Padá moře (2010)

Popadalo několik skříní, postel se srazila s nočním stolkem a televize se rozbila o zeď. Den nezačal právě nejlépe.

foto: Jakub Spurný

Povídka vznikla v cyklu Padající hvězda.
Nelekněte se té hory textu beze strof, čte se dobře. Jistě si Andorru zamilujete jako já.

Padá moře

Popadalo několik skříní, postel se srazila s nočním stolkem a televize se rozbila o zeď. Den nezačal právě nejlépe. Večer jsem si lehnul do peřin, které mi sjely do nohou, zatímco jsem stál na zdi a o postel se opíral. "Andorro? Nemohla bys to ztlumit?" zavolal jsem do vedlejší místnosti.Andorra za dveřmi postrašeně zaječela: "Všechno je vzhůru nohama!""Neblbni, a vypni to. Třeba je to ještě v záruční době." Trh s usb gadgets poslední dobou nezná mezí, mumlal jsem si."Ale já nic nezapínala, někdo nám převrátil barák!"Došel jsem si na okenní sklo pro sandály. Ležely spadlé mezi knihami. Okenní tabule příjemně studila a mně se zatočil žaludek z ulice pode mnou. Co jsem normálně vnímal jako příjemnou pěší dálku na tramvaj, byla nyní docela nepříjemná hloubka. Poskočil jsem zpátky na pevnou tapetu.Otevřely se padací dveře. "Někdo nám převrátil barák!" opakovala Andorra.Chodili jsme spolu od poloviny října. Ubytoval jsem ji u sebe, protože říkala, že je z pohádky. Nepřispívala na byt pravidelně, ale narozdíl od posledního spolubydlícího uklízela zbytky jídel rychleji než přirozený rozklad a měla ráda zvířata, která neubližují záměrně člověku."Barák. Převrátil se," zkoušela to. Zamrkal jsem a zatřásl hlavou."Jo. Hm, měl bych se dospat," nezorientoval jsem se plně.Na konci září se Andorra s kufrem objevila na mé oslavě, přijela na studia. Prý se ve městě rozkoukává. Zjistila si, v kolik další den vstávám a tak dlouho mě na ulici sledovala, až jsem ji ubytoval."Musíme něco udělat!" panikařila a škrábala si vyplašeně noční košili."Nejlépe snídani. Klepou se ti ruce. Nikdy jsem ti to neřekl, ale ty máš vždycky pocit, že musíš zachránit svět. Uklidni se trošku nejdřív." Sám jsem byl zmatený, ale jednou jsem se zařekl, že tu holku naučím trpělivosti a basta.Andorra však nemínila postát ani chvilku: "Musím do koupelny," otočila se a vykročila, než si uvědomila, že nemá kam. Koupelna byla nějakých dvanáct metrů nad námi.Naprázdno jsem klapl zuby. "Je libo žebřík?" Pohlédla na mě vyděšeně. Pak sklopila oči, vydechla, odťapkala dva kroky ke stropu, vzala z něj rok staré číslo Tarsicia, svezla se k zemi zády k zrcadlu a náhodně nalistovala. Asi jsem si mohl odpustit jízlivost."Podívej, Andorro, já si jen myslím, že bychom se měli trošku uklidnit. Nevím sice, kdo do nás strčil a čím nebo co se kolem nás děje, ale měli bychom se uklidnit."Andorra ťukla párkrát za sebe do zrcadla. "Fajn, někdo nám překotil obývák, ale nejdřív si na to sedneme, usteleme a když se mi podíváš do kuchyně, jestli tam třeba nebouchla bomba, oškrábu brambory.""Promiň, mluvím nesmysly. Je to pro mě nová situace. Víš, jsou dny, kdy by si člověk s chutí lehl do postele, a ne se o ni jen opřel." Houpal jsem se na špičkách.Andorra také neměla co říct. "Měla bych zavolat mámě," napadlo ji po chvíli. Jsme přece jenom ještě děti!"Hned to bude, podám ti telefon." Zapřel jsem se o noční stolek, vyskočil na čelní pelest, přitáhl se a hmatal po mobilu.Andorra stála dole na nočním stolku a natahovala ruku. "Bez signálu," zklamaně jsem jí přístroj z kleku podával. Chytla mi ruku: "Mám obavy o naše duševní zdraví," vzhlédla ke mně vážně. Najednou se v pokoji se nehezky zatmělo a zvenku byl slyšet zvuk, jako by se koulely kamiony vajec. Dostali jsme strach. Na opačnou stranu domu, nyní vysoko nad námi, bubnovaly tupé údery."Není vidět ven," špitla Andorra, ale neodvážila se dojít zvednout položenou záclonu, aby