Kalendář (2011)

Konec světa určený kalendářem - jak to vlastně je? Hrdinové příběhu podniknou všechno, aby si otázku zodpověděli.

foto: Marek Švabenický

Povídka vznikla v cyklu Padající hvězda.
Preambule: Ústy postavy padne citát Cimrmana.

Kalendář

Svět měl skončit o zimním slunovratu.
Déšť smýval barvu z plakátu na staré zdi.
"A viděl někdo ten kalendář, podle kterýho má být konec světa?"
"Já náhodou jo. Nechal jsem si poslat jeho faksimile z Ameriky. Jeden chlápek z NASA je prodával na Aukru," odpověděl Jan.
"Ukážeš mi ji?"
"Jasně."
Petr a Jan vykročili z výklenku s nápisem Studio Famu. Jan vedle ve vchodě bydlel.
"Psal mi teď Ignác. Stavíme se ještě pro něj před Palladiem. Chodí k Josefovi balit holky."
"Do toho kostela?" zeptal se Petr.
Koukali na frontu aut naproti v jednosměrce podél kolejí, které se táhly Revoluční ulicí.
"On je věřící."

Ignác vycházel z brány. "Viděli jste ji? Co šla přede mnou?"
"Tu v červené bundě?"
"Byla u pátera skoro dvanáct minut! To musí bejt divoška!"
"Ignáci, říkali jsme si, že bychom místo do Unijazzu zašli ke mně."
"Jan nám ukáže ten kalendář, jak ohlašuje konec světa."
Když si odložili svrchníky, Jan hrábl do poličky.
"Tady je ta faksimile."
"Skoro to není čitelný. Během staletí se písmo rozpilo."
"Jenže tu několik jasných zpráv je. Dívejte sem," ukázal Jan na slova 'padla hvězda'.
"Přejel mi mráz po zádech."
"A ještě tady dole: 'Nastane konec.' "
"Jak je to starej text?"
"Od Ptolemaia, z prvního století."
"A čím že ho NASA luštila?" zamyslel se Petr. "Nebylo jim divný, že je to česky?"
"Vidíš, to mě netrklo," zamračil se Jan. "Na blogu psali, že jim mnoho pomohl Google Translate."
"Odborníci."
"Zdá se mi to podezřelý," zakroutil hlavou Petr. "Kdybychom se tak mohli zeptat přímo autora textu, co tím myslel. Ignáci, neříkals, že znáš někoho, kdo křísí mrtvý?"
Ignác se podrbal za uchem. "Kristus určitě. Ale jestli je za týden konec světa, tak asi nebude chtít nic rozjíždět."
Jan luskl prsty: "Monika se přece věnuje černé magii! Počkejte, zavolám jí. Ta nám vzkřísí, koho chce."
Dal kolovat mobil: "Poslouchejte, jakej má báječnej uvítací tón! Od Les Boules, objednává se přes www.uvitacitony.cz, id 141614. Už to zvedla. Moniko, ahoj," přiložil sluchátko k uchu.
"Ahoj Jene," ozvala se.
"Mohla bys nám vzkřísit mrtvého?"
"Jak dlouho je mrtvej?"
"Asi jeden dva tisíce let."
"Aha. Za dvacet minut mám okýnko. Sejdem se na Mezi hřbitovy na šestnáctce. Víš kde? Ta zastávka uprostřed Olšan a Židovskech hřbitovů."
"V pohodě."
"Tam je to nejlepší."
Rozloučili se.
"V tom s váma nejedu," oponoval Ignác. "Magie je zakázaná. Budu se dívat vedle na televizi," navrhl a odešel.
"Jasně."

 

Mezi hřbitovy

"Ahoj Moniko. Co chlapi?"
"Docela dobrý, ale ne slavný."
"Pořád ti skákaj z okna?"
"No jo, ani nemluv. Včera další. Seznámila jsem se s tím klukem v Lázních."
"V kterým patře?"
"U tý sochy."
"Tam jsou samý debilové," přitakal Jan.
"On byl ale DJ."
"Počkej, tobě kluci skáčou z okna?" vložil se do hovoru Petr.
"Ona Monika totiž vždycky někoho naláká domů," vysvětloval Jan, "a pak na ně moc tlačí."
"Tak skočí," pokrčila smutně rameny Monika.
"Jako z vokna?"
"No," kývla bradou dopředu a dozadu. "Z vokna."
"A to jako aby utekli?" Petrovi vysvětlení nestačilo. "Co po nich chceš, prosim tebe?"
"Nevím, jestli aby utekli. Většinou tam pak leží." Monice něco blesklo hlavou. "Ale přijď se podívat. Ve středu, jo?"
"Tak to bylo těch sedm mrtvol, co jsme viděli v tý uličce naproti Floře?" zeptal se Petr Jana.
"V Hradecký," přikývla Monika.
"Já ve středu asi nemůžu. Mám ve čtvrtek test z práva."
"Na učení se vybodni a přijď."
"A co policie?"
"Měšťáci na Praze 3 řeší jenom parkování."

