"Pánové, je bez diskuze, že jsme sledováni. Příště už se nesmíme sejít.""Ale co budeme dělat? Nechávat si značky v písku?""Musíme si nechávat zprávy.""Zprávu si přečte každej.""Co kódovaný jazyk?""Napadá tě něco?""Můžem třeba psát písmena jako tečky a čárky.""Nebo jedničky a nuly.""Pitomost.""No ale jak teda udělat, aby si to nepřečet nikdo mimo nás?""Mimo nás a těch, co jim řeknem.""Co použít normální abecedu, ale každý slovo číst úplně jinak? Nesmějte se.""Má pravdu. Tolik slov zase neni. Stůl, židle, červená, zelená, typy počasí... To je všechno.""Nějaký zákonitosti do toho dát musíme.""Dobře, ale dáme tam pár opravdu divných zvuků, aby si mysleli kdoví co. A dvacet samohlásek!""To je moc, šestnáct. Jako francouzština. Tolik stejně nedávaj ani Francouzi.""Tak osmnáct.""Platí."Albatros, Edice Oko, O vzniku anglickeho jazyka.
Podniky lákají hosty na generální úklidEdvard Rejthar
Je tu čtvrtek a s ním další Cow.
Studentské forum s pizzou zdarma nedopadlo.
Tisíce letáčků, poletujících kolem každého koše a maskampaň asertivních dobrovolníků nestačila k tomu, abych si nespletl den.
To úterý jsem vstával z nějakého důvodu brzo a pak si šel ještě lehnout. Ze spánku jsem slyšel dva mužské hlasy, jeden trápil druhého.
Střídaly se:
"Áúú!" zaúpěl první. Ticho.
"Počkej hned, pustím tě." Ticho.
"Áúú!" Ticho.
"Ještě chvilku, už tě pouštím." Konec.
Byl jsem vzhůru, ale podívat jsem se nešel.
Probudil jsem se až před třetí. Oblékl jsem se a připraven utéci zaklepal vedle u Jordana.
"Ahoj, kohos to trápil? Jen tak pro zajímavost." Druhý hlas totiž patřil jemu.
Jordan zamrkal: "Cože?"
Velmi dlouho jsme si vysvětlovali. Jordan to evidentně nebyl, ba jevil známky strachu. Z diskuze mimo jiné vyplynulo, že studentské forum právě končí.
Tu jsem se zděsil já a běžel se rvát zadním vchodem proti davu, jestli nezbyla pizza. Nezbyla, dostal jsem se jen k Honzovi, který vyprávěl, jak volby probíhaly:
"Třeba jeden kluk si z legrace stoupnul k mikrofonu a zeptal se nás, kdo mu sněd pizzu, kde je. A všichni ho zvolili do rady. Nečekal to."
Kdo to tak úpěl, jsem nezjistil. Předevčírem jsem zase spal přes den a zase zaslechl podobný rozhovor. Zdá se mi to?
Kdyby něco, dám vědět (mrk, mrk).
Psal jsem o opuštěné přednáškové místnosti, kterou jsem zabral pro svoje potřeby.
Podařilo se to! Pořádám tam koncerty, recituji, dívám se na velkoplošné promítání a užívám samoty.
Místnost přišla jako na zavolanou; když jsem jednou u popelnic projevil starost o to, že mi namrzají hlasivky, všimnul jsem si, že hned vedle někdo zapomněl zavřít dveře.
Takové ty průchod zakázán, spouští požární alarm, protected by CCTV, nedotýkat se. Ale otevřené.
Zevnitř mě nikdo nevyhodil a další den jsem už nakráčel předkem.
Nejprve definitorická obměna pojmu. Na tom nejlépe pochopíte.
Vyučující, jak jej známe ze základky, je někdo, kdo mě vyhodí z míst, kde nemám co dělat, případně mě nahlásí řediteli, pokud lezu na místa životu nebezpečná.
Jakým je například autosedačka, kterou si školník schovával na zamčeném mezaninu schodiště krytého desetimetrovou dírou na GJN. (Po této události jsem čekal na absolventuru, než jsem se odvážil sjíždět historické schody na matračkách s Inkou na Nerudafestu '11.)
