Průvodce mým neúspěchem u žen

Myslel jsem, že máme volnou hodinu. Hledal jsem prázdnou učebnu: "Nebudu zkoumat rozpis na dveřích, vtrhnuv zjistím, jestli je třída prázdná, nebo se v ní učí." Rozrazil jsem dveře a tam se učila naše třída. Bleskurychle jsem dveře zase zavřel.Bylo mi, jako bych se vrátil v čase a potkal sebe zezadu."Třídnice je ve skříňce, mám ji," informoval mě Tomáš, který také zatahoval a sídlil v atriu.

Průvodce mým neúspěchem u žen

Bude tomu 99 měsíců, co jsem měl první schůzku s dívkou. Ještě před svou smrtí jsem zapracoval na rešerši své pozůstalosti a vybral cenné úryvky deníků, tiskovin a památečních odpadků.
Pojďte se mnou na krátkou túru napříč mými vztahy!

 
Kontext
Příliš často se mi stává, že zjistím, že s holkou, se kterou chodím, vůbec nechodím. Za poslední dobu mám na kontě jedno odmítnutí něžné, jedno veřejné a několik friendzonů.
Další se mnou chodila do chvíle, než jsem se dověděl, že chodí s někým úplně jiným a od poslední jsem dostal kopačky dokonce s předstihem, načež zlomivši hůl, se na mne za to, že jsem se do ní zamiloval, ještě nakrkla. Máma se mi smála, až se plácala do kolen: "Ona ti dala kopačky, a to jste spolu ani nechodili!" Fakt díky, mami.
Ale pojďme od začátku.

Kradmé krůčky

Když mi bylo pět, zakoukal jsem do holky z televizní znělky fotbalového turnaje.
"Tohle musí být ta láska, o které mi říkali," prožíval jsem svou bytost cestou do školky.
Každých pár let hledám, jestli znělka už není na internetu. Jsem zvědavý, jestli mé předpremiérové lásce bylo pět nebo patnáct.

V první třídě jsem oddával pár místních spolužáků. (Ona - absolventka VŠCHT a zdravotnické VOŠ , premiantka, on - budoucí postrach sídliště, živel, který za pomoci přesily rozběsněného davu mě obklíčiv nutil vnořit nohu do záchoda.)
Ve vyšších ročnících jsme se s kluky scházeli o večerních středách u škvíry do dámských sprch.
(Chvíli jsme se drželi u okna a pak se křečovitě dusili smíchy v keři. Ač mě to moc nebralo; co děláme, jsem pochopil až posléze - těla našich desetiletých spolužaček musela být opravdu rajcovná. Potom jsme šli hrát na babu.)
Na druhém stupni jsem se rozhodl, jestli budu, nebo nebudu homosexuál.
Vstoupila do toho zrzka ve strakatých kalhotách. Začal jsem si psát deník.
"Hekaje jsem vyjádřil pocit, že ona se mi taky líbí a nevím, do jaké hloubky to pochopila (stupnice krása-láska-vroucnost), protože ji možná zmátly moje nedobrovolné maskující pudy, které sice zrovna koktaly, a to přidržujíce se pomyslného lustru v mladické euforii na stropě myšlení, nicméně stále byly cenzurovaly otevřenost."

Chlapče, co chceš říct?
 
Raději venčila psa, odstěhovala se a já změnil školu.

Krušné krůčky

Na jednom dětském táboře jsme ve zlomovém věku edukativně zapřeli večerku.
Hlavní náplň noci tvořila otázková flaška, vyjevovali jsme si tajemství, hihňali se a počítali zvlášť končetiny a zvlášť údy.
Druhý den jsem se na chatku vypravil znovu.

"To je super, teprve druhý den a už jsem u nich v posteli," pochvaloval jsem si.
Všichni ale brzy usli, kromě dvou nejkrásnějších děvčat, které dorazily později se mdlým světlem.