Došli sto padesát metrů nahoru do kopce.
"Tady jsme uprostřed," pravila zkušeně Monika a přidělila role. "Já namaluju kruh a ty rozdej svíčky."
"Dobře, ale nemohli bychom s tím jít na chodník?" Petr dostal balík svic, ale ptal se. "Tady jezděj tramvaje."
"Co se dá dělat, musí to být uprostřed. Zapálíš ty svíčky?" Hekla, jak malovala kruh. "Vždyť jsme konec konců na přechodu."
"To jo, ale jezděj tady tramvaje," nedával se Petr.
Řidič devatenáctky zacinkal a vztekle zastavil.
"Necháme ho projet. Pitomec, schodil tři svíčky. Uprav to, ano?"
Stoupla si do kruhu a začala mumlat. Někam do hřbitovů udeřil blesk.
"Koho že křísíme?"
"Autora originálu apokalyptického kalendáře."
"Výborně teda. Teď jsem probudila někoho špatnýho." Zamyslela se a ukázala prstem. "Petře, prosím tě, támhle z toho hřbitova vyjde za chvíli paní. Poznáš ji, že nebude příliš udržovaná. Řekni ji, jestli by se laskavě vrátila. A kdyby nechtěla, hoď na ni práskací kuličku z tohohle pytlíku. Jsou to kvalitní ležáky z půlnoční lékořice."
Petr nejistě odešel k hřbitovní bráně.
"Jene, to se mi musí říct, koho budit!"
"Pardon."
"Tak znova."
Přijela šestadvacítka, ale Jan gestem řidiče poprosil, aby chvilku počkal.
Blesk udeřil do Žižkovské věže a lidi další den hlásili, že místo TV Primy vysílá FTV Premiéra.
"Já ho nemůžu vzkřísit - protože žije."
"To bych se divil. Ten svitek je dva tisíce let starej."
Zprava se ozývaly řachy o chodník.
"Petře, jsi v pořádku?" Monika zkusmo zavolala za zeď.
"Moniko, dovedeš zjistit, kde se ten věštec na Zeměkouli nachází?"
Monika zaklonila hlavu. "Ozvi se mi," šeptala dokola.
"Táhni! Táhni! Táhni!" volal Petr zpoza zdi a házel kuličky po zombii.
Tramvaj zacinkala.
"Sedí v té šestadvacítce," Monika procitla. "Autor svitku sedí v té šestadvacítce. To je mi náhoda. Petře, seber pak svíčky a přijeď za námi na Hlavák. Hlavně seber ty v zelených skleničkách."
Rozlícený řidič byl rád, že může konečně projet, takže si zpětným zrcátkem ani nevšiml, že ti dva poděsové mu lezou na ocas druhého vagónu, a na další zastávce nastupují.

V tramvaji jel pán se zavazadlem o hmotnosti 50 kg, paní s taškou o rozměru 50x60x80 cm, kulisák s lajsnou dlouhou 300 cm a kluk s přenosnou ocelovou láhví na kapalný topný plyn o celkovém obsahu 10 kg, nádobou na topnou naftu o objemu 20 l a akumulátorem zajištěným proti zkratu.
Vzadu se krčil pán s předmětem ve tvaru desky o rozměru 100 x 151 cm a všichni na něj byli naštvaní. "Máte centimetr navíc," vystrkovala na něj bradu paní.
Na sedadle invalidy byl dědeček s poruchou sociálního chování a celý vagón byl pokreslen píčami.
"To je on," poznala ho Monika. "Kde máš ten kalendář, ať se ho zeptáme."
"Já ho nechal doma," šacoval se Jan.
"Pitomče."
Nastoupil revizor, všechny přeměřil a napařil pánovi s deskou pokutu, že měl nadměrné zavazadlo; čímž se paní s taškou zavděčil do chvíle, než společně došli k poznání, že nemá doklad. Dále přistoupil iťák s chřestýšem a revizor ho přeměřil. Přitom mu had vyťafl pravítko.
"Mladíku! To si vypijete! Bylo logaritmické!" rozčiloval se revizor.
"Počkejte, hned to bude." Iťák vytáhl Androida, něco naťukal a had pravítko vyplivnul.
Monika se odhodlala a oslovila dědečka s poruchou sociálního chování: "Pane, jel byste s námi do bytu, abyste se podíval, jestli jste autorem apokalyptického kalendáře?"
"V kterém bydlíte patře?"
"Ve druhém."
"A nevadí vám, že mám poruchu sociálního chování?"
"Určitě ne."
"No samozřejmě, že s váma pojedu."
"Zavolej taxi."
Jan vystoupil na Lipanské z tramvaje, hodil před řidiče kládu a začal stopovat taxíky. Potom vzal kládu, aby tramvaj mohla odjet, a pomáhal Monice do taxíku.
Do okýnka se vyloupl iťák s hadem. "Mohl bych jet taky? Slyšel jsem, že se zajímáte o apokalypsu, která bude příští týden. A já potřebuji zatáhnout jednu přednášku na Husinecký."
"Mladí," mrmlal si taxikář zlostně a šteloval zrcátko na Moničina prsa.

