Dnes je to přesně týden, dědo, a víš, nemůžu se z toho pořád vzpamatovat... ten prvotní šok stále nezmizel a jakoby se usadil hluboko v mém srdci, vzal mi úsměv ze rtů a reálný pohled na svět, vše se zdá být za oponou. Nevím, jak dlouho člověku trvá, než se s takovou bolestí naučí žít, než se s tím smíří, zvedne zase hlavu a udělá první jistý krok vpřed. Vážně nevím, je to pro mě poprvé a v tuto chvíli mám pocit, že už nikdy nebude nic, jak dřív...ani já nebudu stejná.
Dědo, měl by jsi vědět, že teď..až teď mě hrozně mrzí, že jsem za Tebou nejezdila častěji. Čas nejde vzít zpět a takové myšlenky a výčitky mě sužují denně, je mi to líto.
Vím, že víš, že i přesto jsem Tě milovala a miluji. Mluvila jsem o Tobě velmi často se svými přáteli, vzpomínala na Tebe a nikdy Ti nepřestala být vděčná za to, co jsi pro mě udělal, i když to nevyšlo, jak jsme si přáli.
Dal jsi mi možnost žít můj sen, koupil jsi mi dva koně, aby jsi viděl moje jiskry v očích, můj úsměv na tváři a šťastné srdce..udělal jsi pro mě víc, než kdokoli na světě.
Ale věkem tento sen vystřídal jiný a vše skončilo. Možná sis tajně v srdci přál, abych se vrátila a přál sis vidět mě závodit, ale , dědo, víš... život je těžký a s dospělostí končí všechny sny a člověk se musí přizpůsobit světu, aby přežil. Pořád jsem splnění slibu, že mě jednou zase závodit uvidíš..odkládala.
I teď, když jsem Tě naposledy viděla před třemi týdny, ses mě ptal, zda ještě jezdit budu. Já Ti slíbila, že ano, že si koně koupím a ještě se spolu na něj budeme dívat. V srdci jsem to myslela vážně a i Ty víš, že to tak chci. Tolik mě bolí, že jsme to nestihli. Že pořád na něco čekám, pořád se snažím stát na nohou a rovnat si svůj život, aby do něj ten kůň mohl přijít. Nestihla jsem to. Odpusť mi.
Nedokážu se s tím smířit. Nemám sílu to pochopit. Udělala jsem spoustu chyb a je mi líto, že Tě to mrzelo. že jsem Ti chyběla. Že jsem nedokázala překonat ty zdi a být u Tebe častěji. Povídat si s Tebou. Držet Tě za ruku. Je to moje vina, byla jsem hloupá. A možná až příliš zahleděná do svého života, do svých problémů, do svých radostí tady, aniž bych se o to s Tebou podělila.
Dědo, vím, že jsi to ale věděl. Tvoje jiskry v očích, když jsi mě naposledy viděl..jakoby jsi náhle ožil a já si uvědomila, jak moc Tě miluji a že jsi mým nejbližším člověkem, že mě máš vážně rád. Cítila jsem to a v duchu jsem si slíbila, že vše napravím a budu s Tebou už častěji. Vše se mělo srovnat.
Stále bojuji s připuštěním si skutečnosti. Odmítám to pochopit. Nechci. Nemůžu.
Vím, že se na mě ze shora díváš, cítím, že u mě často jsi. A vím, že se mnou v duchu mluvíš, protože já Ti často odpovídám...
Miluji Tě, dědo, miluji Tě nadevše a věř, že pro mě jsi neodešel a nikdy neodejdeš. Mám Tě v srdci a mít vždy budu.
Vím, že nás všechny ze shora chráníš a že se tam máš dobře.
Nikdy nezapomenu. S láskou. E.