"Potřebuju si ještě vzít šampon," šátraly podél stěn.
"Je tu ten ... jak on se jmenuje?"
Myslela mě.
V hrůze jsem předstíral, že spím. Byl jsem otřesen: Já se na večer tak těšil a ona si ani nepamatuje, jak se jmenuju.
"Snad tu není. Už to mám. Jdeme na záchod," klaply dveře.
Byl čas utéci oknem.

Nakopání

Kdybych měl jmenovat jeden neúspěšný vztah za všechny, zvítězila by holka z druháku.
Psal jsem si o ní deník, má 280 tisíc slov (většinou stejných). ... Zpětně mi připadá, že jsem jej jen psal, protože se nezdá možné, aby čas zbyl na něco dalšího. Mohl jsem místo něj napsat 20 bakalářek.

Pak jsem jí teda ještě napsal dopis. Reakce byla zdrcující.
Pár dní jsem se zamýšlel nad postupem a pak jsem jí napsal další.
Nato jsme pro sebe půl roku neexistovali, protože jsem se jí vyhejbal. Což někdy bylo nápadné, protože jsme spolu víceméně seděli v lavici.
Upravil jsem vzhled třídních stránek pro IP adresu jejího města, takže je viděla ve své oblíbené barvě.
Potom jsem naboural školní síť, abych jí změnil pozadí plochy. (Dnes už měním pozadí komukoli, kdo chce.)
 

"Nějak mi ta diskuse nešla. Řekl jsem, že jsem si na prsou hřál žižalu. Když jsem později odvolal a napsal jí, že se může hřát dál, odepsala, že to radši přenechá jiným.
Z určitého počtu procent to tak nemyslela, ale mě to stejně nějak podeptalo. Nenechal jsem si to líbit a s kamennou tváří v ruce odepsal dvě slova: "Škrtám si."
Napsala: "fajn".
Za chvíli jsem okno zavřel. Pak jsem si ji však znovu otevřel a napsal smajlíka. Jednoho. Občas se to dělá, tak ať si myslí, co chce.
Připadá mi, že má dvě oči. V jednom oku imbecilitu, v druhém debilitu.
Pak někdy napsala, že mě opustí, že jde dělat něco na češtinu. Nedám-li na sobě v pondělí nic znát, nebudu mít důvod ke smutku. Vždyť... o nic nešlo."
Asi tě nemá ráda, tak to pochop, Einsteine!
Podobných víkendových trablů obsahuje deník stovky. Jeden řádek jako druhej, nevíte, ve které jste kapitole.
 

"... něco jako když se mě zeptala, k čemu mám na lavici to kladivo, až když jsem ji poprosil o pravítko - předtím, přestože mi bylo divné, že jí není divné, proč nosím kladivo, se nezeptala proto, že si nepřipadala v pozici, že se může zeptat... nebyl ten důvod."
 

Holek všude plno
Chodil jsem ven s holkou, ta ale byla psychopat, a pak s její kamarádkou, ta si ale našla psychopata místo mě.
Brácha si mě jednou vzal stranou a prozradil mi: "Pamatuj si. Co si dovolíš, to ti projde."
Dozrál jsem k názoru, že se sebou musím něco dělat.

Zavedl jsem si v diáři sloupeček žena pro tento týden a rozhodl se, že se budu každý týden do odvolání líbat s jinou. Získám zkušenost, nikdo se nade mnou nebude vytahovat...

Na papíře to sice mohlo vypadat hezky, ovšem pochopte. Frivolní střídání oskulárních partnerů je (a) zdravotně závadné, (b) nemorální a taky byla neděle večer a já doma čuchal ke zdi.
Každou chvíli jsem nároky snižoval, až žena pro tento týden skončila jako verbální kontakt s libovolnou nalezenkyní pod padesát let, kterou bych alespoň doprovodil na tramvaj.

