že by to potřeboval vědět i naopak.

„Je to sladký, slaný, nebo hořký?“

„Asi podle toho, jestli sníš večer slanečky nebo jahodové knedlíky,“ snažila jsem se.

„Víš, jednou jsem to ochutnal a bylo to pěkně hnusný.“

„Když miluješ, takhle nepřemýšlíš.“

„K čemu bys to přiblížila?“

„Barvou snad k perleti.“

„Jako by to drhlo na jazyku. Dá se ta chuť s něčím srovnat?“

„Se smetanou, zeleným banánem…“

„Pocem, ty seš potvora.“

„Dužina nezralého banánu taky drhne na jazyku, je trochu hořká jako čaj. Ale jinak se to k ničemu přirovnat nedá. Prostě tam napiš, že to má chuť milovaného muže.“

„Díky,“ radoval se. „Přesně tohle tam napíšu.“

Jednou se mě zeptal, jak to chutná. Řekla jsem, že jsem ochutnala jen jeho. Byl v něm celý svět chutí a příchutí, jako je možná celý svět v jednom člověku. Chutnal mi nejčastěji jako oblaka. Jako hodiny před tím, než se spustí déšť. Hustý, silný a přece měkký. Někdy mi chutnal jako zperlený, zpěněný čaj, když se přelije z koflíku do koflíku anebo z konvice. Jako by člověk ochutnal perly v tekuté podobě. Mírně nahořklé, maličko jako vybraná smetana, ale nepopsatelně krásné.

Povídka Arnošta Lustiga pro Magazín Dnes, 12. srpna 2010

Živel Lustig

Arnošt Lustig byl nejenuznávaným světovým spisovatelem, ale také skvělým učitelem. Dvacet let přednášel o literatuře a filmu posluchačům amerických univerzit, ale i studentům slavistiky v Šanghaji, mladým spisovatelům v Izraeli a v Argentině. A také mně během unikátního kurzu, který se uskutečnil v pražském Divadle Dobeška. Dnes tam v jeho tradici vedu kurzy Psaní podle Lustiga já a snažím se předávat dál to, co mě naučil…

Semináře vždycky začínal nějakým fórem. Třeba: „Hele, to znáte, jak přijde Ježíš do Jeruzaléma a jeho učedníci mu vytýkají: ‚Jsi poslední z naší party, kdo si ještě neužil se ženskou...‘ Ježíš povídá: ‚No, ale já tu žádnou neznám.‘ Ukážou mu nevěstinec a jedna holka si ho vezme do svý komůrky. Za chvíli vyletí ven a šíleně řve. ‚Co ti udělal? Proč tak ječíš?‘ seběhnou se ostatní. A holka povídá: ‚Dal mi ruku do klína a řekl: Neboj, dcero, rána se ti scelí.‘“

Chlapi se řehtali jako blázni, zatímco prostořeký univerzitní profesor si zvědavě přeměřoval jednu potenciální literátku po druhé.

„Líbí se mi, jak jste neřestně cudné, a to vdané ženy šlechtí, ale tady se učíte psát o životě,“ uklidňoval studem zrudlou dámskou polovinu kurzu. Pak pravil, že pro spisovatele není nic tabu a že i klasik Karel Hynek Mácha si vedl tajný milostný deník o tom, kolikrát kde ohnul svoji Lori a co při tom cítil, když milenka vzdychala.

„Miláčku, tváříš se pohoršeně, jako bys to doma nedělala. Přitom erotika z tebe jen sálá. Když chceš být spisovatelka, musíš umět stvořit i erotickou povídku,“ obrátil se na nejčervenější frekventantku semináře. „A teď se podržte, protože vám povím ještě strašnější věci: Dante Alighieri už ve 13. století, když ho básnická ušlechtilost omrzela, napsal tisíc sonetů o kundě…“ Na to udělal dramatickou pauzu a blaženě vydechl: „A proč ne?! Vždyť to je to nejkrásnější místo na světě, kolem kterého se všechno točí. Láska, smyslnost a vášeň zaměstnává spisovatele od nepaměti, tisíce let, takže do příště napíšete úkol na téma láska a jednou si to dáte do knihy! Musí to být vkusný, ale erotický. A nesmíte se stydět. Pamatujte si, že když v povídce nebo v románu není láska a ani náznak erotiky, není čtivá.“