Pamětník

Jan, Monika, Petr, pán s poruchou sociálního chování a iťák lezli schody. Patro za nimi se táhla oživlá Vajtingrová, kterou Petr nedokázal zahnat zpět do hrobu. Tak dlouho žadonila, že stejně bude konec světa, až jí dovolili, že zpět do hrobu nemusí a může s nimi na střeše taxíku na výlet.
Iťák právě končil vyprávění: "... a tak jsme tomu hadovi voperovali wifinu."
"Vidíš, jak pro tebe bylo užitečné, že tě ten kluk vyhodil ze spolubydlení," účastnil se Petr.
"Já vím, ale přece jenom - Vinohrady. To je lukrativní čtvrť."
"Kdybys pak nesehnal bydlení s medikem, neměl bys hada na wifinu. Máte to vůbec patentovaný?"
"No nevim, jestli by to k něčemu bylo... spolubydlící z tý operace stejně dostal déčko a byl rád."
"Vzals ty svíčky?" zeptala se Monika Petra.
"Samozřejmě, hlavně ty zelené. Jsou po rodičích?"
"Kdepak, výprodej z IKEy. Dobře z nich pouští pach."

Jan kráčel rovnou ke stolu s faksimilí.
"Už jsme tady," obrátil se na pána s poruchou. "Jste autorem tohoto kalendáře?"
Dědeček zaostřil: "To není kalendář, to je receptář. Nadiktoval mi ho věštec před asi devatenácti staletími. Pak jsme ho vzpomínám vyhodili."
"Vyhodili?"
"Vyhodili... ale už si nejsem jistý proč. Pamatuju si to, protože další den věštec vyhodil mě."
"Claudius Ptolemaius vás vyhodil?"¨
"Nebyl to Claudius Ptolemaius. U toho jsem nepracoval. Věštec, co mi receptář diktoval, žil na druhém konci Alexandrie. I když od Claudia uměl pár kousků."
"A proč vás věštec vyhodil?"
"Měl jsem poruchu sociálního chování. On mě nechtěl vyhodit. Vzpomínám si, že říkal, že mě zabije. Ale když jsem se probudil, byl jsem nesmrtelný."
"Spletl si znamínko," houpal chápavě hlavou iťák.
"Receptář?" vzpomněl si Petr. "Jakého druhu recepty v něm byly?"
"Úplně libovolné."
"A co je tam psáno?"
"To si naneštěstí také nepamatuju."

"Co teď?" posteskl si Petr. "Sehnali jsme přímo toho, kdo kalendář napsal. Člověka z doby bronzové. Což je víc, než jsem ráno doufal. A stejně víme kulový."
"Teď by nás zachránil snad jen stroj času," vzdechla Vajtingrová, která se chtěla zúčasnit dění.
"Stroj času? Ten máme v kuchyni," spráskl ruce Jan.
Šli do kuchyně.
"Vrátíme se do roku AD 140 a zjistíme, co vám věštec přesně diktoval," osnoval Jan a mířil k přístroji.
"Bezvadný nápad!" souhlasil pán s poruchou. "Zavzpomínám si."
"Zde navolíme rok jedna-čtyři-nula."
Zpoza zdi se ozval ohlušující rámus.
"Ignáci, ztlum ty reklamy, ano? Potřebujeme se soustředit na cestování časem."
Ignác televizi vypnul.
"Skončilo to. Chci cestovat s váma."
"Jak jsi... Jak jsi sestrojil stroj času?" obdivovala se Janovi Monika.
Jan skromně odentroval spouštěcí sekvenci. "Návod byl na Wikipedii."
Stroj zabral. Pokoj zešedl. Tma.
"Je tma," nadhodil Petr.
"Třeba ještě tehdy nebyl stvořený svět. - To potvrzuje kreacionismus! Hned to postnu na forum," zajásal Ignác.
"Před dvěma tisíci lety už svět určitě existoval."
"Tak to muselo vyhodit pojistky v baráku," odtušil Ignác a šel roztáhnout závěsy tam, kde bývalo okno.
Mezitím se rozšedlo. Podle lustru a linky byli v Janově kuchyni, ale z koberce trčely trsy trávy a některé džbány na poličkách byly hliněné.