 
"Uprostřed pětisedačky byla Bára. Měl jsem tenkrát rozvin své mužské osobnosti a prosazoval zřejmě metodu přímé drzosti. Asi jsem ji ještě neuměl správně používat. (...) Prostě jsem vrazil Báře hlavu do klína, že tak budu jako spát. Nevyrazila mě, ale tvářila se tak nepotěšeně, že jsem se stáhnul a dva roky s ní nemluvil."
 
Zavedl jsem si body asertivity, zkoušel jsem oslovovat dívky na ulici (zvláště při prodeji kaprů) a pln očekávání si nadepsal egoistický telefonní seznam Volný víkend - můj život kance a nechával se s ním často vidět.
 
Dílčí úspěchy se dostavily brzy, ale ne vždy dle představ.
Jednou se mi stalo, že mě kamarádka pozvala na akci se svojí třídou. Přišlo málo kluků a ona mi udělala tak dobrou pověst... a já mám mlhu, ale řekl bych, že se přátelské škádlení osmera sukní v prostorech provozovny strhlo v honičku s hororovým laděním a pronásledování, kdy jsem zachránil duši na záchodech. Když bylo zabouchnuto a zámek zaaretován, svezl jsem se opřen o graffity kabinky; abych zjistil, že zámek zamkly ty nejdravější sápavé ruce zevnitř. Bylo jim šestnáct let a neznaly kompromis.
Svedl jsem to však na:

"nepoetické prostředí počmáraných hajzlů a skončili jsme u dlouhého objetí."
A prchání nebylo konec. Jednou dívka, opivši se na své oslavě, pojala názor, že pro ni a mě nastal čas. Když jsem pochopil, že mne v koupelně vlákala do pasti, musel jsem ji schodit do vany.
Protože jí čouhaly části oblečené mnohem méně, než bylo potřeba, zakryl jsem vanu županem a zavolal přítomné dívky, aby koupelnu vylikvidovaly.
Z vany však povstala bytost mnohem silnější, než vana přijala, posilnila se dalším srkem a uspořádala melu, při které jsem byl nucen využít stůl v pokoji jako úkryt a když mě pod ním našla, pak i jako hájemství. Barák se zamykal. Dnes jsou z nás výborní přátelé.
 

Jindy jsem zkoušel štěstí v Karlových lázních. Tancoval se mnou nějaký hromotluk, hru jsem přijal, ale nemohl jsem si nevšimnout, že jeho taneční kreace jdou mnohem více na tělo, než bych si přál. Proplétali jsme se davem a kolem sloupu, já se ladně točil a on za mnou, když tu mi došlo, že vůbec nechce tancovat, nýbrž mi dát pěstí. Měl za to, že jsem ve stohlavém davu koketoval s jeho přítelkyní a zvedl se ze židle mi svoje postoje vysvětlit.
Můj nevinný tanec ho pak provokoval k mnohem větší zuřivosti a v poslední fázi na tanci již pranic nezáleželo; cílem bylo dopravit do sedmnáctky všechny zuby.
 

Třízení a segmentace
Jedno chození se nezdařilo, neboť protějšku bylo 13. Sice jsem byl tenkrát ještě teenager, ovšem patnáctka je hranice, přes kterou nejede vlak.
Výjimky byly. Další bylo dvanáct, ale styl její první schůzky spočíval v tom, že vypočítávala, kolik kluků za život kopla do koulí. Zdvořile jsem se smál, pak jsem polykal a nakonec se omluvil a z houpaček slezl.

Parametry
Mladá krásná bohatá, ale neuměla gramatiku.
Cestou z lesa jsem se mlátil do hlavy a říkal si debile, ale nešlo nic vzít zpátky.
 
Abych byl s to zjistit, co na kom vidím, snažil jsem se zjistit klíče vlastností, které mě bezmezně přitahují.

