25 let poté, občanská společnost aneb nálada na bodu mrazu

25 let uplynulo od sametové revoluce a lidé se ohlížejí zpět.  Sumarizují, co se povedlo a nepovedlo. Uplynulé čtvrtstoletí honorují i na něj nadávají. Pro někoho je to část života, pro někoho celý život, pro někoho pár let. Někdo zažil více před oním rokem 89, někdo méně. Jedno však máme všichni společné. Je to možnost mít svůj názor a veřejně ho v jakékoliv formě vyslovit (to jaké reakce vyvolá a jaké bude mít důsledky, je již druhá věc a je také znakem svobody). Někdo namítá, že žijeme v době plné nesvobody a lži a velkého podvodu a jiní tvrdí, že žijeme v plně svobodné společnosti.

Nechci se pouštět do sudby ani nějakých velkých lamentů na uplynulých 25 let, které znamenají téměř celý můj život, ale rád bych se podělil o některé své postřehy.
Jsme národ, ve kterém je společnost diverzifikována světonázorem, politickým smýšlením, etnikem, vyznáním a kdo ví čím ještě. Tato pluralita je rozhodně znakem svobodné společnosti.
To, že se člověk může přihlásit k nějakému názoru, či se narodit v nějakém etniku a žít, je velká výsada západního světa. Problém ovšem nastává tehdy, když je tato pluralita nabourávána mocenskými
tlaky. Nemyslím mocenskými tlaky politiků, ale samotných lidí a společenství. Boj za jedinou pravdu nikdy neskončil a dále trvá. Dialog v podstatě vyhasl a nahradilo ho útočení a agresivní rétorika.
Argumenty nahradili tyče a facky. Ve starém Římě vždy začínali slovem a pak přišel na řadu kov. U nás je tomu naopak (Cicero by nechápal).
Pohrdáme tedy darem svobody a ještě jsme tak odvážní, že svádíme toto mizení svobodna do pozadí na politiky, média, zednáře, muslimy atd.
Je to velmi pokrytecké, hledat příčiny tam, kde primárně nejsou. Nechceme vidět svůj vlastní odraz v zrcadle, tak raději koukáme na obrazy jiných. Sebekritika je tabu.
Za těchto 25 let se u nás neustále mluví o institutu zvaném občanská společnost. Někdy vidím zprávu, že upadá, někdy že vzkvétá, někdy, že s zapojuje atd. atd.
Problém ovšem tkví v tom, že od roku 89, kdy se měl nastartovat právě rozkvět občanské společnosti, se nic takového nevytvořilo.
Občanskou společnost netvoří politici ani předáci. Tvoří jí jednoduše každý člověk, každý jedinec. Každé dítě i každý kmet. Tvoří se výchovou k víře v občanskou společnost a s dodržováním základních cností.
Nelze ale tvořit občanskou společnost v podhoubí nenávisti, závisti a nálady na bodu mrazu. Brunátnost, smutek, ukřivděnost, kverulanství, sobeckost jsou atributy, které nejsou symbiotické s občanskou společností.
Naopak láska, touha pomáhat, vstřícnost, slušnost, přejícnost, progresivnost jsou faktory, které jsou hlavními pilíři.
Lidé se bojí spolu komunikovat v nějaké neutrální rovině. Nehledají kompromisy a nejsou ochotni přijmout byť tu nejjemnější kritiku. Za to skvěle umí svalovat vinu na někoho ikonického a to nejlépe na politiky či média. To jsou oblíbené
terče. Netvrdím, že politika je čistá a média jsou vždy neutrální, avšak je to jen odraz společnosti. Nikdo za nás tyto sféry nevytváří, a i když by kdejaký zastánce konspiračních teorií mohl oponovat, já tvrdím, že politiku i média si tvoříme sami.
Politické sféře se velmi hodí, když je společnost rozhádaná. Hodí se jí, když je rozdělená na co nejvíce frakcí a směrů a bijí se hlava nehlava. Naopak se bojí právě občanské společnosti, která je schopna se domluvit a samostatně koexistovat s právním státem.
Pokud se nám v následujících letech podaří vytvořit občanskou společnost, věřím, že zavřena budou ústa většiny kritiků uplynulých let. Pořád však je potřeba, aby se oni i vy zapojili do tohoto budování. Je to v našich rukách. Proto, oponenty je potřeba
přesvědčovat bez arogance, bez agresivity. Je třeba upozorňovat lidi na jejich chyby („pane, ta flaška patří do plastů“, namísto „kam to hážeš, kreténe, plesk“) a je třeba se naučit kritiku přijímat („děkuji, to jsem nevěděl“ na místo „starej se o sebe, hovado“).
Na závěr, nemyslím si, že uplynulých 25 let bylo špatných. Jak se říká "chybama se člověk učí", nebo "co nás nezabije, to nás posílí". Takže do budoucna přeji všem trochu optimismu a porozumění.

Na závěr citát již zmíněného Cicera - „Svoboda je účast na moci.“