"U mě doma v minulosti nejsme," zapochyboval dědeček s poruchou.
"Vydržte, ověřuju to. Podle konzole nejsme ani v minulosti ani v přítomnosti."
"Strop je odtud sem zděný a odsud tam z pálených cihel," podivila se Monika. "A vedle pantoflí u křesla jsou opánky."
"Nějak se minulost a přítomnost vcucly do sebe," bušil Jan do panelu stroje.
"Puška tvýho táty má místo hlavně oštěp."
V obýváku kontroloval Ignác: "V televizi běží FTV Premiéra."
"Mně se zas na displeji mobilu hlásí síť Paegas. A signál z poloviny mám a z poloviny ne," ohromeně konstatoval Petr. "Už ti ve všem věřím!"
"A je to tu celé širší a prostornější."
"Ano, zřejmě se celý prostor roztáhl, aby se do něj vešel druhý svět."
"Na to by přišlo každé malé dítě," odfrkla Monika.
"Takže můžu teď na ulici potkat křižáckého vojáka?" přispěchal Ignác s vědomostmi z dějepravy.
"Římského dost možná," upřesnil Petr a zalomil rukama. "Římská republika namísto demokratického státního zřízení! Cos to udělal? Zničil jsi svět o týden dřív."
"Spadne pár letadel, páč nebude stačit palivo k cílovému letišti. Jinak si nikdo nevšimne..."
"Ta Wikipedie. Jako bych ti neříkala, že si máš ověřovat zdroje!"
Ignác se zamračil: "A nebude to pro historiky problém, že je zároveň dvacáté první - a zároveň první století?"
"Budoucnost se odehraje jinak!" hořekoval Petr.
"Ano, některé události z druhého až dvacátého století to může ovlivnit," připustil Jan.
"Aby mi tak někdo v tom zmatku ukradl kasu!" probral se pán s poruchou. "Stojí mi u ní na Národce pes."
"Pes?" Petr na chvilku přestal hořekovat.
"Mimo svátky tam pracuju jako slepý harmonikář."
"Jestli vám ji hlídá pes, tak se snad nemusíte bát."
Dědeček s poruchou zakroutil rukou: "Kelti z druhého století psy žrali po tuctech. Marabodovy kelty si pamatuju. Jestli jste mi teda přenesly psa s kasou do druhého století."
"Na kasu se vybodněte. Musíme hlavně vymyslet, jak získáme originál receptáře."
Posléze se jako nejschůdnější řešení ukázalo dojet na Ruzyň, unést letadlo do Káhiry a v 4milionové Alexandrii se doptat. Z popelnic u obydlí věštce z prvního stolení vylovili ten vyhozený receptář a v klidu se vrátili k Janovi do obýváku. Největší problém bylo nakonec dojet na tu Ruzyň, protože sto devatenáctku u Šárky zablokovalo stádo zubrů. Řidič chvíli čekal v provozu, pak se v něm nahřála partyzánská krev a zubry postřílel.
Naši hrdinové se drželi sedadel, když řidič stařeček z bočního okýnka pálil na zvířata za stálého volání: "Tally-ho! Tally-ho!", se kterým před sedmdesáti lety sestřeloval vojáky Luftwaffe, než autobus převrátil z Červeného vrchu dolů.

 