nahlédla.V tu chvíli na druhé straně domu proděravěl ostrý kámen okno, prolétl chodbou, prorazil dveře do pokoje a strefil se plnou rychlostí někam vedle mě. Postel náraz převrátil.Vysmekli jsme se. Viděl jsem Andorru, jak pod ní mizí, ale sám jsem skončil v kotoulu. Hrozně vřeštěla a pak už ne. Narazil jsem hlavou do zplihlého lustru, dopadl a na chvíli ztratil přehled, kde je nahoře a kde dole. Ne že bych to předtím věděl. "Co se stalo?" řval jsem, "co se ti stalo?!" Potácel jsem se zoufale k posteli. Andorra pod ní hekala, jak se probírala z šoku. Neuzvedla ji. Přiklekl jsem a rychle postel nadzvednul, Andorra se mi vykulila jako poupátko.Zacvičila obočím a zhluboka vydechla: "Ještěže jsme investovali do měkké matrace." Nemohl jsem se nesmát."Když ti teď čouhaly jenom vlasy, vypadalo to, že někdo rozšlápl ptáka kiwiho."Zachichotala se. "Všechno se nám to vymyká z rukou." Bylo nám jasné, že se stalo něco moc zlého a musíme držet spolu."Co se to se vším děje?" zakroutil jsem hlavou."To jo, trochu se nám víkend vymknul."Smáli jsme se, ale kolem domu se zase začalo sypat. Objali jsme se a přitiskli do rohu. Realita postupně přicházela jako ponocný. Každý další kámen, který dopadl do pokoje bylo jako jeho dvanáctero zatroubení. Pak byl znovu klid."Naše doklady!" vyhrkla Andorra, seskočila z postele a běžela ke stolku u bývalé kuchyně. Uprostřed záclony se propadla dolů.Skočil jsem za ní v úleku k oknu, ve kterém se ztratila, ale Andorra byla v pořádku, volala na mě ze stěny protějšího činžáku. Vedle ní se povalovala převrácená auta, co ještě včera parkovala na ulici, a jedna vysypaná popelnice."Vypadá to, že svět skončil," zamávala vesele. "Doneseš mi něco z ledničky?" Asi jí hráblo. "Jistě," přiložil jsem dlaně k ústům. Docházelo mi, že jsme tu pro sebe a plno otázek se stává bezpředmětnými. "Co to bude?" Hrozně rádi piknikujeme, ale poslední měsíce jsme se k tomu nedostali. Vlastně jsme piknikovali naposled v říjnu..."Přines všechno. Musíme to oslavit.""Nakonec to bude fajn," mrknul jsem na ni. Je konec světa a musím se v tom naučit chodit. Pár věcí se mění. Když si Andorra lakovala druhou ruku, dopadla vedle ní lednička. Smotal jsem záclony po způsobu prvních letců, vzal doklady a po několika zastávkách v okrasných keřích podél svislého chodníku přistál vedle své dívky na stěně: "Obdivuju tě, že si dokážeš udržet lak i v těch nejhorších situacích.""Nezalaknu se ničeho," řekla a zakousla se do přidrcené mandarinky, přivoněla k ní. Přivoněl jsem k ní a chytil ji za ramena. "Ať jsi jaká jsi... Nikdy jsem nechtěl, abys vypadla z domu." A tak jsme jedli sami, uprostřed civilizace, která přes noc ztratila směr. Poslouchali jsme zurčení, jak někde v dálce praskla voda.Slunce stoupalo vysoko dopředu."Touhle dobou už jsem měla být na srazu s holkama.""Asi to odložíš.""Je to trochu smutné, že musí být apokalypsa, abychom si našli čas na piknik my dva." Když jsme dojedli, vzala mě rukama od kečupu a vedla směrem ke střeše. Koukali jsme do oken. Byla zamčená a místnosti pod nimi byly zpřeházené. Jasně jsme si uvědomovali, že: "Ne každý měl takové štěstí, jako my jsme měli.""Ještě máme."Andorra polkla a chytla mě pevněji: "V tom domě jsou mrtví lidé." Věděl jsem, že to řekne."Ve všech domech jsou teď mrtví lidé.""A všem bychom měli pomoct," zase mě pustila. Cítili jsme, jak je začátek marný.Najednou mě otočila ramenem tak silně, až to bolelo. "Podívej!" málem vykřikla.Stáli jsme na čtvrtém patře."Tenhle obzor je poslední," vydechl jsem.To, co se nám jevilo jako zurčení, nebyl totiž prasklý hydrant. Byla to prasklá řeka. Jako nekonečná tužka ze srolovaných novin vypadla řeka z koryta. Sotva by k ní šlo ze střechy dohlédnout, teď však poloněmě zuřila necelý