Základní pravidlo marketingu cíleného na ženy prý zní: „pink it and shrink it“ neboli „ať je to růžové a malé“. A vskutku, výrobky, které máme vnímat jako určené pro ženy, dívky a holčičky, růžové jsou. Sháníte-li školní tašku pro děti, buďte si zcela jisti, že v sortimentu naleznete růžové a modré batohy, růžové pro holky, modré pro kluky.
Tohle barevné rozdělení se s námi ostatně táhne už od miminkovata. Pohlaví škvrněte v kočárku už z dálky poznáte podle barvy výbavičky. Někteří rodiče jsou tak zásadoví, že své dcerky navléknou do růžové od hlavy až k patě. (Nebojí se, že oblečení jejich dcerky bude přitahovat nebezpečný hmyz?!) Zato na chlapečka v růžové byste asi nenatrefili. A pokud ano, měli by rodiče tendenci tento barevný lapsus nějak vysvětlit: „polil se a my neměli nic na převlečení, tak nám kamarádka půjčila mikinku své malé dcery.“
V naší kultuře je zkrátka růžová někdy až nezbytnou výbavou žen, ale skoro tabu pro muže. „Od přírody“, jak zní obvyklý argument, to rozhodně není: znáte snad nějaký druh zvířat, kde by samičky byly růžové a samečci modří? Z růžových zvířat si ostatně vzpomenu jenom na plameňáky. No, a pak ještě na Růžového pantera.
Růžová je možná holčičí, protože si ji obvykle spojujeme s láskou. Třeba v Indii je to jedna z barev srdečního energetického centra, které vyzařuje lásku. Ale kdo řekl, že lásku prožívají jenom ženy?
V Evropě před nějakým tím stoletím prý zase růžová byla barvou statečnosti – a nosili ji chlapečci. Dnes by se takový chlapeček spíše setkal s pořváváním: „hele, buzerant!“ Nedávno jsem v tramvaji sledovala dva asi desetileté kluky. Jeden druhého obvinil, že má růžové tričko. Druhý se vehementně bránil, a snažil se barvu trička určit jako červenou. Žasla jsem, jak silné stigma zženštilosti si s sebou růžová nese.
V jiné tramvaji jsem ale zaslechla rozhovor dvou teenagerů: „Ve škole se mu smáli, že má růžovou košili. Ale já ji nosím normálně. Prostě červená a bílá dohromady. No a co?“
Osobně se těším, až přestanou být některé barvy pro některé lidi tabu. Až si budou moct všichni muži, jako ti dva středoškoláci v růžové, říct: No a co?
Pro blog Gender Studies, o.p.s. napsala Jitka Kolářová, projektová manažerka.