Receptář

V obýváku Jan pozorně dočetl pergamen a vyslovil závěr.
"Cože? Žádná hvězda nepadne?" Petr zkřížil ruce. "Vždyť tam bylo jasně napsáno 'padla hvězda'."
"Laskavě nám vysvětli svůj závěr," připojil se Ignác.
"Není tu padla hvězda. Je tu: 'Případ lahve zdánlivě prázdné, avšak plné Absolut vodky.'" Jan natáhl nohy pod křeslo. "Nevím sice, co to znamená, ale o hvězdě tu nepraví ani slovo."
"No samozřejmě! To bylo, jak jsme vynalezli vodku! Je to návod, jak ji pálit. Tou vodkou jsme pak receptář ještě ten večer polili. Znáte vodku. Písmo se rozpilo, tak ho věštec vyhodil." Rozesmál se: "Psal jsem to úplně na mol!" Pánu s poruchou už bylo všechno jasné.
"No počkejte. Ještě je v tom vzácném textu zmíněno, že nastane konec světa."
Monika sjela prstem na stránce a zacitovala: "Kanasta nekonečně zábavná hra pro 2 - 6 hráčů. Hraje se s několika (obvykle dvěma) balíčky francouzských hracích karet a tak dále," zvedla oči. "Už se neptám."
"Tenkrát ještě do češtiny nepřišly mezery," vysvětloval pán s poruchou. "Proto to bylo zprclé bez mezer a vědci v NASA to interpretovali jako text o zkáze."
"Ale jaktože jste psali tou kostrbatou čestinou?"
"Protože jsme ji vymysleli. Vždycky jsme psali česky, když jsme byli ožralí."
"A ty řeči o zimním slunovratu?"
"Datum narození tchyně. Proto je vedle načrtlá ta šilhající lebka."
"Jak však vysvětlíte, že je tam uveden náš letopočet?"
"Ukažte... Asi jsem rozepisoval brk. Ledňáččí brky se musely rozepsat. Psalo se mi s tím hrozně. Asi jako na dotekových displejích."
"Teď už můžu vklidu zemřít," mrtvola staré Vajtingrové odložila cenný pergamen, který k ní dokoloval, "když svět bude žít dál."
"Vy jste už dávno zemřela, paní," komentovala Monika, která sledovala, jak Vajtingrová vstala, otevřela truhlici, váhala, zavřela ji, otevřela křídlo almary a kousla se do rtů.
"Co hledáte v mém šatníku, osobo," obořil se na ni Jan, který zde byl doma. "Mám tam spodní prádlo."
"Hledám místo naplněné usebraností a pokojem neboli místo odpočinku posledního," odpověděla zamyšleně. "Nemůže to být leckde, je třeba pečlivě vybírat, aby se mi pohodlně tlelo," řekla a odešla do vedlejšího pokoje.
Jan vyrazil ze židle za ní. "Tlete si ve svým pokoji!"
Skupina v kuchyni slyšela, jak se Jan dohadoval a pak do sebe strkali. Mrtvola byla podle všeho svěží a zdravá jak řípa.
Vešla do kuchyně, vzala nůž na ryby a vrátila se do místnosti.
Společnost ani nedutala. Za chvíli stál ve dveřích pokoje Jan.
"Proč tady čumíte. Pojďte mi pomoct. To stvoření mi šlo zdechnout pod postel."
"Vadí ti tam hodně?" drbal se na zádech Ignác. "Ve výprodeji jsem viděl makety koček, které domácnost vhodně odekorují. Dokonce jsou huňaté, takže se mohou pochovat v náruči." Monika s Petrem mezitím nejistě vstali, hotovi povelu.
"Jestli by si jako návštěva všimla, že si chovám mrtvolu pod postelí."
Iťák právě došteloval hada a míře na něj Androidem, vyslal ho plazit se vedle k posteli.
Všichni vešli do pokoje. Vajtingrová se pod postelí pobodala a zvědavě čekala, až dokrvácí, co to s ní udělá.
"Umí tvůj had omotávat?"
"Jasně, co had vidí očima, se mi zobrazuje na displeji telefonu. A když takhle prstama zazoomuju - jako kdybych fotku, - tak se had omotá, protože dostane signál z wifiny."
"Nechtěl bych být v kůži toho hada."
"Vpřed!" zavelel Jan a iťák plaza na dálkové ovládání vypustil.
Postel se brzy rozpadla.
Tři páry rukou držely tělo staré paní a had zoomoval, než byla úplně nehybná. Jan jí nakonec vyhmátl nůž a odnesl jej štítivě do dřezu.
"Had má kůží plno a vidí infra. Já jsem totiž vášnivej loutkář. Hraju co sobotu v divadle na Novodvorský dětem, takže to byla otázka času," vyprávěl iťák. "Jednou jsme tu omotávací funkci implementovali kamarádce spolubydlícího. Do páteře. To vám byla prča. Omotala se, kdykoli slyšela slovo: 'vypich'. Zvolili jsme vypich, protože jsme s tou kamarádkou často jezdili domů na Bílou Horu. Na ty cesty nikdy nezapomenu. Jenže pak se to o ní rozkřiklo po škole."
Jan prohlížel svůj potřísněný běhoun pod postelí. Podal Petrovi pásku na koberce: "Odneste ji aspoň do koupelny. A svažte ji, ať neudělá další pitominu."
"Jak to dopadlou s tou spolužačkou?" zajímala se Monika úzkostlivě.
"Co by. Bohatě se vdala."

