Pátek aneb buranství ve všech koutech naší země

Pražské ulice jsou plny roztodivných lidí. Lidí různého původu, různého vzhledu, různého cíle. Chodí sem a tam. Samotní, ve dvojicích, v průvodech. Povídají si, poslocuhají svého oblíbeného interpreta v hudebním přehrávači, pozorují ostatní nebo mluví. Mluví s kolegou, mluví k davu nebo mluví samy se sebou. Mluví tiše, mluví chladně, řvou jak paviáni.     Je mi velkou záhadou, kde se bere pud, o kterém chci psát a to pud řvaní jak pavián, mluvení hlasitě před lidmi, které nezajímáte a vměšování se do cizích hovorů. Svým způsobem pud otravování ostatních a to způsobem nanejvýš zavrženíhodném. Odkud se bere? Čím je dán?

    Procházím se po Václavském náměstí při pátečním odpoledni. Jdu z práce. Mám v hlavě myšlenky ohledně víkendu. Jak ho užiju, co budu dělat. Volá mi kamarád. “Půjdeme na pivo? Dlouho sme se neviděli” řka ihned po mém ohlášení se. Nestačil jsem ani odsouhlasit tento výtečný nápad, když tu v momentě mého pokusu o vydání zvuku mě cosi přerušilo. Cosi externího a nepříjemného. Řev. “Hej dej mi to ne. ”. “Ne nedam, dyk je to moje. sežeň si vlastni more dylino”. Pohlédl jsem ke zdroji povyku a zahlédl jsem dva osmahlé jinochy maďarského přízvuku, též nazývané “cikáni”. “Počkej řvou tu nějaký cikáni” řekl jsem kamarádovi a zabočil jsem do Vodičkové ulice s ideou, že povyk pomine. “Jsem tu.” udýchaně jsem sdělil příteli. “Si děláš prdel krávo blbá ne” přerušil mě další povyk. Dvě cca 30ti leté prostorově náročnější  slečny na sebe hulákaly u tramvaje. “Počkej ještě chvilku nastoupím do tramvaje tady pořád někdo pořvává” ustaraně jsem přemlouval kamaráda ať vydrží na drátě. V tramvaji jsem se uchytil madla a chtě pokračovat v hovoru jsem přiložil aparát k uchu. “Ahoj né, jak se máš, byla sem nakupovat. Koupila sem kachnu. no já sem v tramvaji.  horznej smrad tady. Jak hovna to tu smrdí” přerušila mě paní, která seděla na sedačce a velice hlasitě telefonovala. “Hele já ti zavolám za chvilku tady se nedá mluvit nic neslyšim” Vystoupil jsem na Jindřišské a na rohu jsem si i zapálil cigaretu. Musel jsem se uklidnit. Dozvěděl jsem se spoustu věcí, co mě nezajímali. Kamarádovi jsem napsal sms, jelikož jsem si již dále netroufal pokoušet buranství některých lidí.
    Kdosi mě nařkl, že označuji za burany občany jiných měst. Je potřeba si ujasnit že buranství není ani tak o místě bydliště jako o přístupu k životu. Je to životní styl. Chovejte se jako buran a všichni se vám budou klanět. Všechno vám projde. Jste král králů.