kilometr od nás, v modrém sloupu se řítila dolů do oblohy na západě a chladila vzduch. Nebyl vidět ani nahoře začátek ani konec a člověk si připadal maličký.Okolo, blízko i daleko, létaly neuvěřitelné věci. Kdoví, z jaké výšky padaly stromy, židle, papíry, zubní pasta, míče a suť, celé kvádry. Odkud na konci světa vypadne tolik míčů? A pršely léky, které nikomu zdraví nepřinesou."I dva lidé si připadají maličcí. Ta řeka...""Andorro, já vím, kde ta řeka končí.""Já také.""Ta apokalypsa vůbec není legrace.""Není," kousla se do rtu. "Budeme už utíkat?"Přiběhli jsme ke střeše, lekla se nás kočka a spadla na západ. Andorra se také lekla a popadla mě za břicho."Ona se zabije!" zajíkla se a oba jsme koukali na nebohé zvíře, které se vzdalovalo."Co já vím," řekl jsem a sledoval propast, která rozevírala svou chladnou náruč pustiny."Jednadvacet, jednadvacet," počítala vteřiny přes moje rameno. Nemohli jsme nic dělat. Kočka se zkusila zachytit v koruně vysokého stromu, ale jen řízla drápkem do prázdna. Zmizela nám z dohledu bez naděje na přirozenou smrt."Bylo to rychlé.""Za čtvrtminutu od nás byla kilometr daleko.""Středoškolská fyzika se konečně uplatňuje?""A za tři čtvrtě minuty pokoří Mount Everest." Andorra se otřásla.Vyrazit nějaké okno v přízemí bylo dílem chvilky. Nevěděli jsme, kolik máme času, ale věděli jsme, že každá řeka vede do moře."Najdeme úkryt?" ptala se. Šplhali jsme po stolech dolů."Pokud ho najdeme, najdeme ho rychle. Nevím, co základy téhle budovy vydrží, ale všechno jistě ne.""Pozor, neuklouzni!" otevřel jsem okno na druhé straně domu a vyhlédli jsme na prostranství; a poznali, že postel nemusí být to nejhorší, co zavaluje. Několik domů v bezprostředním okolí bylo zřícených, přízemí trčela do vzduchu jako když dítě upustí dort a co se neušpiní, zvedne zpátky na tácek. Co nedrželo nebo nebylo přišroubované, už nebylo."Možná by nám mohl pomoci nějaký podchod, pojď.""Leda protiatomový." Po aleji keříků jsme ručkovali k dalšímu domu. Tráva naštěstí byla hrubá a snadno jsme se jí přichytali. Opodál se kroutil mocný sloupec vody."Copak lidstvo nemyslelo na možnost svého pádu?""Padat mají jiné věci, třeba na obloze může padat, co chce.""Tohle je obráceně.""Tohle je kluzký!" podjely mi nohy a nabíral jsem rychlost na příkré ulici. Rozpažil jsem ruce dozadu a snažil se o co největší tření. Štěrk mi dřel oblečení. Dopadl jsem na vrak opřený o dům v čele náměstí.Andorra po sloupech podloubí dohopkala ke mně a foukala mi rány."Tak jdeme dál," pobídl jsem ji. "Podchod není daleko." Pořád byla šance, že se nám bude zdát spásný. Poprvé v životě jsem byl rád za rychlostní silnici v centru města."Počkej ještě," Andorra se rozhlédla. "Vždycky jsem se těšila, že když bude konec světa, musím rabovat." "Cukrářství?""Zaskočím tam -" a skočila.Dobelhal jsem se nad vchod. "Tady nepíšou, že by měli otevřeno.""Když nejde nabídka k poptávce, přijde princip trhu a vyrazí ti okno.""Co to plácáš? Měli bychom jít," zavolal jsem do vchodu."Tunu rakviček."Vhoupl jsem se za kliku dovnitř a přistál na pultě. Nehledal jsem dlouho, šel jsem po piškotech z indiánků jako Jeníček."Musíme jít, Andorro. Víš, že jsem trpělivý..." Té už bylo zase všechno jedno. Kuckala se na mě přes sladkou pěnu. Možná v pohádce nedělala dračici, ale otesánka."Potřebuju se napít," pohladila mě naléhavě, ale já ji tahal k oknu, které jsem už rozbil.Cestou jsem protočil kohoutek, byl prázdný."Neteče, ale obávám se, že se brzy napijeme dosytosti.""Chláchol mne smrtí utopením, gajáne," obořila se na mě a po bobku vylezla ven. Brzdila se staronovým rádiem, které sebrala ze zbytků výstavní police."