Petr vyhlédl na ulici.
Tlupa starogermánů nadarmo odháněla prodavače tarifů. Jazyková bariéra keltskočeská mu zřejmě nepůsobila potíže, neboť nedaleká pětice náctiletých pražen již svírala v kroužku po nové SIMce. Praženy SIMkartu postupně ochutnávaly a šťouraly se s ní v nose. K praženám se přidaly i dvě Pražanky.
Na rohu pod věží kostela stál stánek, do kterého čtyři Vientamci štosovali z přistavené Avie stovky a stovky výtisků Zlomeného meče od Eduarda Štorcha.
Za nimi parta mužů hloubila s neodhadnutelným úmyslem díru, asi protože hloubila díry celý pravěk.
Pražský hrad vyjednával s oppidem Závist propuštění skupiny pedofilů, které keltové stihli zajmout v Modřanské rokli.
Na Letné stál nefalšovaný dinosaurus a vrhal dolů stromy.
"Jak ten se sem dostal..." kroutil hlavou Petr.
Vedle díry vykuřoval mladý pošťák a rozmýšlel, kam teď doručí složenky a pohledy, původně určené do domu číslo popisné 11.
"Mohli bychom postavit skutečný stroj času a napravit, co jsme způsobili," zatla ruce v pěst Monika.
"Ale jak?" neurvale zaláteřil Jan. "Já už Wikipedii používat v životě nebudu! Vyjma úloh na samostatnou práci."
"Čirou náhodou já doma takový stroj času stavím; jako seminárku. Odevzdávám ho jako projekt nejpozději příští měsíc."
"A tenhle bude fungovat?" projevila Monika neklid.
"Funguje! Lze se s ním sice vrátit jen pět hodin do minulosti. Kvůli retrográdnímu zakřivení prostoru dle vyhlášky EU. Ale to stačí," iťák nasadil výraz kliďase, "opravuju si tak testy ve škole."
Jan si ho chtěl vyzkoušet: "Řekni, co se stane, když změníš budoucnost. Vrátíš se do změněné budoucnosti, nebo zmizíš?"
"Nezmizíš, sloučíš se s tou změněnou minulostí," sebevědomě potvrdil iťák. "Vždycky jsou z toho parádní halušky."
"A proč tu seminárku na stroj času neodevzdáš, když už jsi ho dokonce vyzkoušel?"
"Cvičící říkal, že jádro musí být kompilovaný z Haskellu a ne z Javy. Tak to přepisuju."

 

Stroj

Iťákovi stála v pokoji vykotlaná kabina Felicie, kolem plno drátů. Přehodil přes ni prostěradlo a pak ho strhnul: "Ta-dá!"
"Tohle je vono?"
"Jaký matematický model používá?" zajímal se Jan.
"Nevím, jak se jmenuje. Učili jsme se to k počítání polynomů prvního stupně. Ale pak jednou přednášející utrousil, že se s tou technikou dá cestovat časem." Nasadil upadlá dvířka: "Račte nastupovat."

Světelnou trubicí uháněli nazpátek historií. Osmdesátkou, protože Felicie víc nejela. Ručičkové hodinky Moniky se přetáčely zpět, Janovy digitální hodinky ubývaly. Petrův iPhone nahlásil zneužití a vypnul se.
"Jaký je plán, Jene? Myslíš, že nám naše já uvěří, že přicházíme z budoucnosti?"
"Snad nejsou kreténi. Ale nemyslím, že by bylo moudré střetnout se s nimi," klepl o sebe Jan klouby. "Třeba by se zhroutil časoprostor nebo tak."
"Časoprostor se nezhroutí, říkal jsem, že si s tím opravuju testy ve škole. Vrátím se dvě hodiny zpátky a předám si vytisklé odpovědi."
"Podvodníku. Kdyby to tak dělali všichni, jak by to školství vypadalo!"
"Oni to tak dělaj všichni. Aspoň od druháku. Jenže cvičící má taky stroj času a nachytává nás, když si předáváme odpovědi."
"Nachytává vás?"
"Proč si myslíte, že před FELem stojí vždycky tolik lidí? Pedagozi úzce spolupracujou s katedrou měnění podoby. Vezmou na sebe tvůj ksicht a snažej se ti vnutit falešný odpovědi.
Běda ti, když tě odhalej. Za cestu časem je černej puntík. Tři černý puntíky se počítaj jako absence.
A teď poznávat, jestlis ty odpovědi dostal od sebe samýho, nebo od svýho profesora, co když jdeš na zápočťák, se za tebe maskoval a jde ti za milenkou. Je to na palici.
Proto souhlasim s Petrem, že bychom se s našima já neměli setkat. Máme v oboru takový přísloví: Nikdy nevěř, že přicházíš z budoucnosti, protože nevíš, jestli to nejsi asistent katedry."
"Vím jak to uděláme. Zajedeme do Klimentský deset minut před taxíkem. Zabereme to parkovací místo - a taxík nezastaví."
"To je mazaný!" pochvaloval si Ignác. "Bude kroužit a hledat další parkovací místo."
"A v získaném čase mezitím vnikneme do bytu první a necháme papír, kde všechno vysvětlíme."
"Jednou se jeden student stal asistentem katedry a vrátil se několik let nazpátek, aby si pomohl v nějakým testu. Myslel si chudák, že to tím rychleji dotáhne na zástupce vedoucího katedry. Jenže pak tam kromě sebe asistenta a sebe studenta přišel ještě on student s tahákem a maskovanej tehdejší asistent katedry.
Pohádali se tak, že je všechny zabetonovali do základů NTK. V noci tam prej běhaj a malujou na podlahy čáry. Prorektorka to nikdy uspokojivě nedementovala."

