Výprava za pokladem kapitána flinta aneb, vodáci sobě. I. část

„Já myslim, že základ je rum. Protože rum je dobrý “  říkal jsem jednoho teplého letního večera na zahrádce jedné pražské hospůdky svému kamarádovi M. Na ten večer se hezky vzpomíná, už minimálně z důvodu toho, že byl teplý a letní. V zimě člověka potěší mnohem víc než by sám předpokládal. Zážitek z léta hopovznese. Ten večer jsme plánovali velkolepou výpravu za dobrodružstvím.

Výpravu po řece Otavě. Většina z nás jsme byli již zkušení vodáci, tudíž obavy nějakého nepříjemného problému jsme neměli. Řešili jsme zejména finance a občerstvení, které jsme sebou chtěli brát. Já tvrdil, že základ veškerého úspěchu na vodě je rum. L. tvrdil, že rum nepije a proto nemá cenu ho brát tolik. Asi půlhodinová debata skončila kompromisem. Že krom plného množství rumu přibereme ještě nějakou tu domácí pálenku. Dalším problémem bylo, kolik si sebou vzít financí. Pokud si sebou člověk vezme málo, může se stát,  že bude závislý na ostatních, pokud si vezme moc, možná bude nucen platit za ty závislé. Padlo ještě pár kousků a ráno jsme vyrazili za časných ranních hodin na hlavní nádraží. Vlak přijížděl cca v šest třicet, tudíž v šest jednatřicet jsme seděli s rozbalenou svačinou a otevřenou lahví rumu v prázdném vagónu. Cesta probíhala báječně. Zavedl jsem novou tradici, jenž pravila, že na každé zastávce je třeba se napít. V Praze to ještě celkem šlo, ale jen co jsme se trošku vzdálili od hlavního města, nastával problém s nedostatkem zastávek. Po různém upravování nové zvyklosti, jsme se dostali do takové fáze, že někdo navrhoval, že se bude pít za každým železničním sloupem. Postupně jsme se střídali v návštěvě toalety, přičemž jsme tam nevykonávali potřebu ani nesouložili. Nýbrž kouřili cigarety. Někde u Berouna k nám dorazil pan průvodčí. Bělovlasý usměvavý člověk s lehce přihřátým hlasem nás okamžitě upozornil, že ve vlaku by se kouřit nemělo. Za kousek ze šišky salámu se s námi však skamarádil. Později nám dokonce půjčoval uniformu a nechal nás kouřit ve svém minikupéčku. Byl natolik kamarádksý a loyální k naší výpravě, že později káral spolucestující, kteří nám vyčítali kouř a cigaretový zápach ve vagónu.  Dorazili jsme do Sušice a já vypadl z vlaku. Kája, tak se jmenoval náš průvodčí, mě odnesl až ke břehu vytoužené řeky. Poděkovali jsme různými věcnými dary a s hlasitým Ahóóój jsme vypluli. Já s O. jsme ujeli cirka dva metry a ten den jsme byli první (a poslední, nikoliv naposledy) co měli večer kupovat šáňo