Žízeň Andoře sobotní návštěvu cukrářství zkazila," uzavřel jsem epizodu. Řeka byla mnohem tlustší, moře se blížilo. Zřejmě se valilo po zemi, která je zpomalila.Na silnici nebylo rušno."Nikdy jsem si neuvědomil, jaká je podchod díra v zemi.""Je to teď vlastně naše sluj," zazubila se a byla to zase dračice. Já však měl starosti a země se zatřásla."Já si s námi nejsem jistý. Podchod je teď takový dvojbalkónek ve skále. A my jsme v tom dolním balkónku. Nad námi je obrovský komín. Já nevím.""Myslíš, že voda může protéct i seshora.""Viděl jsem takový katastrofický film.""Jak se jmenoval?"Řekl jsem jí jméno a oba jsme utekli. Vysoko, vysoko nad námi teměla barva. "Tohle není tma jako předtím," volala na mě v jízdě."Jako když se sypaly ty hory?" tak tak jsem se vyhnul semaforu, konečně jsem měl zelenou vlnu."Jo, když jsme byli v bytě.""To mi říkáš, abych se bál ještě víc?"Silnice skončila, řítili jsme se lesem. Pokud to šlo při zemi, jeli jsme jako na skluzavce, jinak jsme skákali ze stromu na strom."Ne, to ti říkám, protože jsem podělaná až za ušima," zavolala, když jsem byl v doslechu."To budou rakvičky," odtušil jsem."Lepší?""Sladkýho si vážim.""Pozor, konec lesa!"Sešli jsme se na posledním stromě."To je amatérský letiště.""Zamlouvám si let na měsíc.""Andorro, já už v životě nechci lítat.""Čeho se zachytíme teď?" Okolo bylo pole a nebylo jisté, zda nás půda udrží. "Támhle je hangár, je pevný.""Když se netrefíme do hangáru, další les je daleko, můžeme si pěkně namlátit."Vyšli jsme do koruny a doručkovali o několik desítek metrů vedle."Urvi si pořádný klacek, tohle bude pěkný sešup," radil jsem jí."Je to v parádě," Andorra se rvala s kyjem a já se slangovým výrazem. Hangár stál za mírným dolíkem, z kterého byl nyní docela jiný dolík."Tři, dva, jedna," hnůj se rozstříkl na všechny strany."Brzdi!" řval jsem na svoji orvanou větev a držel si ji nohama, protože jsem doufal, že to zpomaluje. Zvládal jsem sjezd mnohem hůře než Andorra. Nemuseli jsme vchod do hangáru hledat, protože jsem vlnitý plech téměř proboural."Nepořezal ses?" skákala ke mně."Naštěstí nepořezal. Možná jsem dneska nesmrtelný.""Rozhodně nemytý.""Ty taky budeš potřebovat vyprat." Země slabě vibrovala.Opatrně jsme vlezli dovnitř."Tohle letadlo už nikam nepoletí.""Tak jsme asi skončili." Vážnost situace jsme už nemohli maskovat veselou jízdou.Sedl jsem si na čerstvou hromadu."Mezi řidičákem B a lepitelem letadel určitě leží jistá praxe," vtipkoval jsem, ale dost možná naposledy."Je čas se rozloučit," vážně jsem na ni pohlédl."Co je to za pytle?" kývla k hromadě.Vzal jsem špendlík a upustil ho na stěnu, aby cinknul."Je čas se přivítat, to jsou pytle padáků." Hrabali jsme se."Je tam obrázkovej manuál?""Písmenkovej.""Anglickej?""Čínskej.""To je makabrózní." Kde to ta holka bere?"Fajn." Země vibrovala silněji. "Moře nám klepe na dveře.""Jsi chlap, přemýšlej, jak se zachází s takovým padákem?" Andorra nesla odněkud dvě helmy."Já vážně nevím." "Letadlo po tobě nechci, chci jenom padák!" zapínala mě."Dědeček byl letec, já jsem v prdeli.""Upeču ti placky," výhružnější než Andorra byla už jenom situace."Pro začátek si vezmeme každý jeden padák na záda," ládoval jsem nám padáky."Do zlatova.""A teď se zamyslíme na místě seskoku, hlavně nic neuspěchat." Vyběhli jsme po stěně na střechu a rezaté místo prokopli. Stáli jsme kolem otvoru."Zatáhnu za šnůru, a jedu?" mínila Andorra. Hangár byl vysoký, vyšší než stromy."Andorro, tohle je padák," nebylo jasné, jestli hučí země nebo obloha. Plech námi házel, jako bychom bruslili v mraveništi. "Nevíme, co slouží k čemu, nevíme, co je hlavní a co vedlejší šnůra. A může se docela dobře stát, že se zblázním, dřív než řekneš švec padáků."Propast pod námi měnila rychle odstín, stromy přestávaly být viditelné, jako když dochází baterka."Pojď!" vrhla se podél špiček