Tobě..

    Kdyby mi zbývalo posledních pár dní života... :     TOBĚ bych řekla, že i když jsme to neměly jednoduché, miluju Tě, jako dcery milují své matky. Že jsi se snažila vychovat ze mě dobrého, hodného a slušného člověka někdy moc tvrdě, ale zvládla jsi to. Že nejsi jen moje " máma " , ale jsi pro mě máma. Že Ti děkuji za trpělivost, lásku a energii, kterou jsi do mé výchovy vkládala a že i ty naše společné slzy měly význam..  

TOBĚ bych řekla, že můj postoj k Tobě se jednoho dne nadosmrti rozbil, zničil moji duši a spálil moje sny a představy o tom, jaký má člověk, jako Ty, být. Že jsi mě zranil, ublížil a to nejen mně , ale i přesto jsem dospěla, odpustila Ti a naučila se s tím žít. Ovšem nezapomněla. Že i přesto Tě mám ráda a děkuji Ti za vše, co jsi pro mne kdy udělal - v dobrém slova smyslu.

TOBĚ bych řekla, že Tě miluji. Že jsme si nikdy nebyli moc blízcí a ve skutečnosti se vůbec neznali a nechápali, ale že jsi pro mě jeden z nejdůležitějších lidí na světě. Že jsi mi v mých telecích letech chyběl, že jsem Tě potřebovala a Ty jsi tam nemohl být.
 Řekla bych Ti, že i když jsi to měl zlé, teď jsi tam, kde jsi a jsem za to šťastná. A že doufám, že i Ty jsi. Že Ti držím palce do budoucna, protože už je nejvyšší čas stát pevně na nohou. Nejsi tady už sám.

TOBĚ bych řekla, že Tě miluji. Jako člověka. Že jsi velký kus mého já, máme tolik společného , ale přesto jsme tak moc rozdílní lidé, že by nebylo možné spolu tím životem jít. Řekla bych Ti, že si Tě vážím, záleží mi na Tobě,  v hodně věcech Tě obdivuji, ale je i tolik věcí, které na Tobě nenávidím, nejsem schopna je akceptovat a tím se ve mně utvořila pomyslná zeď, která by zde být neměla.
 Řekla bych Ti, že jsi člověk, který si zaslouží něco, co by ve mně nikdy nenašel, protože jsem jiná, než Ty a že doufám, že takového člověka potkáš. Že vždy budu ve Tvém srdci a Ty v mém.
Že Ti děkuju za ten čas, který patřil nám, ale není to ten Tvůj osud, jak si myslíš a ať už na nic nečekáš a jdeš si pro něj, protože si ho zasloužíš.

TOBĚ bych řekla, že Tě miluji. Srdcem. Upřímně. A vždy budu. Že jsi člověk s ohromným srdcem, trpělivostí, kouzlem a že jsem šťastná, že Tě znám.
 Že jsi člověk, který mi změnil život, přelezl zeď  a nebál se stát mému negativnímu já tváří v tvář, dokud ho úplně nezměnil v dobro. Že jsem milovala chvíle a dny, které patřily nám a že mě mrzí, že čas hraje proti nám.  Že nebyla chvíle, kdy bych na Tebe nemyslela, kdy by se mi nestýskalo. Že bych vždycky chtěla jen Tvoje štěstí, ať by to bylo cokoli. Že Ti vždy budu nablízku. Jako dosud.

TOBĚ bych řekla, že Tě mám ráda a že jsi byla " kámoš " . Na blbosti, na průšvihy, na tajnosti, na špatnosti, ale byla. Že mě vždy štvalo, že se Ti občas nedá tak úplně věřit a že jsem od Tebe měla už i v zádech nůž. No, možná spíš nožík. Kudličku. Ale bolest je to stejná. Že ale i přesto se náš vztah obnovil a bylo to fajn. Že Ti za spoustu věcí děkuju a že doufám, že se jednoho dne probudíš a budeš " normální " :)

TOBĚ bych řekla, že jsi mě zklamala. Že jsme měly tolik plánů a snů, s kterými jsi chodila většinou Ty za mnou a já v ně věřila. Věřila jsem Tobě a Tvým slovům. Činům. Ale pak jako mávnutím proutku se vše rozplynulo a Ty jsi beze slova zmizela z mého světa. Že jsi mě nechala stát bez vysvětlení a omluvy. Že mě to mrzí, ale doufám, že Ti to dojde a neuděláš to už nikdy nikomu. Že jinak jsi úžasný člověk s velkým srdcem, ale je na čase, oby se Ti pořádně rozlepily oči. Řekla bych Ti, že i přesto Tě mám ráda a doufám, že se Ti splní to, po čem tolik toužíš.

TOBĚ bych řekla, že mě udivilo, jak dlouho jsme vedle sebe byly a nikdy jsme nepochopily, že jsme si " bratry " . Že máš to, co má opravdový přítel mít a já to poznala po tolika letech. Že mě to mrzí a že děkuji za ty chvíle, kdy jsi tady pro mě byla a kdy jsem mohla oplácet Tobě stejně. Že jsi skvělý člověk, který má dost sil na splnění svých snů a že to zvládneš i beze mě.
 Že máš teď vedle sebe člověka, který Tě miluje a že vím, že i ty překážky, které se vám staví do cesty, spolu zvládnete a Ty budeš šťastná. Řekla bych Ti, že tady vždycky budu, až Ti bude nejhůř. Stačí jen mrknout na nebe.

A na závěr bych si řekla sama pro sebe, že jsem žila skvěle. Že ničeho nelituji. Že ten život je vlastně jedna velká sranda, která sice někdy příšerně bolí , ale vzápětí přijde radost a štěstí, které slzy odplaví a napumpuje do těla nové síly a možnosti.
 Že i ty pády na dno stály za to, abych se stala tím, čím jsem teď. Že jsem poznala, co znamená milovat, trpět, odpouštět, plakat, smát se. Že jsem pochopila, o čem láska je. Že někdy nestačí jen chtít a že vše není jen o tom, co chci já.
 Že bez přátel se nedá žít. Že někdy musíš něchat člověka odejít proto, aby mohl být šťastný - a to i bez Tebe. Že musíš bojovat....
Že musíš žít naplno a tak, aby sis mohl -stejně jako já teď- říct : NIČEHO NELITUJI.