Čekání na zelenou aneb maloměsťáctví na přechodu.

Stál jsem na přechodu a čekal až padne zelená. Se mnou čekalo na kraji obrubníku dalších několik lidí. Jeden postarší pán, v saku oděný, poměrně nízkého vzrůstu. Měl sympatický obličej, který volal: „Já už sem něco prožil, ale nebojím se tě, živote”. Další spolučekatel byl mladý kluk, cca. 18 let.  

Měl rovné vlasy střední délky. Zakrývaly mu uši, ve kterých bylo možné spatřit náušnici. Byl velmi pohublý. V ruce držel knihu „On the road“. Dále na zelené světlo čekalo několik turistů, zřejmě japonské národnosti. Všichni připravené ukazováky na spoušti. Všichni pro evropana stejní. Poslední dva chlapíci, stojící před přechodem byli nejvýraznější a přesto tak obyčejní. Oba měli bundu od teplákové soupravy. Každý jiné značky i barvy, soudě dle prvního pohledu. Oběma mezi 30ti a 40ti lety. Oba kouřili cigaretu, přičemž jeden z nich dokouřil právě ve chvíli, kdy došli k přechodu a zapálil si další. Jeden byl menší, druhý naopak vysoký. První z chlapíků měl našedlé vlasy a ve tváři léta práce. Ale také léta chmuru a léta špatné nálady. Druhý na tom byl s prací hůře, vypadal prací nepříliš dotčen. Ovšem co se týče míry nechuti v očích, rovnal se tomu prvnímu. Byli velmi hluční. Řadili se za Japonce, kde velmi hlasitě dávali najevo, že oni jsou tady doma. Nebyla to tak úplně pravda, jelikož jeden pocházel (což vyplynulo z jeho hovoru) odněkud z mostecka“. Druhý - prozradivše to na sebe při pozdějším kritizování počtu cizinců.- z Ústí nad labem Drželi v rufce každý po jedné destičce. Nebo spíše ceduli. Neviděl jsem nápis na té druhé, ale na jedné z cedulí byl nápis „Pryč se zloději“. Představil jsem si, že půjdou na Václavák dát najevo antipatie ke kapsářům. Druhý z mužů vyndal z kapsy placatku a dlouze si přihnul. Na obou pánech bylo vidět, že takovéto loky si dopřávali od časného rána. “Zasraný šikmovoký, furt si jezděj na dovolený a fotěj všechno možný, akorát tady překážej”, řekl první. “Jo, to máš pravdu Pepo, pražáci jsou pičusy, že je sem pouštěj. U nás v ústí tam se s nima vždycky zatočí. Tam tůrystu nevidíš”, odpověděl druhý.  První chlapík opět začal “U nás taky ne. Mam hlad, prej tam bude guláš. Stejně je to paráda, takovejhle vejlet místo práce.” Druhý pán: “Jo jo to jo. Ukážeme těm pražákům, jak to vypadá, když za to vezmeme” dořekl a dokouřil svou cigaretu, přičemž vyndaval jako jeho kolega z krabičky další. Byla poslední. Krabičku zmačkal a hodil do silnice. “Podívej na toho buzika”, ukazoval chlapík na vyzáblého chlapce “Jak vyšitej, náušnice a kniha. Na to čas maj”. Padla zelená a dva chlapíci vyrazili vpřed. Patrně těšíc se na guláš, prodírali se směrem k druhé straně, přičemž svalili staříka oděného v postarším ale stále pěkném obleku. Šli dál. Pomohl jsem staříkovi na nohy a chytl jsem jednoho z chlapíků za límec. Otočil se, a v tu ránu jsem viděl nápis druhé cedule. “Stávka”  tam stálo. “Co děláš zmetku”, zakřičel na mě chlapík. “Porazil jste pána, bylo by vhodné se mu alespoň omluvit, když už mu nejste schopni pomoct na nohy”, odvětil jsem. “Abys nedostal. Seš nějakej drzej. Dědek má bejt doma a né se tady prohánět”, namítal ústečák. “Já chodím do práce, na rozdíl od někoho mladý pane” zapojil se do hovoru rozhořčeně stařík.”Dědku, dyť ti je 70”, zakřičel mostečák. “Sedmdesát tři vážený, a pořád toho napracuju víc jak vy dva dohromady”. Narovnal se hrdě děda, oprášil si ušpiněný loket a s úsměvem vyrazil dál. “To byl debil, kdyby radši šel s náma…“