Sestavil jsem tzv. sedm atributů pro svou holku.
A mě bezmezně přitahuje dobrá gramatika. Protože však sám neznám všechna její zákoutí a jsem si vědom, že chyby se svobodně procházejí po nádvořích větné stavby článku, juvenilně skotačíce pod parentální záštitou mých témat a rémat, formuluju tento atribut jako pohybovat se v gramatice. - Mít o ni zájem. - Ocenit jazykové kouzlo.
Mezi další atributy dlouhodobě řadím například vylézt na strom nebo držet slovo.
 

S Kudym jsme dále ženské pokolení rozdělili na lasice a klisny a konečně všichni akceptujeme standardizovanou číselnou škálu.
 

Evalvovaná typologie

Blonďatá kovbojka, která na sebe nahlížela jako "bohyni sexu" a která v RockCafé trousila veskrze pozitivní narážky na můj zadek... mi nakonec chtěla jen vyprávět o své těžké rodinné situaci.
"Nicméně jsem si nabastlil ego a nemusel se nikomu zodpovídat z harašení."

Fialová kráska v klobouku nežertovala, mile oznamujíc, že je bisexuální. Možná to některé chlapy bere, ale že by v líbání dostávala přednost její nejlepší kamarádka, to jsem věnoval raději týden škole.
 
Snědá indiánka na lyžařském výcviku byla zase imaginární.
 
Sáňkující umělkyně se mi líbila, hlavně protože se podobala mé dřívější lásce. Jenže když se holka dozví, že je za kopii, čekají vás originální kopačky.
Jako když si zase mě grafička z Boleslavska oblíbila jenom kvůli tomu, že se jmenuju jako upír. Pět celovečerních konverzací na to téma jsem prostě nesnesl.

 
Plamenná zlatovlasá větvička, se kterou jsem jednou týdně seděl na semináři a jezdil domů, málem byla příčinou mého štěstí. Už už jsem ji chtěl požádat o vážnější schůzku, když jsem začal skládat písničku. Já to tak prostě mám.

Celé dny jsem se učil noty a ležel v hlasech a zůstával spát v práci na zemi, abych ji dokončil. Viděl jsem se, jak jedem tramvají domů a já jí písničku pustím a až uslyší prolínání vokálů - padne mi do náruče jako ulitá, aniž bych si musel koktat o dostaveníčko.
 
Jsem holub na střeše

a já

a padám do hrsti,

vždyť si to představuj

co asi vykřeše

a já

jiskra, když nepustí

mě to mnou cloumá

a jak opeče holuba

a ja-

že přiletí do huby

-kou máš postavu,

jsem to já nekňuba

že já

mám křídla naruby

– á – á

Když bylo dílo hotovo, seminář odpadl. Další týden zase odpadla plamenná zlatovlasá větvička, ve škole chyběla. A pak už chodila s J. Dětinsky jsem jí stimuloval žárlivost hlasitým rozhovorem o stehnech s blondýnkami o třídu nižšími věkově i vzhledově, ona zase trucovala a dala mi všechno sežrat na plese.
Když se s J. rozešla, právě jsem hibernoval, tak jsem si toho nevšimnul, a pak už byla zachozená (s R., T., znovu s J. a definitivně znovu s R.)
Za půl roku jsem na ni vlítnul s tím, že nově hodlám žvanit o svých vztazích, o vztazích druhých lidí a vůbec se přestávám stydět, ať mi všechno řekne a ona vstala, šťouchala do mě prstem a vyčítala mi, že s J. začala chodit jen ze zoufalství nade mnou, když jsem se dlouho k ničemu neměl.
 
O ušišlávající princezně jsem si napsal:
"Zřejmě je to ten typ holky, která kluka bezostyšně okouzluje, dokud ten neprojeví náklonnost, aby se stáhla. Udělala mi to myslím několikrát, ale já jsem do ní naštěstí zamilován nebyl, tak jsem vždy pár týdnů počkal, než o mě zase projevila nepokrytý zájem."

Spolu jsme procházeli tajná místa a bez sebe si čtyřicet minut telefonovali... Až jsem se nakonec jednou zapomněl a napsal jí hezkou SMSku.
"Edvarde? Ty sis mě asi s někým spletl?"
 