„Ticho je tišší než tep tvého srdce… a venku mží. Lehce tebou mží,“ opakovala si Vanda s něhou básničku, kterou před chvílí objevila v mobilu. Robertovy esemesky byly pro ni rozptýlením, jaké s Josefem nikdy nepoznala. Po několikaletém manželství si už připadala jako inventář domácnosti. Josef byl pořád nervózní. Jakmile vešel do dveří, místo pozdravu Vandu zpražil kvůli nějaké hlouposti. Ať už to byly rozházené boty v předsíni, Lukáškovy hračky v obýváku či obráceně se rolující toaletní papír na záchodě. I když se snažila sebevíc, vždycky bylo špatně něco, kvůli čemu vybuchl. Pak zjistila, že jí Josef zahýbá s bývalou spolužačkou Johanou. Jak mohla nepodlehnout milostným vzkazům jako tomu, co právě od Roberta dorazil: „Chci zase padat do tvého horkého jarního deště a topit se v něm…. Co děláš dnes večer?“

„Píšu s Lukášem úkoly do školy,“ vyťukala do telefonu. Při tom si vůbec nevšimla, že se brambory začaly divoce vařit. Voda z hrnce přetekla a rozlila se po sporáku. S hadrem v jedné ruce a s mobilem v druhé slévala brambory k večeři. A do toho nedočkavě otvírala další esemesku: „Nemáš psát úkoly. Jen kontrolovat, ty hebce horká na vrcholu mého jazyka.“

In flagranti, DE, Mladá fronta 2010

Literární erotika

 „Jak se dá o erotice vkusně psát?“ ptala jsem se Arnošta, když přečetl můj román In flagranti a vytýkal mi špatné představení postavy vulgární spolužačky Johany.

„Píšeš, že Johana byla sprostá a afektovaná,“ vysvětloval mi. „Ale to čtenáři nestačí. Musíš ukázat v akci, proč byla sprostá a čím je afektovaná. A tak jsem do knihy vložila erotickou scénu, díky které mě moje vlastní maminka málem zapudila. Arnošt mě však utěšoval:
„To je úděl spisovatele. To říkal už Herakleitos, bezvadný chlápek, že výsledek se rodí z konfliktu. Ty zvažuješ, co tomu řekne maminka, pan učitel, pan farář – to je normální proces… Ovšem nakonec ty jako autor rozsoudíš, co napíšeš, protože v povídce ty jsi ten bůh, co si vytváří svoje nový nebe. A při tom musíš být odvážná, protože pokorně sloužíš jen dvěma pánům. Prvním je román, povídka, kterou píšu. Druhým je čtenář… Dlouho potom není nic. A teprve úplně nakonec mohu přemýšlet, zda náhodou svým psaním nenaštvu rabína či jak potěším milenku, aby byla povolnější... Ovšem jednu věc si dopřávám s chutí strašně rád. Šoupnu si do povídky někoho, kdo mě naštval. Ze svých nepřátel dělám v románech nacisty. Oni to ani nevědí, protože knížky nečtou, ale já z toho mám báječný škodolibý pocit!“

„V literatuře můžeš použít bezohledně všechno! Všechno, co ti slouží. Dobrý, špatný, krásný, hnusný. A to je tvoje povídka,“ říká Arnošt. „Dám příklad. Třeba za takových pět let jednou přijde ten tvůj domů a ty přesně vytušíš, že ti zahnul. On vůbec nebude vědět, že jsi ho prokoukla. Ty to řešíš v sobě: Mám mu to vmést do tváře? Zfackuju ho? Dám mu jedovaté houby k večeři? Přemýšlíš, jak se pomstít. Anebo jestli mu zálet odpustit a vše ignorovat. Při rozhodování ti pomáhají tři věci. Intuice, kterou jsi poznala, že ti zahnul. Cit, který je uražený, protože sis něco takového nezasloužila, když jsi doma přebalovala děti, zatímco on se válel s nějakou běhnou. A rozum: Co budu dělat, když ho vyženu z baráku? Budu mít vůbec na činži? Takže instinkt, cit a rozum – to jsou tři věci, které fungují dohromady. A ty je využíváš i jako spisovatelka. S nimi tvoříš příběh. Je to tvoje povídka, takže ty se rozhoduješ a bez ohledu na všechno si píšeš, co ty cítíš a co si myslíš. Můžeš napsat A nebo B, ano nebo ne. Jsi svobodná, ale znáš celý vějíř možností, který se před tebou rozvinul. Nikdo neví, co se odehrává v tobě. Děti nemají šajna, že právě umíráš smutkem a v posteli si lámeš hlavu, co bude dál. Děti spí, protože tys jim řekla krásnou bajku o zamilovaném tchoři… Čili v literatuře jsi svobodná. A když nejsi svobodná, je z tebe papoušek. Jak už jsem říkal, musíš se zbavit skrupulí i ohledů, že něco nenapíšeš, protože by se urazila maminka a dokonce i tchýně, což je většinou ještě horší…

