Češi milují výzvy, já jsem si málem při skoku do vody zlomila vaz

My Češi si strašně rádi pořád něco dokazujeme, milujeme výzvy a boj se živly. Jako národ jsme nesmírně aktivní a jsme tím pověstní. Jsme borci, jenže jakoby nám občas chyběl pud sebezáchovy. Bohužel pak figurujeme ve smutných prázdninových statistikách...

KolážDavida Vávry

Každoročně se z letní dovolené u Jadranu úplně zbytečně nevrátí mnoho našich krajanů, jimž včas nedošlo, že moře a příroda kolem něj není rovnocenným soupeřem, se kterým se můžeme utkávat jako s kamarády na kole.

Zatímco jižané o víkendu odpočívají, my se raději sportovně „zduníme“, ať už na kole, na fotbale, při plavání nebo na lyžích, a jsme šťastní, když se vrátíme večer domů úplně vyřízení a ještě v pondělí si v práci lížeme rány.  

Jsme o to větší borci, dosáhneme-li nějaké mety spontánně bez přípravy. Vždycky nás pobaví historky o tom, jak jsme někam lezli, plavali, potápěli se a byli tam první, zatímco puntičkáři z jiných národů ještě sháněli potřebné informace a mapy.

Klidně pádlujeme na nafukovacím kajaku ve větru z pevniny k několik kilometrů vzdálenému ostrovu a pak se nemůžeme vrátit, stejně jako vyrazíme na vrchol Mt. Blancu v keckách a záchranáři, kteří nás pak tahají rozmlácené z propastí, nemohou pochopit, proč si ti lidé – proboha - nevzali na nohy aspoň mačky.

Zakládáme si na tom, že nepotřebujeme nic znát, nerespektujeme pravidla, vysmíváme se všem, kdo kamkoliv odmítají vyrazit bez povinného vybavení… Jenže pak figurujeme ve smutných statistikách. A protože nejvíc jezdíme do Chorvatska k moři, bývají právě „naše“ chorvatské statistiky ty nejsmutnější.

Zatímco Chorvat se nehne pár desítek metrů pobřeží, našinec se vydá přes zátoku či chce obeplavat vzdálený ostrůvek na širém moři. Proč zrovna já bych měl dostat křeče? Kde by se v Chorvatsku vzaly spodní proudy? Proč zrovna já bych - ausgerechnet - nezvládl vlny nebo kraulování proti větru?

Chováme se, jako bychom u moře vyrůstali, a chybí nám respekt k jeho síle. Pro nás je Jadran jen větší plocha vody, takový rozlehlejší Mácháč nebo Lipno. A tak se zkušeností od rybníka či bazénu na zahradě, přeceňujeme své možnosti.

Dáme si tři piva a pak věříme tomu, že zmákneme celý svět.

Máme v sobě haurovství. Před kamarády se chlubíme nesmyslnými vítězstvími, dosaženými v náhlém hnutím mysli. Vidíš ten ostrůvek kilometr od pobřeží? Pojď, doplaveme si na něj! Co kdybych si na nafukovacím kajaku přepádloval z pevniny přes průliv těch pár kilometrů na protější břeh? Slyšel jsem, že jsou tu nějaké podvodní jeskyně, pojďme se tam potápět!

Pořád to pokoušíme. Jako nejatheističtější národ ve Střední Evropě nemáme v sobě nejen víru a pokoru před Bohem, ale ani pokoru k přírodě.

„Když přijde bouře, Češi vlezou do kajaku a jedou podél skal. My se neustále překonáváme, předvádíme, ačkoliv naše drahé polovičky to stejně neocení,“ říká chlap, kterého musela manželka za pomoci pobřežní záchranné služby nechat hledat uprostřed moře. „Pořád si hrajeme na borce, zatímco Chorvati jsou v pohodě. Ženským ukazují na plážích brýle a svaly a maximálně skáčou do vody z vodopádů.“

Ale není to jen nemoc ješitných mužů. Já jsem se kdysi rozhodla nad Chorvaty vyhrát i ve skákání do vody. Když jsem viděla, jak místní kluci létají se zacpaným nosem „v kufru“ ze skály do tůně místní říčky, chtěla jim předvést parádní šipku. Vylezla jsem nahoru a na poslední chvíli se – naštěstí - rozhodla pro ještě efektnější skok – placku s dopadem do vody ve skobě. Podcenila jsem totiž neviditelný fakt, že se dno pod hladinou prudce zvedá ke břehu. Vodu jsem si neprověřila, jak mě tatínek v těchto případech od dětství učil... Naštěstí nade mnou stáli všichni andělé strážní... Kdybych tehdy skočila šipku s krásným dlouhým obloukem, zlomila bych si vaz a nikdy by nevznily tyto řádky.

Tak šťastnou cestu na prázdniny a hlavně šťastný návrat z nich!!!