S hnědookou kaštanovláskou jsme si sedli po všech stránkách, psali jsme si denně, založili vlastní diskuzní skupinu, kam jsme směli jenom my a postovali si tam obrázky Tomáše Kluse. Ostrouhali jsme na známém úskalí elektronického vztahu; když jsme se poprvé viděli, zjistili jsme, že dívka je o půl metru vyšší než já.
 
Sladkovodní víla ronila nějakou dobu cukrové slzy, ale nehla se ze svého jezírka, kam ji chodím zdravit jednou ročně.

Šlechtična ze Starého města se mnou šla ven jen kvůli spolužákovi ("Ach ne, já jsem pro něj jenom hmyz, žejo, žejo!"), s Němkou jsme si na první schůzce vysvětlili, že to byl celé omyl, jak výběr filmu tak my, Francouzka mě pozvala na muzikál, jenom protože dostala lístky od své babičky, která si zřejmě všimla nějakého našeho povídání a vyložila si je v můj prospěch - proti preferencím své vnučky. Kteráž mi po muzikále zadrmolila ahoj a už o ní neuslyšíme.
 

Extrémní případ v letadle z Finska

Ale za něco opravdu výjimečného považuji setkání s reprezentativním vzorkem italské společnosti. Dvojice matka-dcera mne byla ochotna uvítat do rodiny na základě palubního zasedacího pořádku.
Dceři neteklo IQ po klobouku, nejevila známky angličtiny a dost možná neuměla mluvit vůbec. Zato matka hovořila, jako by navdávala už celá pokolení.

"Ty jsi ale hezký kluk," záhájili jsme konverzaci tím, že ona mluvila a já si marně četl.
"Mně je nevolno, vyměň se se mnou a sedni si vedle mojí dcery."
"Ahoj dcero."
"Děti moje, vy si nemáte o čem povídat, tady máte atlas světa."
Fakt jsme si s atlasem vyhráli. Ukázal jsem třeba na Mexiko a řekl jsem: "Mexiko" a ona uznale zamručela.
Napsali jsme svoje konkordáty na ubrousek, který jsme rozpůlili. Abych až pojedu do Itálie, se mohl doptat.
Ještě jsem jí ale nezavolal.
 

Některé holky, se kterými jsem byl, byly tak krásné, že nebyly schopny vztahu. S dalšími jsem se prostě neprotnul.
Od chvíle, kdy jsem se poprvé dotýkal v šatně dámských kabátů, uplynula již drahná doba a já stále nemám pro koho se probouzet. Projikoval jsem svou bojovnou roztrpčenost do role našeho houslisty. Píseň se jmenuje Radek, ale on ji nechce hrát, že je prej o něm.
 

Poslední rok

Vztah nedařil,

Nesmělé pohledy. Drobné galantní ústupky. Spousta nápadů.
"Nemáš čas?"
"No."
"Chtěl jsem tě lépe poznat."
"Absolutely no."
Sto dní pryč.
Zjistili jsme, že máme úplně jiný vkus. Nelíbily se nám stejné věci. Nebylo o čem si povídat. Napsal jsem smutně krásnou Vztah se nedaří. Řekla, že je divná. Třicet dní pryč.

 
Dohodli jsme se, kam všude spolu pojedeme, já potom na měsíc odjel... A k Valentýnu jsem měl připravenej velký comeback. Všechno zorganizované, aby to klaplo. Jenže oni spolu začali chodit týden před Valentýnem.
Šedesát dní pryč.

 
Chodili jsme spolu týden ven a i dovnitř, ale pak jsem se dověděl, že v jiném městě chodí zase s někým jiným.
"Ty sis myslel, že spolu budeme chodit?"
"Já jsem nevěděl."
"Já teď mám čerstvej vztah, jestli rozumíš."
Šedesát dní pryč.
 
