Cow 10: Honím bibliobus (9.3.)

Houseparty je nejvyšší forma zábavy.V pozdním nedělním odpoledni jsme zamířili ke kamarádovi na vodnici. Ukázal nám svůj pokoj, kde má po stěnách plno velkých vlajek a kužel a závoru.Zeptali jsme se na kužel a závoru."Myslel jsem, že se jen tak říká - probudit se po opici s kuželem. Ale jednou uklízím a tohle vyšťráchám zpod postele.Úplně jsem se přitom uviděl v noční ulici, jak se vracím z té houseparty, přes rameno závoru. Vůbec netuším proč, to jsem si nevzpomněl."

<img src="/8/32/325078/325078_clanok_foto_986.jpg" alt="Fotky uvedené v tomto článku připravila po probuzení studentka grafické fakulty El Seemona" />Fotky uvedené v tomto článku připravila po probuzení studentka grafické fakulty El Seemonaseemona.co.uk

Jak to na houseparty vypadá?Člověk se dostaví přesně půl hodiny po začátku, přešlapuje, pozdraví se s ostatními, otevře plechovku či dvě, nabídne cizí chipsy a řekne pár neutrálních historek. Pak začínají přicházet další lidé, kteří se neznají. Alkohol přidá na pocitu anonymity i dřívějším přátelům a přestože point na koncích vtipů ubývá, všichni se smějí hlasitěji. První člověk vylézá na neobvyklé místo, fotky přestávají být vyumělkované, někdo přehazuje místnosti sem a tam a pak nastane takový blurr...Louise má historku, jak na houseparty ve Francii málem utonula mladá dívka, když na dně bazénu hledala poklad. Hledala ho velice přesvědčeně a bazén byl pokryt plastovým víkem.Pořádali jsme úžasnou kostýmovou housparty na téma 'Filmové postavy'. Kostýmy odmala nesnáším. Vypotil jsem ale Malou mořskou vílu Arielu, abych konečně použil koupací čepici, kterou mi sestra koupila v Paříži.Všichni dorazili v kostýmech, komentovali se a smáli, byl mezi námi vodou nesmyvatelný Shrek, Zorro Mstitel, Šmoula, doktor z Návratu do budoucnosti, mafián i hvězdy High School muzikálu. Někdo mi ukradnul plechovku, na lince jsem si však vyčóroval cídr. Párkrát jsem šel ven mrznout s kuřáky, tolik jsme toho nevypili a odbila půlnoc.

Půlnoc je zlomové místo, kde se události razantně dělí na aperitiv párty a core párty.
Aperitiv párty je taková, ze které lidi odcházejí pařit jinam, k újmě mateřské párty, která ztrácí mnoho respektu.
Což o to, šprti a 'ráno mám zkoušku' odcházejí nepovšimnuti po celý čas, těm se pozornost nevěnuje.
"Jdeme na dýzu," řekne však někdo vlivný. Buď neuspěje a všichni se přehoupnou do hlavní fáze, anebo se s ním trhne velká skupina, přičemž lidem na prvotní oslavě zbudou už jen oči pro pláč - viz má zářiová historka Kterak Edvard na uklízení odpadků přišel.

Když nastala půlnoc, z naší párty začíná odcházet skupina... "Jdeme domů? Jdeme na dýzu?" šíří se místnostmi nejistota v myslích opilců. "Už šli.""Ještě nešli.""Půjdeme, až to dohraje."Každý říká něco jiného.V jeden moment jsem viděl skupinu odcházet a vyrazil za nimi. Po cestě jsem se ovšem s několika lidmi loučil.Konečně jsem se odtrhnul a zabouchl za sebou do mrazivého vzduchu. Ulice byla prázdná, došel jsem po kamenech k brance a zůstal stát. Osudné váhání. Otevřely se dveře a vyklonil se bůh hromu: "Pojď zpátky, pojď," zatřepotal vodkou.Naposled jsem se podíval do ulice.Sklopil jsem ramena a poslechnul. A vtom to začlo. Hodiny se přestaly točit a čas začal ubíhat hrozně rychle. Hned jsem byl s Araby na sofa, hned jsem byl s hostitelkou v podkroví nebo třeba pózoval u zrcadla. Nejméně dvakrát jsem ležel na schodech.Běhal za mnou chlápek a tahal mě za vlasy, ale evidentně bez zlého úmyslu; nakonec mi vypadla prsa a snědli jsme je spolu.Kolem chodil bůh hromu a naléval do čehokoli, co drželo tekutinu.