smrků, metrem na čtverec sekundy pryč.Hned jsem byl za ní. Náhle se před ní objevil největší strom v lese a bodnul ji vší silou. Zbytky jejího padáku roztočily líný kolotoč."Rozseklo mi to batoh!" míhala se jak na obrtlíku."Tohle je v komixech, to neni reálně možný," polykal jsem a natahoval ruce.Les vedle nás se vzdaloval."Kúvá!" říkala Andorra.Chytnul jsem kus cancouru a za žádnou cenu nesměl pustit. Bylo mi blivno z rychlosti. "Ztrácím vědomí!"Pak nevím co se stalo, ale někdo nad námi roztáhl padák a dal mi Andorru do náručí."Vzal sis mě do bytu, lítáš v tom se mnou," vrčela na mě ze vzdálenosti, která by pro hyperopy byla nesnesitelná, a poutala se. To už byla takřka úplná tma."Vidím masu vody, hltá lesy a města." Andoře jsem viděl sotva linii brady."Nevím, jestli slyším moře hučet nebo mlčet.""Který z nás bude superman teď?""Neprokousni si jazyk.""Zdalipak je v tom padáku taky batiskaf."Andorra si odkryla oči a tou samou rukou zakryla ústa: "Řítí se obloha!" Moře nad nás přišlo.Za popruhy mě chytla silná turbulence a smýkla s námi. Živly se chopily vlády, která byla mimo lidské rozměry. Veškeré snažení ustalo...Probral jsem se a zalapal po dechu, opodál se v hlavním proudu valily hektotuny slané vody, avšak celé naše vznášedlo plachtilo na okolní vodní tříšti.Zdálo se skoro, že padák stojí a moře se vláčí, špatně se dýchalo.Popruh, který držel Andorru naštěstí nepustil. Poplácal jsem ji po tváři. Myslela si, že se probouzí do romantického snu nebo co."Přeskočil jsi umělé dýchání.""Andorro, my jsme přežili moře! Mokrý padák zatím drží!" nepřipouštěl jsem si, že si můžeme ještě jak se patří nabít, ať už letíme kamkoliv."Hlavně, že je pryč hnůj. Je to lepší než v salónu.""Tak zatáhnu za šňůru, a jedu, jo?" smál jsem se."Žavli jsme si."Potěžkával jsem Andořin uzel. "Nevěřím! Tkanička?""Řekni, má po tomhle cenu učit se jiný?""Andorro!" Převázal jsem ji liščím uzlem. Ne že bych myslel, že je lepší, ale jiný už neznám. Ťuknutí našich helem vyhlásilo polibek.Andorra si pomlaskla. "Mohli bychom si pustit rádio z cukrárny." Stoupla si mi na kolena a zpoza hlavy vydolovala přístroj, zcizený v cukrárně."Tahle rádia nepotřebují baterku.""Leda vysílač. Co dávají?""Jako vždycky v okurkové sezóně. Chytnou se tématu a rozpitvávají ho až hamba."Srážka s planetou velikosti Jupitera...Konec světa dnes ráno GMT...Vyčíslujeme stále ještě škody..."Na všech frekvencích je to samé?"Otřesy zemského pláště...Mrtvé moře po letech ožilo...Nebývalá výnosnost vodních elektráren...Vstup na Eiffelovu věž k neustřežení...V dějinách bezprecedentní výchýlení gravitace..."Známe."Pentagon viděn dnes okolo poledne v Moskvě...Vyčíslujeme, co zbylo radši už...Ústup dýchatelné atmosféry nezadržitelně pokračuje...A za pár hodin bylo v éteru už jen věčné ticho. Akorát na Proglase hráli hymnu a na Impulsu Jirku Korna."Andorro, je tvůj šťastný den." Zaculila se na mě. "Vyhrála jsi Miss Mokré tričko a Miss Universe.""Jako poslední žena na světě, sláva!" přitiskla na mě teplo rtů."Jako první žena na světě! Já tak rád trávím víkend v pyžamu!" A ona je tu v noční košilce a se staronovým rádiem."Je tu nižší nájemné. A vůbec jsme osvobozeni od daní."Najednou všude kolem bylo plno padáků a mileneckých párů, rozhádaných i usmířených. A všude kolem, všemi směry, ztišená smrt vážila osm životů kočky. Jenom pod nohama se rýsoval obzor jiného světa."Neumíš fáčovat? Kdybychom si dole zlámali nohy.""Tkaničku. Že se to všechno ale semlelo.""Dneska držím bobříka dobré nálady a nic mi ji nezkazí.""Někdy se ptám sama sebe," Andorra na okamžik zmlkla. "Je osud? Vždyť proč jsem tady já a ne ten iťák, co u tebe bydlel přede mnou?" rozhodila rukama, až jsme se protočili."Protože jsi neměla chřestýše."