Živel Lustig – Jak se píše kniha, DE, Mladá fronta 2011

Hovory o věrnosti

„Ty si s věrností moc starostí v životě neděláš, vid?ˇ“ řekla jsem, když mi Arnošt jednou představil svou milenku. Spisovatel jen smířeně pokrčil rameny: „Svou ženu Věru bych byl v životě nikdy nezradil, neopustil… Kdysi jsem byl do ní tak beznadějně zblázněný, že kdyby si mě nevzala, snad bych se střelil do spánku… Jinak jsem však zvíře – jako asi každý muž…“

„Je rozdíl v přístupu k sexu u žen a mužů?“

„Jsou dívky, které mají rády sex, jiné se ho bojí. Váhají s odevzdáním těla. S tím, co má děvče jen jednou. U kluků je to jiné – když začínají, dívají se na sex jako na sport. Střídají ženy a jako nevěru to neberou. Já jsem se do své ženy Věry zamiloval ve dvaceti. Strašně se mi líbila, ale byla strašně mravná, zdrženlivá. Šíleně jsem po ní toužil, jenže jsem se k ní mohl tisknout jedině při tanci. Naštěstí byly přes den po ruce rozpustilé kuchařky a služtičky, se kterými jsme se vydováděli, a večer jsme se pak mohli chovat velmi galantně k přísně vychovaným židovským děvčatům,“ vyprávěl mi Arnošt a pak dodal, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému jen od pasu nahoru. „Od pasu dolů s lidmi cloumají prastaré pudy, za což Bůh zřejmě nepřebírá odpovědnost. Tys manželovi nikdy nezahnula?“

„Já myslím, že s ženskými, když milují a mají děti, pudy tolik necloumají. Když je žena šťastná a cítí lásku, cizí chlapy si přirozeně zakáže. Jaký to má smysl kazit partnerský soulad kvůli flirtu? Navíc se to pozná.“

„Jak? Osprchuješ se a je to…“

„Co dáváš jinde, doma chybí. Partneři se k sobě začnou chovat jinak, rodinné štěstí bere za své… Ovšem žárlivé scény a zhrzenost člověka z trápení nevyvede. Je to však začarovaný kruh, když si jako náplast na bolavé srdce také někoho najdeš… Myslíš, že ti paní Věra byla věrná?“

„Určitě. Byla tak vychovaná.“

„Jak to bylo s láskou a sexem v koncentráku?“

„Když máš hlad a cítíš vyčerpání, tělo nefunguje.“

Pozoroval jsem v Buchenwaldu německou strážnou – aufseherku. Měla pevná prsa, pleť jak alabastr. S rudými vlasy na hlavě vypadala jako bohyně. Bylo mi sedmnáct a já jsem si přál, aby ta zrzavá kráska byla tak dobrá, jako je nádherná. Pak jsem ji viděl, jak surově bila polské katolické ženy, které esesáci vytáhli z kanálů po varšavském povstání v říjnu 1944. Ty holky neměly vlasy, neměly zuby, byly zmlácené, pokousané od psů, ale zpívaly nádherné katolické písně. I když byly špinavé, vyzařovala z nich krása, duchovno. Kam se na ně hrabala ta zrzavá Němka!