Údajně sousedé nakonec zavolali policii. Nic o tom nevím, ale muselo být oboustranné překvapení, jestliže jsme se jich ptali, za co jdou. Rozhodně landlord další párty zakázala. Můj kamarád se závorou se pyšnil maskou upíra. Z cesty domů si pamatuje akorát mlhavý záběr na hřbitov a doufá, že se tam neprocházel. Probudil jsem se s nohama na polštáři a mobilem úspěšně vybitým na stole. Očividně jsem dorazil přes město v žabkách.Nutno říct, že jsem nikdy v životě neměl okno. Ale vpodvečer dne, následujícího po té párty, když jsem byl poprvé s to se ohnout, abych zvednul oblečení, ze kterého jsem se v noci vyvlík jako lastura, jsem zaostřil do slipů na něco intenzivně bílého.Velmi jsem se ulekl.

Znáte ten vtip, jde pán, vidí hovno, neví, co to je, okouní, čichne, ochutná - "Fuj hovno, ještěže jsem do něj nešláp?"Tak jsem tak stál, ohnutý a přede mnou bílo ve slipech. Co dál.Když jsem ochutnal, jednalo se o sůl. V ten okamžik se mi vybavila ruka, která mě solila, a hlas: "Žiješ v moři! Žiješ v moři! Jsi mořská panna!"Kdo to byl?Opatrně jsem zjišťoval mezi přáteli.

Krátké historky

Tuhle 58 hodin pípaly dveře v Hubu. Tj. ty hlavní dveře kampusu, vzpomínáte? S nimi člověk nikdy neví, občas jsou otevíratelné, jindy potřebujete kartu, tlačítko pro důchodce nebo přímluvce shora.
Od pondělí rána do středy odpoledne pípaly, velmi nahlas. Rytmus pípání se každou čtvrthodinu měnil. Pracoval jsem v prvním patře a rozbolela mě hlava. Nechápu, jak mohli recepční přežít. Vícekrát jsem do přístroje na dveřích silně uhodil, ale tentokrát to nezabralo.

Z rozmaru jsem otevřel poštovní schránku, která je společná pro všechna 'R' v budově, a našel dopis, že mě za sedm dní vyhodí z pokoje, jestli nezaplatím.1) Zaprvé máme: Studentské číslo, které všichni znají a které je napsané na kartě a jmenuje se Student ID.2) Pak je studentské číslo, které nikdo nezná, nikde není napsané, používá se pro placení a jmenuje se také Student ID.Takže když jsem měl v lednu problém zaplatit, protože se mi Student ID no.2 změnilo, nikdo mi neuměl poradit, protože všichni marně radili ohledně prvního Student ID no.1. Doptal jsem se až k člověku hluboko ve struktuře, který snad placení sám programoval, jmenuje se shodou okolností Radek, a i tomu jsem musel ve dvanácti mailech, které jsme si vyměnili, poslat 3 screenshoty, aby mi uvěřil. Načež se podíval do databáze a řekl, aha, vaše Student ID se změnilo. Zeptal jsem se proč se změnilo a jak se příště doptám, až se to stane, a on, že to zůstává záhadou a že se omlouvá.3) Dopis o vyhoštění byl z konce ledna.(Snad Zlatí Slavíci chodí e-mailem.)

Kamarád jel na pohovor do zaměstnání patrovým busem. Bude pracovat na Olympiádě.
Nastoupil pětiletý chlapeček, prokázal se, usadil a nahnul se z okna.
Nastoupila třída páťáků a hlučela jako opice.
Chlapeček se otočil s prstem demonstrativně přes ústa: "Šššt!"
"Jak je roztomilý," myslel si kamarád, "ta malá slovní zásoba a vůbec."
Chlapeček trpělivě vyčkal zastávku a pak zakřičel: "Be quiet!"
Zjistil, že jako o hlavu menší cestující neměl na páťáky vliv.
Když jeho osobní ultimátum vypršelo, potřetí zařval: "Shut up!" že se lidi otřásli až v polovině šasi.

Jiný kamarád číšničil v létě u Norwiche, když vstoupil pán s velkým plyšovým medvědem, posadil ho naproti sobě a pro oba u kamaráda objednal.Ten se nejistě šel poradit do kuchyně, kde mu řekli, že ho znají, že je to vyhlašený psycholog, co minulý rok prostě začal chodit s teddybearem a ať si toho nevšímá, že má hodně práce. Psycholog často telefonoval, ale dbal, aby číšník s džusem medvědovi adjustoval brčko do úst.

