Vazalové strachu

  Hledal jsem nějaký pěkný termín, který by trefně pojmenoval hořkou atmosféru posledních let. Zejména pak posledních měsíců těchto let.

Když bych zakreslil trend mnou nepochopeného jevu, byla by to křivka vyobrazující exponenciální růst. Trend nahlížet na věci tunelem a utváření si "vlastních" názorů bez náznaku podrobení kritické analýze alespoň nějaké části informací, již přebíráme. Vazalství strachu je oním termínem, který se mi líbí. Nelíbí se mi, že jsem ho musel hledat, ale líbí se mi jeho trefnost.

Stali jsme se vazaly vlastního strachu. Nevolníky v době svobody. Svévolně a samozvaně upadáme do agonie a přijímáme autoritářství strachu jako jediný možný životní styl. Na strachu se dá totiž dobře vydělat.

Nemyslím pouze peníze. Na strachu se dá vydělat zejména moc a publicita, což jsou dva základní stavební kameny pro to, aby dotyčný získal masy. V historii jsme toto vydělávání na strachu a na vykořisťování vazalů strachu viděli několikrát. Nevybavuji si případ, kdy to dopadlo dobře.  Když se něčeho bojíme, máme sklon uvažovat v afektu. A v afektu jak je známo děláme věci, které bychom za standardních okolností neudělali. Tudíž

jako vazalové strachu jsme citliví na laciná gesta a rádi se s ostatními vazaly spolčujeme a tlumíme naši agonii tím, že společně proklamujeme názory vybudované na barikádě strachu.

Kde se však tento strach bere a proč se stává autoritou? Proč tak snadno podléháme strachu?  Z maličkostí se snažíme vytěžit co nejvíce negativních pocitů a používáme je jako krmení potěru zvaného strach.

Předpokládal bych, že člověk rozumný, člověk 21. století, jehož druh prošel evolucí a na historické křivce stoupal vzhůru, bude opatrnější v přijímání informací.

Po století páry je dalším mezníkem doba informační, která nám dává ohromné možnosti, jak posunout skokově naší civilizaci kupředu. Z nějakého důvodu ovšem nevidíme tyto prospěšné aspekty, a využíváme informace a informační technologie k šíření bludů a dezinformací. A sami věříme v relevanci jakéhokoliv proudu, jenž nám alespoň trochu dává za pravdu. Pravda se stala něčím individuálním. Pravda je pouze to, co se ztotožňuje s našimi názory. Cokoliv

jiného je lež, atak a cílená propaganda něčeho. Většinou neargumentujeme racionálními prostředky, ale zaplétáme so do ozubeného kola dezinformací, které postupně rozhýbají další a další kola, a nakonec dokáží změnit veřejné mínění, náladu ve společnosti, hlas "lidu". Přitom stačí tak málo. Stačí se nebát strachu. Strach je přirozený pocit, jenž však nemusí nutně znamenat neblahé propuknutí davového šílenství. Každý z něčeho strach máme, ale je potřeba racionálně uvažovat o reálné hrozbě. Pokud zkoumáme nějakou hrozbu, musíme jí zařadit do soustavy a podmínek, jež reflektují celé vaše okolí, celý svět, celý váš život. Než slepě přijmout vazalství strachu, je přece lepší podrobit

potenciální riziko nějakému srovnání. Každý si dle statistik může spočítat, že větší riziko než výbušninami obehnaný muslim, je Čech v autě, myslící si, že po 5ti pivech a dvou rumech to ten kousek domu odřídí.

Že větší hrozba než norma na velikost kurníku pro slepice a tedy evropský diktát, je Evropa bez takovéto instituce, která nám zajistila mír na našem kontinentě v délce nám v minulosti neznámé.  Je samozřejmě nutné neustále věci zdokonalovat, podrobovat kritice, měnit a transformovat. Ale bez afektu a bez strachu. Využívat prostředky, jaké máme v této potenciálem nabité době, k naplnění vizí. Diskutovat o reálných problémech s věcnými argumenty.

Snažit se problémy řešit rozumnou a klidnou cestou. Nezaujímat postoje, ale reálně začít přemýšlet. Přemýšlení je to, co nám umožní s lehkostí vytrhnout okovy a svobodně si vytvořit obrázek světa, jaký opravdu je. Se všemi jeho nedostatky, ale i se všemi jeho krásami.

Se strachem vidíte pouze nedostatky a o co víc, vidíte i nedostatky, které jsou jen jedna velká nafouknutá bublina. Budete-li přemýšlet, bublina praskne a zbude jen jednoduše řešitelný problém.  I u sebe mnohdy pozoruji, že se nechám nachytat a sklouznu do propasti strachu. Ale naučil jsem se z těchto propastí vylézt a snažím se do nich padat co nejméně. Je potřeba se neustále sebevzdělávat, analyzovat a pohlížet na svět ne skrze tunel, ale pohlížet na celý obzor.

Na závěr si opět dovolím krátký výstižný citát.

Myslím, tedy jsem

René Descartes