Na vysoké škole je vyučující někdo, kdo si uctivě stoupne pod podium, až se na něj otočím, zda se může podívat po papíru, který si v místnosti zapomněl.
Halu jsem si oblíbil a využíval hojně, že jsem skoro zapomněl, že by ji kromě mě univerzita mohla poskytovat dál. I jednou tam skutečně měla být hodina.
Zrovna jsem střihal desperátní nahrávku ze srpna 2010, když mě vyrušilo ženské hihňání. Dvě studentky se mne přišly zeptat, jestli hraju.
Ochotně jsem jim sdělili, že jestli mají přednášku, tak půjdu pryč, jinak že tam budu ještě minimálně hodinku, protože o žádné přednášce nic nevím.
Pozdravily a odešly; měl jsem věc za vyřízenou.
Nevěděl jsem, že se venku houfují a s celou třídou čekají na profesora, aby jej mohli umístit do čela a za deset minut přijít v další delegaci.
Viděl jsem skrz sklo, jak na mě jde procesí, že je zle, tak jsem pauznul Audacity a předal jim slovo. Byl jsem však vyzván, ať kus dohraju, zatímco si všichni slušně sedli do lavic. Profesor si sednul do třetí. Trochu se mezi sebou radili.
Když jsem dohrál, povstali, řekli, že hala je moje, a odešli zase ven. Buď jsem si jako tu místnost hraním vysloužil anebo uznali, že po mém výkonu už ten den nemá námaha smysl.
Když jsem byl v lecture hall poprvé, měl jsem kromě kytary ještě kamínka. Žádný zářič, prostě olejem napuštěné žbrlení, které se píchne do elektřiny. Jsem student k pohledání.
Víte, jak jsem minule psal, že se objevila cedule o prohledávání pokojů, jestli tam studenti neukrývají topení, protože to je zrada vůči ostatním, protože naše puštěná topení matou termostat, který nespustí obecné topení, takže je zima všem.
Že se objevila ten den, co jsem si topení koupil. Tak nejdřív jsem se rozhodl topení nevybalovat a zatloukat. Protože jsem se ale omylem vysprchoval a topení vybalil a cedule se postupem času zvětšovala (obměňovala), rozhodl jsem se topení nemít v pokoji, když tam nejsem.
Když jsem za jedním rohem vrazil do faráře a ten se měl ptal, co dělám a já jsem řekl, že jdu schovat topení, myslel, že si nerozumíme, než jsem mu ho dával potěžkat.
Nakonec ale kontrola dopadla velmi mírumilovně.
Obcházela paní, bušila na dveře:
Buch 1, buch 2. "Pokoj 47! Zde kontrola pokojů, je někdo uvnitř?" Vyčkala tři nádechy.
Buch 1, buch 2. "Vchází zřízenec!" a odemkla si univerzálním klíčem.
Ani jsem ji nemusel vyděšovat k smrti. Byl jsem si říkal, že když ji vyděsím první, lekne se pak méně, až uvidí můj pokoj. Ten má obdoby neleckde. Za pomoci sestry jsem si zvětšil životní prostor soustavou šňůr, opisujících několik hlavních diagonál pokoje, takže pohyb v místnosti připomíná stromové soustavy filmu Avatar.
Připravil jsem se na ni. Po Radkovi jsem zdědil plno sladkostí. Dal jsem do mísy sušenky za 15 pencí a ztuhnul za dveřmi. Třeba se tím paní udáví a já budu mít pré.
Když jsem slyšel kročeje, odpočítal jsem moment, kdy pozvedne ruku k buchu č. 1, rozrazil kliku, vystrčil jí mísu pod frňák a medově se zeptal: "Cookies?"
Když se uklidnila, byla dojatá a nelíbila se jí akorát ozdobná odpadní stuha, přivázaná na firealarmu.
Jinak další planý alarm se už neobjevil, jen takový jeden mini, který ustal po pěti vteřinách.
Uklízečka asi chtěla sdělit, že je 9 h, vstávejte, abyste mě pak všichni v chodbičkách neoblejzali.
PS: Nesolte si čínskou polévku chipsy.