Jak řekli, tak udělali.
Zabrali parkovací místo a nechali svá já kroužit na Štefánikův most a zpátky, protože taxikář nebyl schopen zastavit. Tím získali minuty, během nichž vyběhli do patra, položili vedle faksimile originál listiny a připojili dopis: "Anonymně zasíláme Rukopis novoměstský, který jsme nalezli pod stolem v serverovně. Prostředí naší mladé a dynamické společnosti způsobilo, že na něj dva tisíce let nikdo nešáhl."
"Tomu uvěří," mlaskal Ignác, když v tom do pokoje vešel druhý Ignác, který vyskočil z taxíku napřed, že otevře piva. Tu se změnila budoucnost, všichni se cejtili jak po haluškách a oba Ignácové se sloučili do jednoho. "Jsem ten dopis nemusel psát, když si všechno pamatuju. Hotovo," rozhlédl se po ostatních. "Jdeme do hospody."
Šli. Po zavíračce je k sobě pozvala Monika.
Když k ní došli, Jan v průchodu domu Moniku líbal.
"Jděte napřed, tady jsou klíče," vyzvala je Monika. "A neotevírejte okno, zvenku zapáchá."
"My něco vyřídíme a dorazíme o trochu později," ubezpečil je Jan. Umínil si, že Moniku bude líbat zásadně v přízemí.
Když vcházeli do pokoje, Ignác se zrovna nalejval: "Možná jsem dnešek nebyl největším přínosem, ale určitě jsem si z vás užil nejvíc. Stihl jsem film o superhrdinech, když jste byli pryč."
Chřestýš pařil na Androidu Snakea jedničku.
Monika zasedla a zeptala se dědečka: "Dědečku, jakou máte vlastně poruchu?"
"Děvenko, než jsi přišla, nakreslil jsem ti všude píči lihovkou."
Monika otočila kohoutkem přívodu plynových lamp a v pokoji se rozzářilo. No skutečně!
Idyla.
Klid nesl svou mírnou náladu od lampy k lampě.
"Musím jít," vyhrkl Jan zničehonic.
"Co tě tak žene?" zvedl se Petr od Snakea. Střídal se v hraní s hadem.
"Omluvte mne. Jdu se mrknout, jestli mám ve vaně zombii."

 

 

Cyklus povídek Padající hvězda
Obsahuje příběhy z rozmezí pěti let, které spojuje název a motiv. Povídka Kalendář vznikla na konci roku 2011 a svého času jsem nabídl pivo prvnímu, kdo pozná píseň, jejíž text povídka do posledního verše parafrázuje. Soutěž o pivo už skončila, přesto prosím, abyste odpověď nevyzrazovali veřejně.
Dále se můžete těšit na následující tituly:

Jedeme na kečup (2007)
OpenCard aneb Zmar rodiny Kolchozů (2008)
Řítí se na mě cihla aneb koukám na ni dost natupo (2009)
Padá moře (2010)
Povídka Padá moře vyjde za několik týdnů. Mezitím se můžete potěšit seriálem o Erasmu v Británii Cow on the Road (Londýn - Liverpool - Edinburgh) nebo motoristickými poučkami Jak přejít zebru nehloupě.

Autor: Edvard Rejthar | pondělí 8.10.2012 9:05 | karma článku: 5,54 | přečteno: 549x
  • Další články autora

Edvard Rejthar

Povodňová prokrastinace pro každého

"Teď je ta vodní turistika. Lidi se jdou dívat na vodu. Hele voda, říkají. No je tam, no. Teče," mrznul policista na hrázi u Braníka.