 

 

Cyklus povídek Padající hvězda
"Každý rok napíšeme povídku s názvem Padající hvězda!", nadchla se Bára vedle ve stanu. Během pěti let, co projekt běžel, vznikla celá řada zajímavých povídek. Protože stránky projektu jsou nenávratně v propadlišti, v cyklu Padající hvězda uvádím alespoň pět svých povídek.
Text, který dodatečně dostal název Padá moře, jsem chtěl napsat léta. Jak jedna planeta narazí do druhé a co se všechno stane. Uvažoval jsem i o pokračování - ale protože nevím, o co by v něm ještě běželo, když všichni hrdinové zahynuli na nutný nedostatek kyslíku... jsem rád, že mne žánr omezil.

  • Jedeme na kečup (2007)
  • Zmar rodiny Kolchozů aneb OpenCard - katastrofická vize (2008)
  • Řítí se na mě cihla aneb koukám na ni dost natupo (2009)
  • Padá moře (2010) 
  • Kalendář (2011)

Dáváte-li přednost literatuře faktu, přečtěte si opomenutou Zebru trojku nebo deník cestovatele Lecture Hall, nejméně úspěšný text ze série Cow on the Road. I když nechápu proč, je tam vtip o angličtině.

Autor: Edvard Rejthar | středa 21.11.2012 9:05 | karma článku: 5,98 | přečteno: 567x
  • Další články autora

Edvard Rejthar

Povodňová prokrastinace pro každého

"Teď je ta vodní turistika. Lidi se jdou dívat na vodu. Hele voda, říkají. No je tam, no. Teče," mrznul policista na hrázi u Braníka.

4.6.2013 v 0:05 | Karma: 26,29 | Přečteno: 3178x | Diskuse | Společnost

Edvard Rejthar

Cow 12: Irská apokalypsa (18.5.)

O poměrech na sousedním ostrově z pohledu střední nízké vrstvy. Příběh o zombiích, jeskyni a běžném hospodském večeru.