V prosinci vyznání lásky. Takové, jaké se už nevidí.
Mě, loosera, který by celý život řešil po SMSkách, si posadila do KFC, zkřížila nohy do tureckého sedu a vyprávěla mi historku -
Historku o lidech, tramvajích, kostelech, vzteku a neklidu -
"... A já si uvědomila, že jsi pro mě něco víc než jen kamarád ... a tak se asi zvednu a půjdu pryč," zajíkla se, zčervenala, schoulila... A já začal mlít.
"Já jsem teď ještě zamilovanej do víš koho, bla bla. Bla bla, víš?" Zrovna mi odtikávalo minulých šedesát dní.
Mně to prostě trvá.
Další dny jsem se začal mlít celej. Došlo mi, co mám před sebou a jak je úžasná. Aplikoval jsem na ni sedm atributů pro svou holku a ona je vykázala. Stál jsem o ni tím víc.
Byli jsme spolu v kině, vo Vánocích i ve vinném sudu; v lese, v nočním lese a neustále ve spojení. Za měsíc jsem byl už úplně zamilovanej a divil se, proč se svět netřese, proč se nic neděje.
"Ne, nechci s tebou chodit. Kdyžs mě odmít, já jsem pak už ztratila motivaci. Už jsem s tím nepočítala. Mám tě ráda, ale chtěla bych pokračovat nezávazně."
 
Aha.

 
Takže co se dělá v takových chvílích?
Šel jsem před zrcadlo a říkal jsem si, jak jsem atraktivní a co všechno umím, vzal jsem na sebe to nejhorší oblečení a vyrazil k popelnicím. Tam jsem sebral vánoční stromeček, šel do lesa a rozštípal ho na třísky. Pak jsem přelezl dvoumetrový plot a jeho torzo mrsknul do zásobárny pitné vody pro čtvrť. Spustil jsem a hrál, hrál jsem, až začali výt psi, hrál jsem, až mi slezl prst a když jsem otevřel oči, byla tma a já stál v nějaké strouze, neschopen se přitáhnout a vylézt.
Když jsem mokrý a zdrchán dorazil domů, bylo lépe.
"Můžeš se hned sejít?" přišlo mi další den, když už jsem se dal do kupy.
Zrovna jsem jedl ústřice. Zaskočilo mi, ale sejít jsem se nemohl.
"OK, připrav se, přijde ti dlouhá SMSka z netu."
Začal jsem se tetelit radostí - třeba si všechno rozmyslela!
Dá mi ještě šanci. Jistě; jinak to být nemůže. V životě jsem zažil mnohá špatná překvapení, ale jak někdo napíše: "přijde ti dlouhá SMSka", je to vždycky dobré znamení. Něco mi potřebuje říct.
Copak to bude? Chybím jí / stýská se / potřebujeme se?
Ale kdepak. Píplo devět SMSek, z nich čouhaly nějaký slova a v nich stálo:
THOU - ART - friendzoned, friendzoned, friendzoned, ústřice, friendzoned.
Nejdřív mě praštilo frustrační saldo mezi voči a pak jsem se už jenom smál a šel si přidat. Odpověděl jsem wtf a takže kromě toho, že se mnou nechce chodit, je na mě ještě k smrti naštvaná.
"Už tě nechci nikdy vidět," dověděl jsem se.
A já měl ještě tolik hezkýho, co jí už nemůžu říct. A dárek k narozeninám, který jí už nemůžu dát.
Jakým obratem může cokoli skončit!
Neznáte někdo holku, co má ráda město i les, je tolerantní, věřící, netrucuje a neštítí se člověka dotknout? Jež není hysterická ani saň a nevyznává zvrácené hodnoty? Co umí vylézt na strom a pohybuje se v gramatice? Holku ke mně?
Protože až za tímhletím jménem napíšu tučně šedesát, devadesát nebo tisíc dní, ocením každý váš nápad.

 
 
Začnu tím, že ve čtvrtek půjdu na Chemii lásky. Od půl páté v Chemickém ústavu Hlavova 8.