Výprava za pokladem kapitána flinta aneb, vodáci sobě. II. část

Ani si nepamatuji první noc v campu. Tuším, že proběhl bujarý večírek, nějaké to jídlo a zpěv trampských odrhovaček u  táboráků, k němž jsme se přifařili. Každopádně ráno jsme vylétli čilí a zdraví, nakoupili snídani a po desáté hodině jsme již seděli na našich plavidlech a naše flotila se ubírala vstříc novým říčním dobrodružstvím

                Cesta probíhala za zpěvu zlidovělých písních a za pokřiku haló holky kde ste ….tralala…. a pití lahodné blahodárné tekutiny starých otců námořníků. L. jenž před započetím cesty pravil, že rum nepije, do sebe klopil vlastní mix Rum+Cola(dále jen r+c). Všichni byli veselí a s přibývajícím počtem námořních mil nám bylo více a více do zpěvu. Dnes již nevím, zda to bylo těmi mílemi či nějakým jiným faktorem. Na oběd jsme zastavili v menším kempu, kde jsme se občerstvili nějakým žvancem a suchozemských zlatavým mokem. Poté jsme se opět nalodili a po stříbřité řece pluli dál. Kolem nás probíhali chalupy i chaloupky, střídali se nad námi mosty a celý den nás doprovázelo sluníčko, které umocňovalo pocit zahřáté duše. To odpoledne jsme dorazili do- pro nás osudných a nezapomenutelných-  Střelských Hoštic .  Nezapomenutelný jak pro nás, tak pro obyvatele kempu. Tábor jsme rozložili blízko břehu a ihned jsme se přesunuli k volnému ohništi. Založili jsme táborák a část z nás se odebrala na jídlo do restaurace. Já s o. jsme si připravili pokrm vskutku vynikající pouze s použitím vlastních ingrediencí, dřeva a kotlíku. Po jídle. Jsme se opět sešli a začali probírat, co nás potkalo a neminulo. Neminuli nás zákeřné peřeje, které jsme si užili ani stromu zasahující do vodního toku či ostré „šutráky“. Byli jsme však všichni živí a zdraví. Tudíž, prostor a důvod pro oslavy byl. A byly to oslavy vskutku veliké.

       Po několika hodinách sezení v místní hospodě, ve které jsme popíjeli zrzavý mok námi dosud neznámé značky, jsme byli všichni již naladěni na nejlepší vlnu.. Dokonce si k nám přisedl jeden pár mladých lidí a dal se s námi do řeči. Jsme kamarádští, ale když je někdo vlezlý až tak moc že ani přes opakované prosbě o alespoň trochu klidu udělal L. něco nezapomenutelného. Seděli jsme na trávě u odpočinkového stolu. Naproti L. seděl dotyčný otravný člověk, který neustála hovořil o rozdvojeném karburátoru a o Ladě, která má super zadek a do kopce táhne „jako kráva“ (pro vysvětlení: lada je značka automobilu ale také chudák děvče, které s námi bylo na vodě a seděla u tohoto stolu.). L. byl v jednu chvíli tak vytočený, že udělal něco pro někoho možná nechutné a nepochopitelného. Začal močit pod stůl přímo na nohy dotyčného otravy. Se slovy „hej, močím ti na nohu.“ Stále vykonával, co vykonával. Jako odpověď se mu dostalo „no ale kucí, ten karburátor rozdělenej, to má pak šťávu. Vy tomu nerozumíte ale já se v tom pohybuju od mala to je prostě nářez.“ L. pravil již trochu nešťastně „ale já ti močím na nohu“.Odpověď „ale já ti tady řikam o tom karburátoru. Já ti řikam že pokud nemáš rozdělenej karburátor, nemá cenu to vůbec repásovat.“   To už bylo moc na nás na všechny, takže po té,  co jsem se k nechutnému činu přidal i já a O., jsme odešli k našemu tábořišti. K našemu udivení jsme byli po příchodu k tábořišti šokování. Druhá z páru, který si k nám přisedl, zrovna stavěla stan asi 5m od našeho tábořiště. „čáááu. Nehcete Magistra?“. Výzvu jsme přijali a po deseti minutách, ve kterých jsme stačili lahev Magistra vypít, jsme opět utíkali pryč. Přisedli jsme si k opuštěnému táboráku. Konečně jsem vytáhl kytaru a začal hrát. Bohužel moc mi to nešlo jelikož alkohol si již vybral svou daň a já nebyl schopen chytat správné pražce. Rozhodl jsem se tedy pro obchod. Kousek opodál seděla partička starších trampů. Poprosil jsem jednoho s kytarou, zda si nechce přisednou k nám, že máme „pívo a rum“ a zahrát nám. Přisedl si s tím, že zná pouze čtyři písničky, které navíc sám složil. Nevadí řkeli jsme si. Po první hezké písničce jsem navrhl, že by mohl dotyčný zahrát Stánky. „Neumím stánky. Jen ty čtyři co sem řikal“ pravil. Odehrál zbytek písniček, přičemž po každé jsem naléhal, aby zahrál stánky.“Stánky, já chci stánky.“ Prosil jsem téměř na kolenou. „Neumim. Ty seš teda živel.“ Nedalo se nic dělat tak jsem alespoň poprosil zda by mohl zahrát ještě jednou ony čtyři písně. Zahrál.

                Po trampském vystoupení jsme ještě chvíli popíjeli a pak nás napadlo se opět připojit k otravné skupince.  Byla již početnější, ale nám to již nevadilo. Bohužel, bohudík měli nadstandardní vybavení, co se alkoholu týče. Vypili a snědli jsme, co se dalo. Zpěv a křik bohužel vycházel z našich úst stále hlasitěji. Opičí indiánský tanec napříč kempem jsme prováděli do ranních hodin, Šli jsme spát. Zajímavé je, že ač jsme šli každý spát do stanu, který nám byl určen (já tedy nejdřív upadl vedle), ráno jsme se probudili každý jinde. Pan O. prý v noci zničehonic usedl do tureckého sedu a několik minut seděl jak v nirváně.

                Probuzení byl šok. „Kluí průser poslocuahejte.“. Budil nás tiše L. Z celého kempu se ozývalo “Kde sou ty hajzlové, co tu včera dělali takovej bordel,“ a „Tonebyli lidi to byli zvířata“ potom zase odjinud. „Až najdu ty hovada tak at si mě nepřejou.“ Ovšem chladnou hlavu zachoval O. vstal ze stanu, roztáhl ruce a pravil tak aby ho všichni slyšeli „to by mě zajímalo, který hovada, tady včera dělali takovej bordel. “

Omlouvámse se lidem, které jsme tenkrát budili. Naštěstí jak sjsme ráno zjistili. Nebyli v kempu přitomny žádné děti.