31.5.2013 v 2:15 | Karma: 6,51 | Přečteno: 387x | Diskuse | Cestování

Edvard Rejthar

Cow 11: Technika komunikační substituce (4.5.)

Od roku 1347, kdy Klement VI podepsal bulu o založení pozdější Karlovy Univerzity, každý listopad nastávající absolventi začínají - smolit bakalářskou práci řádek po řádku - naříkat v jídelně, že tento týden po setmění nemohou, neboť mají meeting se supervizorem.

5.5.2013 v 2:15 | Karma: 5,24 | Přečteno: 239x | Diskuse | Cestování

Edvard Rejthar

Cow 10: Honím bibliobus (9.3.)

Houseparty je nejvyšší forma zábavy.V pozdním nedělním odpoledni jsme zamířili ke kamarádovi na vodnici. Ukázal nám svůj pokoj, kde má po stěnách plno velkých vlajek a kužel a závoru.Zeptali jsme se na kužel a závoru."Myslel jsem, že se jen tak říká - probudit se po opici s kuželem. Ale jednou uklízím a tohle vyšťráchám zpod postele.Úplně jsem se přitom uviděl v noční ulici, jak se vracím z té houseparty, přes rameno závoru. Vůbec netuším proč, to jsem si nevzpomněl."

8.3.2013 v 2:15 | Karma: 6,07 | Přečteno: 367x | Diskuse | Cestování

Edvard Rejthar

Zmar rodiny Kolchozů aneb OpenCard (2008)

Katastrofická vize z doby, kdy ještě OpenCard nebyla povinná a my nevěděli, kolik je takových 800 miliónů. Povídka o novoročním přípitku vyšla v cyklu Padající hvězda.

4.3.2013 v 9:05 | Karma: 6,26 | Přečteno: 291x | Diskuse | Poezie a próza
  • Nejčtenější

Novinky na iDNES Premium: Rozdáváme kola za milion korun

15. července 2024

Členství v iDNES Premium má velkou spoustu výhod. Čtenáři se dostanou ke všem prémiovým článkům na...

Trumpa při pokusu o atentát trefili do ucha. Střílel mladý republikán, nepřežil

14. července 2024  1:01,  aktualizováno  14:56

Republikánský kandidát na amerického prezidenta Donald Trump přežil pokus o atentát. Na...

Francouzský volební šok. Vyhrála levicová koalice, Le Penová je až třetí

7. července 2024  14:25,  aktualizováno  8.7 6:05

Druhé kolo předčasných parlamentních voleb ve Francii překvapivě ovládla levicová Nová lidová...

Zemřela Shannen Doherty. Hvězda Beverly Hills 90210 podlehla rakovině

14. července 2024  15:17,  aktualizováno  17:04

Po téměř deseti letech boje s rakovinou zemřela americká herečka Shannen Doherty, informují média....

Padaly kroupy jak pingpongové míče. Bouřky se opět hnaly Českem

10. července 2024  8:02,  aktualizováno  22:52

Česko má za sebou další tropický den. Denní maxima byla ve středu překročena na 56 z celkem 167...

Vhodnější plodiny mohly následky povodní zmírnit, řekl Výborný. Farmáři nesouhlasí

15. července 2024  18:37

Velký vliv na ničivých následcích opakovaný bleskových povodní na Přerovsku mají podle ministra...

Rozervaná supervelmoc. Trumpovo krvavé ucho podtrhlo křeč Ameriky

15. července 2024  18:33

Podcast Tak nám postřelili Donalda Trumpa a Amerika se zase šťourá v otázce, jak moc je vzdálená od...

Začíná obří oprava baziliky, krypta s mumiemi má být turistickým tahákem Frýdku

15. července 2024  18:09

Téměř padesát milionů korun využije v následujících dvou letech ostravsko-opavské biskupství k...

Sedm metrů za hodinu. Mostaři začali na D35 vysouvat půlkilometrovou estakádu

15. července 2024  17:50

Po více než roce od zahájení stavby dálnice D35 mezi Litomyšlí a Svitavami běží práce na téměř...

  • Počet článků 26
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 932x
Edvard Rejthar je textař a moderátor. Současně hraje na kytaru ve skupině Les Boules.
Pracoval v mobilních komunikacích, už nevytáhne paty z Prahy a hlásí se ke křesťanství.

Seznam rubrik