Chytli mě policisté a v dodávce se usmívali, jestli nechci, aby mi sledovali mobil, že je to zadarmo.
Slyšel jsem zadarmo a nadiktoval jim všechny citlivé údaje, co mám.
Když mě pustili, omámeně jsem na ulici mrkal a vzpomínal, v které to zemi lidé vyměnili svá hesla za kus čokolády.
(Na Londýnském nádraží, přes 70 % lidí.)

Co jsem zjistil

Umím číst anglicky.Při čekání na bus jsem si koupil nějakou knížku a zjistil jsem, že to prostě jde.I když osamělou větu nechápu lépe než před rokem, stává se, že kontext mluví za vtip a směju se, i když nerozumím slova. A už mám přečtýno na 12 % Zeměplochy.

Umím mluvit polsky.
Na meetingu s anglickou skupinou mi nejkrásnější slečna oznámila, že měli za to, že když jsou tam samí Poláci, mohli bychom mluvit polsky. "Fajn," řekl jsem a nemyslel jsem si ani popel. A pak začla mluvit a angličtina kupodivu odpadla. Problém s Polštinou je v rychlosti. Stačí dělit slova malinkými mezerami a všechno jsme si řekli.

Umím na piano.Na klavír jsem chodil skoro každý den a furt si tak plácal, nic kloudného, pokrok žádný.Abych se udržel ve formě, nutil jsem se čas od času číst z not. No a jednou jsem si takhle řekl, že bych se mohl přestat dívat na klaviaturu.

A jak mi oči zůstávaly na partituře, neztrácel jsem se a jen tak hrál z not. Bez problému, bez stresu, s údivem. U jednodušších skladeb třeba jen čtyřikrát pomaleji, než je únosné pro zpěv.Že mě to nenapadlo dřív. U počítače jsem takový pes na všechny, kterým ho opravuju, aby se naučili s klávesnicí poslepu a sám jsem kovářova kobyla.Je to prostě několik fint. Umět hrát tóny, akordy, kvintakordy, oktávu. Každou rukou děláš jednu z těchhle čtyř věcí, což každých pár taktů prostřídáš. Zní to pak jako skladba a nehudebníci nic netuší. Kdyby mi to tak někdo řek v patnácti.Nedoufal jsem, že to budu moct kdy říct, ale přišel jsem si jako Manny.Nanosil jsem si noty a na dva zátahy přehrál všechny postní písně v Doprovodech ke Kancionálu.

Škola

Na světě je tolik částí Office, že hlava jde kolem. Zná někdo všechny?
MS Word a MS Excel jsou pojmy, MS Power Point a MS Outlook nikoho nešokují. Ale kdo se setkal a pracuje s MS Access, MS Visio, MS One note, MS Publisher, MS SharePoint?

Na Ekonomce jsme před rokem dělali s programem, který za tebe i vyvenčil psa; už ani nevím, jak se jmenoval, možná něco jako MS Rule the World.
Tady se učíme s MS Project.

Měli jsme si "vytvořit skupinky", napsat na papír jména a vedle účel. Co jako budeme dělat za projekt.
Jsem v týmu se čtyřmi Francouzi. Práce probíhá tak, že se pozorujeme jako pět supů okolo mršiny (zadání úkolu) a každý bedlivě dbá, aby neudělal chybný krok a neklovl první. Navíc nikdo z nich nemluví anglicky, a tak mám trumf, protože jsem jim neřekl, že plynně rozumím, tvářím se nevinně, a pro ně je jednodušší deadliny splnit samostatně než mi všechno překládat.
Mleli si francouzsky a já se tvářil jak oukropek, až jsem z nudy na papír připsal novou skupinku se jmény Kryštof a Kolumbus a účelem: "Objevení Ameriky". Jako v tom filmu.
Nechtě jsem způsobil paniku.
Když si profesor skupinky vybíral, padl mu zrak, že jsou tam jen dvě jména, Kryštof a Kolumbus. Začal si zjednávat čím dál větší ticho, mával papírem a volal, jak je možné, polovina semestru a hle tu skupina o dvou členech místo pěti. Nechtělo se mi, ale musel jsem se k němu připlížit a pošeptat, že se obávám, že ta skupina není míněna vážně.
Profesor beze slova odešel.
Od té doby nás ale na hodinách jenom strašil.
Už mě v živote strašilo tolik profesorů, že to poznám. Nejdřív se tváří, že budeme mít normální hodinu a pak nepřestane strašit do jedný vodpoledne:
"To hodnocení! V porotě nebudu jenom já, což o to, ale taky Rochelle..."
"Měli byste přidat, ne dvojnásobně, nebo trojnásobně, ale hypernásobně!" (Tohle zrovna platilo pro naši skupinu.)
"Veďte si meeting minutes, jak jinak vám při řešení potíží budu moci pomoct!"
Navíc si na strašecích hodinách začal vést osobní docházku.