Živel Lustig – Jak se píše kniha, DE, Mladá fronta 2011

Tajemství lásky zůstalo v ráji

„Láska je pevnost, ještě nedobytá. Velké tajemství, které patrně zůstalo po vyhnání Adama a Evy v ráji. A člověku je souzeno, aby se nikdy nedověděl, co to vlastně je. Mladým autorům, kteří píší o lásce, vždycky říkám, že rozeznávám tři druhy sexu. První je podoben páření psů na ulici. Druhý je spíš sport nebo kamarádství. Ve třetím případě jde o spojení dvou lidí z lásky a to je to božské,“ vyprávěl nám Arnošt na semináři tvůrčího psaní. „Milan Kundera, skvělý autor, ve svých románech odkrývá spíše zvířecí stránku sexu. Josef Škvorecký je zase platonik. Láska je pro tohoto autora čistší bez sexu. Moje láska hrdiny zněžňuje. Podle mě se tělesností zušlechťujeme. Láska vyvolává pocity, kdy zamilovaný vidí v tom druhém to dobré, lepší. Jak řekl už dávno Platon: láska začíná pohledem, od pohledu jde ke slovu, od slova k doteku, od doteku k objetí a s objetím k tomu božskému. Pro studenty psaní zanechal důležitou instrukci: Nepište o sexu z hlediska gymnastiky, co všechno se při tom dá s tělem dělat. O výtocích, pachu a výkřicích nebo sténání. Popisujte, co lidé cítí. K tomu bych přidal: co si o sobě objevují. V každém případě – nebýt věrnosti, lásky a žárlivosti, neměli by básníci a spisovatelé o čem psát.“

„Jenže erotiky je už všude tolik…“

„Ani já sám nikdy nevím, jestli to nepřeháním,“ svěřoval se Arnošt. „Milostné scény totiž vždycky svádějí, aby je člověk rozvíjel… Dopsal jsem novelu, jmenuje se Propast a má šíleně jednoduchou zápletku: Velitel roty nemá rád vojáka, kterého pošle ho s úkolem do bouře. Kluk, aby ukázal, že se nebojí, jde, spadne do propasti a umře. Během vteřiny, kdy letí ze skály, promítají se mu nejhorší a nejkrásnější zážitky jeho života – to jsou epizody. Hlavní děj spočívá v tom, že si představuje, jak by chtěl umřít. V ústech holky. A tak jsem si vymyslel snovou ženu, která v okamžiku smrti přijde k vojákovi a říká: ‚Udělám ti všechno nejhezčí, co jsi kdy chtěl.‘ Jsme tu všichni dospělí, tak to můžu říct naplno: Prostě mu ho vykouří, až se z ní kouří… Ale potřeboval jsem to naformulovat nějak solidně. A když jsem to napsal, úplně jsem se lekl. Šel jsem tedy za rabínem v Chicagu. Byl to velký nemrava, takže se mu moje povídka strašně líbila. Ale raději jsem dal příběh přečíst ještě své dceři Evě, bylo jí tenkrát sedmnáct. ‚Tati, je tam moc šťáv,‘ zavrhla rukopis a já jsem Propast odložil do šuplete a zapomněl na něj. Jenže za deset let za mnou přišla a ptala se: ‚Co jsi udělal s tou Propastí?‘ ‚Vždyť jsi říkala, že je tam moc sexu.‘ A ona na to: ,To mi ale bylo sedmnáct, teď je mi dvacet sedm. Ukaž mi to znova.‘ Přečetla knížku a řekla: ‚Je to dobrý.‘“

Vdechl její vůni, dech pootevřených úst. Naklonila k němu hlavu a vzala si jeho tělo do úst. Prostoupilo ho teplo. Díval se na dívčinu tvář, prsa s pletí podobnou perlám, na oči z měsíčních paprsků a rty a na sebe. Zvenku i zevnitř ho ovanul hřejivý vítr. Teplo a ticho, v němž se rozpouštělo napětí, všeobsáhlá lítost, nekonečně příjemné vzrušení a utěšující proud, který ho unášel, kde ještě nebyl. Překračoval dno propasti, z níž není návratu. Dívčina ústa, tělo a propast se jako vločka sněhu rozpouštěly v bílé mlze, už úplně tiché. Už necítil proud vzbouřené krve, která opouštěla jeho tělo, bolest vstupující do tmy. Jeho naplněná touha se změnila ve vděčnost a zjihlost. Co ho pohltilo, co spolkla dívka.

„Miláčku,“ vydechla.

„Ano,“ řekl. To bylo poslední, co řekl. Ocitl se mimo čas.

Propast, Arnošt Lustig, Nakladatelství Franze Kafky 2011