4.6.2013 v 0:05 | Karma: 26,29 | Přečteno: 3178x | Diskuse | Společnost

Edvard Rejthar

Cow 12: Irská apokalypsa (18.5.)

O poměrech na sousedním ostrově z pohledu střední nízké vrstvy. Příběh o zombiích, jeskyni a běžném hospodském večeru.

31.5.2013 v 2:15 | Karma: 6,51 | Přečteno: 387x | Diskuse | Cestování

Edvard Rejthar

Cow 11: Technika komunikační substituce (4.5.)

Od roku 1347, kdy Klement VI podepsal bulu o založení pozdější Karlovy Univerzity, každý listopad nastávající absolventi začínají - smolit bakalářskou práci řádek po řádku - naříkat v jídelně, že tento týden po setmění nemohou, neboť mají meeting se supervizorem.

5.5.2013 v 2:15 | Karma: 5,24 | Přečteno: 239x | Diskuse | Cestování

Edvard Rejthar

Cow 10: Honím bibliobus (9.3.)

Houseparty je nejvyšší forma zábavy.V pozdním nedělním odpoledni jsme zamířili ke kamarádovi na vodnici. Ukázal nám svůj pokoj, kde má po stěnách plno velkých vlajek a kužel a závoru.Zeptali jsme se na kužel a závoru."Myslel jsem, že se jen tak říká - probudit se po opici s kuželem. Ale jednou uklízím a tohle vyšťráchám zpod postele.Úplně jsem se přitom uviděl v noční ulici, jak se vracím z té houseparty, přes rameno závoru. Vůbec netuším proč, to jsem si nevzpomněl."

8.3.2013 v 2:15 | Karma: 6,07 | Přečteno: 367x | Diskuse | Cestování

Edvard Rejthar

Zmar rodiny Kolchozů aneb OpenCard (2008)

Katastrofická vize z doby, kdy ještě OpenCard nebyla povinná a my nevěděli, kolik je takových 800 miliónů. Povídka o novoročním přípitku vyšla v cyklu Padající hvězda.

4.3.2013 v 9:05 | Karma: 6,26 | Přečteno: 291x | Diskuse | Poezie a próza
  • Nejčtenější

Novinky na iDNES Premium: Rozdáváme kola za milion korun

15. července 2024

Členství v iDNES Premium má velkou spoustu výhod. Čtenáři se dostanou ke všem prémiovým článkům na...

Trumpa při pokusu o atentát trefili do ucha. Střílel mladý republikán, nepřežil

14. července 2024  1:01,  aktualizováno  14:56

Republikánský kandidát na amerického prezidenta Donald Trump přežil pokus o atentát. Na...

Francouzský volební šok. Vyhrála levicová koalice, Le Penová je až třetí

7. července 2024  14:25,  aktualizováno  8.7 6:05

Druhé kolo předčasných parlamentních voleb ve Francii překvapivě ovládla levicová Nová lidová...

Padaly kroupy jak pingpongové míče. Bouřky se opět hnaly Českem

10. července 2024  8:02,  aktualizováno  22:52

Česko má za sebou další tropický den. Denní maxima byla ve středu překročena na 56 z celkem 167...

Zemřela Shannen Doherty. Hvězda Beverly Hills 90210 podlehla rakovině

14. července 2024  15:17,  aktualizováno  17:04

Po téměř deseti letech boje s rakovinou zemřela americká herečka Shannen Doherty, informují média....

Vhodnější plodiny mohly následky povodní zmírnit, řekl Výborný. Farmáři nesouhlasí

15. července 2024  18:37

Velký vliv na ničivých následcích opakovaný bleskových povodní na Přerovsku mají podle ministra...

Rozervaná supervelmoc. Trumpovo krvavé ucho podtrhlo křeč Ameriky

15. července 2024  18:33

Podcast Tak nám postřelili Donalda Trumpa a Amerika se zase šťourá v otázce, jak moc je vzdálená od...

Začíná obří oprava baziliky, krypta s mumiemi má být turistickým tahákem Frýdku

15. července 2024  18:09

Téměř padesát milionů korun využije v následujících dvou letech ostravsko-opavské biskupství k...

Sedm metrů za hodinu. Mostaři začali na D35 vysouvat půlkilometrovou estakádu

15. července 2024  17:50

Po více než roce od zahájení stavby dálnice D35 mezi Litomyšlí a Svitavami běží práce na téměř...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

  • Počet článků 26
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 932x
Edvard Rejthar je textař a moderátor. Současně hraje na kytaru ve skupině Les Boules.
Pracoval v mobilních komunikacích, už nevytáhne paty z Prahy a hlásí se ke křesťanství.

Seznam rubrik