(Náš projekt se týká benefičního koncertu pro sirotky.Vždycky mě bodne u tuku na srdci, když jedu očima okolo naší deklarace: "Jak jim pomoci? By unifiying a team who believes in the same cause."Kdepak, sirotci jsou ti poslední.)Další předmet (System Security) nám ze začátku naháněl hrůzu, pak profesor odjel před Vánoci do džungle.Nedávno přišlo, že to po něm přebírá asistentka. Jako v IT crowdu. Na přednášku přijde paní, čte prezentaci, přesvedčuje nás, že máme být interaktivní a vyhlašuje, ať s ní diskutujeme.Přednášky se zvrhly: regradovali jsme asi o dvacet let, sedíme se sklopeným morčecím zrakem a založenými pažemi jako caparti a schválně neřeknem ani slovo.Kamarád vedle mě vzadu občas vyštěkne: "Ne. Neřeknu."

V sobotu jsem taky začal psát bakalářku. Někdy za dva týdny je prezentace, tak mám trochu honbu. Jestli vůbec stihnu doprogramovat; dělám online notační software pro psaní hudby.
No a honil jsem bibliobus. První díl trilogie jsem si koupil při tom čekání na autobus, druhý díl byl v knihovně a třetí se nacházel v bibliobusu. To bylo, zjistit trasu a číhnout, kdy bude nejblíž.
Nevěděl jsem, že po městě jezdí tři bibliobusy a v každém jsou jiné exempláře. Navíc knihu někdo mezitím ukradl, takže se nedozvím, jak to s Nadací dopadlo. K zešílení.

Seriál Cow on the Road
Vychází už s ročním zpoždněním.
Trvalo to měsíce, než jednou byla v knihovně... ale Nadaci mám dočtenou. Opravdu ji čtěte postupně, nepřeskakujte, stojí za to!
Během dnů jsem vyzjistil, že mě solili dva nezávislí lidé.
Po roce to mohu říci. Když jsem šel za vílu, opilý chlápek mi šahal na prsa. Byla to legrace... a pak už ne. Pak jsem na něj snad prsa snad i loupal a házel, aby mě už nechal bejt.

Z Project Managementu, o kterém v Cow píšu, mě nakonec vyhodili. Pátral jsem po důvodu a vyšlo mi, že jsem si nepodepsal papír s grafy. Nakonec jsem vyznamenání na diplom uhrál.

Letěl jsem tam ale v srpnu. Doporučuju podepisovat.

Zažil jsem úžasnou studentskou noc, přes den jsem se pokoušel sehnat razítko, jenže moje fakulta přes prázdniny zmizela. Ve staré budově po ní zbyly zarígrované dveře, nová budova není dostavěná a náhradní budova je obsazena domácí fakultou.
Místo toho jsem si pořídil obrovskou baterku, kterou jsem strašil děti na táboře a dnes ji používám v kanálech. A už jsem běžel zpátky do republiky.

Jdu v jednu ráno po Arbesáku. Viděl jsem, jak strom slupnul kytaru.

"Kam jdeš?" ozval se z větví hluboký mužský chraplák."Do kostela."Chvilka na vyhodnocení."A proč?""Mám tam auto." (Skutečně mi jej otec Gapski schoval.)"Pojď s náma na strom."V koruně seděli dva čtyřicetiletí pánové s fousy a popíjeli. Já však musel rychle opustit město. Zažil jsem bezvadnou jízdu, při které jsem nabral dva stopaře. Prvnímu jsem vyloženě vytáhl únavný trn z paty a ten druhý byla bláznivá ženská, jejíž jediná starost byla, jestli má hostinec v Černém Kostelci otevřeno. "Pani, já nevim, jestli je ve vaší Horní Dolní v hospodě otevřeno. Je půl třetí ráno."

Střídavě mi nabízela, že mi zaplatí, střídavě žebrala.
Říkám jí znova: "Pani. Já vám tady dělám službu, tak po mně nechtějte další" a předstírám, že nevlastnim mobilní telefon, který si schovávám do mezinoží. Když mi tam zavibrovala esemeska, nakonec jsme nenabourali.
"Víte, jak se dostanete do Kolína?" chtěla se revanšovat.
"Vím, děkuju."
"Já vám poradím. Dobře poslouchejte. Pojedete ke Kolínu na kruháč a dáte se druhým výjezdem."
"Tam jak je šipka Kolín?"
"Ano. Pamatujete si to?"