O bezhlavém spěchu, o lidech co spěchají a o exrementech na svetru.

„Vstávej, vstávej, zaspali jsme“ budila mě přítelkyně. Já, ještě se zavřenýma očima jsem doufal, že se jedná o nejapný žert a že je ještě noc. Otevřel jsem oči, načež mě ozářilo světlo z venku. Byl den. To se mi stává pouze o víkendech, kdy po bujarých večírcích vstávám později.

Vylétl jsem z postele a začal s oblékáním. Nessie nechápala co se děje a proč jsme najednou tak zrychlení. Běhala kolem nás myslíc si, že snad hoří. Nechápala, že jsem jí nezapnul televizi a ona tak nemohla pozorovat ranní zpravodajství. Bohužel jsem nemohl stihnout s Nessie dojít ven. Zůstala doma. Přišlo mi, že jí to vůbec netrápí jelikož vmžiku byla opět zavrtaná v peřině na gauči. Takovéto spěchání jsem dlouho nezažil. Normálně se snažím enormně nespěchat, jelikož to prý zkracuje život. Stres vznikající spěcháním vyvolává různé nemoce. Zkouším se řídit takovou filosofií, že nejlepší je ráno se usmát na své ego do zrcadla a tak nějak se se vším smířit. Dnes jsem to nezvládl a zapojil jsem se do ohromného davu spěchajících, stresujících se lidí. Zapojil jsem se do potencionální vrstvy nemocných, vystresovaných a rychle stárnoucích lidí. Když chodím s Nessie na procházku, těchto lidí si tak nějak všímám. Vypadají často jako loutky, Snaží se stihnout slevy na štěstí v ohromném nákupním středisku život. Nessie to moc nechápe. Ta zná jenom hodné psy a hodné neposedné psy.  Nikam nespěchající a smířené stvoření. Netrápí jí nic. Nemá lidské problémy. Tedy ona lidské problémy má. Respektive je způsobuje ale to nevnímá.  Například včera. Povedla se jí udělat doma hromádka (jak říká má přítelkyně, ona za to nemůže, je ještě štěně) pod sušákem na prádlo. Poté patrně započala své hry a sušák shodila přímo do jejího výtvoru. Můj svetr a má vesta to odnesli. Nessie mě však při příchodu vítala jako by se nechumelilo (a že se sakra chumelilo). Zpět ke spěchajícím lidem. Každý někdy potřebuje být někde včas. Ale myslím, že to jde udělat i se vší parádou. Bohužel to také neumím. Čím víc člověk pospíchá (ať už krátkodobě nebo během celého života) tím víc je to tělo bez duše a tím víc opovrhuje ostatními. Je to zakořeněno v naší lidskosti. Spěcháme za úspěchem, za slávou a zapomínáme na ty maličkosti. Na maličkosti které ovšem dorůstají ohromných rozměrů. (třeba Nessie) nebo maličkostí, které si uvědomíme, až když je příliš pozdě. A na závěr cintát Alberta Einsteina

Pouze život, který žijeme pro ostatní, stojí za to